ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1742.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1742/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., zastoupené advokátkou, o vyloučení movitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 11/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2005, č. j. 10 Co 477/2005-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací soud, se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak jeho rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, svůj závěr odůvodnil poukazem na právní názor zde vyslovený, podle kterého žalobce, jakožto zřizovatel subjektu (z exekučního titulu povinného), je při výkonu rozhodnutí (exekuci) postihující movité věci tomuto subjektu svěřené, povinen strpět takovýto zásah do svého vlastnického práva.
Žalobce ve svém dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle jeho názoru došlo k porušení ustanovení §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů, neboť postižené movité věci jsou majetkovými hodnotami jiného, než kdo byl exekučním titulem označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla vymáhaná povinnost. Dovolatel dále poukázal na porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 1. června 2004, č. j. 10 Co 393/2004-33 rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu nezbytnosti odstranění vad žalobního návrhu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. odvolacím soudem použitý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž – v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele – zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05 ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu.“ Obdobný závěr pak Ústavní soud ČR dovodil například ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05, usnesení ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 635/05 a usnesení ze dne 10. února 2006, sp. zn. III. ÚS 595/2005. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu