ECLI:CZ:US:2006:3.US.595.05
sp. zn. III. ÚS 595/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňský kraj, se sídlem Škroupova 18, 306 12 Plzeň, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem AK se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 C 49/2003-53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2005 sp. zn. 56 Co 272/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2005 č. j. 20 Cdo 1166/2005-100, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Okresního soudu v Tachově, 2) Krajského soudu v Plzni, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 C 49/2003-53, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2005 sp. zn. 56 Co 272/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2005 č. j. 20 Cdo 1166/2005-100, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 101 odst. 3 a odst. 4 Ústavy.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 C 49/2003-53, byla zamítnuta žaloba žalobce Plzeňský kraj se sídlem v Plzni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalované Aliance UniChem CZ s. r. o., se sídlem v Praze 10, na vyloučení nemovitostí zapsaných na LV č. 268 u KÚ Tachov, kat. území Bor u Tachova, obec Bor, vyjmenovaných ve výroku tohoto rozsudku okresního soudu z exekuce prováděné prodejem nemovitostí na základě exekučního příkazu ze dne 2. 9. 2003 č. j. 1 EX 2077/02-24, pro oprávněnou Alliance UniChem CZ s. r. o., se sídlem Praha 10, proti povinné Nemocnici Planá u Mariánských Lázní, se sídlem Planá u Mariánských Lázní, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně vzal za prokázané, že Nemocnice Planá u Mariánských Lázní byla zřízena na základě zřizovací listiny ze dne 6. 11. 1991 s účinností od 1. 1. 1992 Okresním úřadem v Tachově jako státní příspěvková organizace. Podle zákona č. 290/2002 Sb. se s účinností od 1. 1. 2003 stala příspěvkovou organizací žalobce. Zřizovací listina vydaná žalobcem dne 15. 4. 2004 na právním postavení této organizace nic nezměnila. Příspěvková organizace (dříve státní) je subjektem s právní subjektivitou, tedy vystupuje v právních vztazích svým vlastním jménem. Z těchto vztahů také nese odpovědnost. Pokud jde o majetek, příspěvková organizace má ke svěřenému majetku pouze právo hospodaření. Sama do svého vlastnictví majetek nabývat nemůže. Soud proto dovodil, že vzhledem k tomu, že příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou a nese tedy i odpovědnost za své závazky, které jí vznikly při její činnosti, lze proti ní vést i výkon rozhodnutí a závazky mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen. V daném případě jde sice o závazky, které Nemocnici Planá u Mariánských Lázní vznikly v době, kdy byla státní příspěvkovou organizací, avšak zákonem č. 290/2002 Sb. se změnilo pouze to, že je od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací kraje, jde stále o stejný subjekt a přetrvávají i její závazky vzniklé v předchozí době. Pokud žalobce namítá, že má vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nemůže podle názoru soudu tato námitka obstát. Podle názoru soudu v daném případě vlastnické právo žalobce nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce. Soud prvního stupně uvedl, že při svém rozhodování se řídil právním názorem Ústavního soudu, uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, publikovaném pod č. 211/2003 Sb., a uzavřel, že záměrem zákonodárce při transformaci majetku státu na kraje nebylo omezit nebo přímo vyloučit možnost věřitelů domoci se svých práv, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 4. 1. 2005 sp. zn. 56 Co 272/2004. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vlastnické právo žalobce k věcem uvedeným ve výroku napadeného rozsudku nebrání tomu, aby tyto věci bylo možno postihnout exekucí, vycházející zejména z ust. §2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., podle kterého došlo k transformaci státních příspěvkových organizací na příspěvkové organizace kraje. Tímto postupem původní státní příspěvkové organizace nezanikly, změnila se pouze jejich forma a zůstaly nejen nositeli všech závazků existujících ke dni 31. 12. 2002, nýbrž i nositeli práv a povinností z jiných právních vztahů. Žalobcem jako zřizovatelem byla i v případě Nemocnice Planá u Mariánských Lázní vydána zřizovací listina, která obsahuje vymezení majetku ve vlastnictví zřizovatele, který se příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití. S tímto majetkem pak příspěvková organizace hospodaří jako subjekt s vlastní právní subjektivitou a odpovědností z majetkových vztahů vyplývající. Žalobce je tak jako vlastník věcí, které svěřil k hospodářskému využití příspěvkové organizaci, ve svém vlastnickém právu omezen dispozičně právem jím zřízené příspěvkové organizace, a za této situace nařízený výkon rozhodnutí v souzené věci nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce k věcem, neboť žalobce jako vlastník má povinnost strpět úhradu dluhu povinné z prodeje své, výkonem rozhodnutí postižené věci.
Následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2005 č. j. 20 Cdo 1166/2005-100 podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto i dovolání stěžovatele.
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., i §267, příp. §256 o. s. ř. (resp. §36 zákona č. 120/2001 Sb.). Dle stěžovatele by na daný případ mělo být aplikováno pravidlo "nikomu nemůže být odňato více práv, než má sám", příp. "nikdo nemůže být zbaven práva, které mu nepatří". Vzhledem k těmto pravidlům nelze odnímat majetek někomu, proti komu nesvědčí exekuční titul a kdo nevstoupil do práv a povinností povinného. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů založenou na interpretaci ustanovení §27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb., z něhož tyto dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání. Stěžovatel naopak argumentuje obsahem ustanovení §27 odst. 2 písm. f) cit. zákona, podle kterého zřizovatel ve zřizovací listině vymezí rozsah práv, jimiž nadá jím zřízenou příspěvkovou organizaci v rozsahu ke spravování majetku, který jí svěří do užívání. Poukazuje také na to, že zákon pojem "správa majetku" nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a f) citovaného zákona pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině, a tím naplnit obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění a ten, kdo má majetek ve správě, je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Zákonodárce pojem správa nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl pro složku naplněn atribut vlastnického práva s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Stěžovatel tak dovozuje, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. V podstatě z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými články Listiny a Ústavy.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel uvádí, že výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, neboť exekucí majetku by byl stěžovatel zbaven svého vlastnického práva.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či jiné nesprávnosti, jež svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. O takový případ však v projednávaném případě nejde.
K porušení základních práv stěžovatele mělo údajně dojít tím, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., dále ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., a použily nesprávnou argumentaci, čímž zasáhly do jeho výše uvedených základních práv a svobod garantovaných Listinou a Ústavou. Stěžovatel tedy namítal nesprávnou aplikaci "jednoduchého" práva. Dle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, kdy obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatele v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy na základě libovůle.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jejich argumenty v podstatě odpovídají názoru Nejvyššího soudu ČR, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2791/2004. Nejvyšší soud ČR v něm poukázal na to, že smyslem vylučovací žaloby dle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému nařízením výkonu rozhodnutí takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí proveden. Dosaženým výsledkem takové žaloby je vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí, a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí jinak spojován s povinným. Vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby. Takový právní titul se ovšem v tomto smyslu neuplatní bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že "omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu...". Dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného a dospěl k závěru, že kraj je povinen strpět postižení takového svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.
Na uvedeném závěru Nejvyššího soudu ČR neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Vycházel přitom ze svého plenárního nálezu č. 211/2003 Sb., a z nepublikovaných rozhodnutí Ústavního soudu vedených pod sp. zn. III. ÚS 333/05, sp. zn. IV. ÚS 455/05, sp. zn. IV. ÚS 547/05, sp. zn. II. ÚS 556/05, sp. zn. III. ÚS 593/05, sp. zn. III. ÚS 594/05, sp. zn. II. ÚS 634/05, vydaných v řízeních o obsahově shodných ústavních stížnostech stejného stěžovatele. V nich mimo jiné, po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ustanovení §8 písm. c), §23 odst. 1 a §27 odst. 1, 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zákona č. 250//2000 Sb., i důvodové zprávy k němu, vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedených věcech tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud ČR vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci. Vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Od závěrů Ústavního soudu, podrobně rozvedených v odůvodnění shora uvedených rozhodnutí, jež se týkají shodné problematiky a téhož stěžovatele, není důvod se odchylovat ani v projednávané věci. I zde je třeba uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu