ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2618.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2618/2020-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné A. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6, proti povinnému P. M. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická č. 664/46, pro 1 600 500,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 4684/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 21 Co 370/2018-353, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 21 Co 370/2018-353, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2018, č. j. 54 EXE 4684/2017-305, kterým soud I. stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Soudy dospěly ke shodnému závěru, že s ohledem na existenci exekučních titulů měl povinný vyvinout iniciativu ke zjištění informací směřujících ke zjištění účtu oprávněné. Jestliže tak povinný neučinil a ve stanovené době nesplnil exekučními tituly uložené povinnosti, dostal se do prodlení, a oprávněnou podaný exekuční návrh tak nebyl předčasný. Důvodnou nebyla shledána ani námitka povinného, že po zahájení exekuce složil u soudního exekutora jistotu ve výši vymáhané pohledávky, protože účinkem tohoto jednání nebylo vymožení plnění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, a to, že zaplacení pohledávky na účet soudního exekutora není důvodem pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř.), ačkoli podle povinného uvedeným jednáním došlo k zániku dluhu splněním. Povinný má dále za to, že oprávněná podala exekuční návrh předčasně, protože v rozporu s ustanovením §§1968 a 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), nevyzvala povinného k plnění a nesdělila mu číslo účtu, tudíž povinný nemohl plnit, a exekuční náklady tak nemohou jít k tíži povinného, nadto za situace, kdy povinnému nebylo známo, že má plnit, neboť kvůli závažnému zdravotnímu stavu se o nabytí právní moci exekučního titulu dozvěděl pozdě. Závěrem povinný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání z dále uvedených důvodů není přípustné.
Dovolatel předně namítal, že zaplacení pohledávky na účet soudního exekutora je důvodem pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2017), uvedl, že v exekučním řízení prováděném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“) představuje platba povinného, spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, vymožené plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3314/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2071/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3542/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014). Představuje-li totiž výše uvedená platba „vymožené plnění“, dojde k zániku exekuce jejím provedením.
V projednávané věci navíc povinný zcela opomíjí, že platba na účet soudního exekutora byla složena jako jistota, což povinný sám potvrdil ve svém návrhu na zastavení exekuce ze dne 7. října 2017. Složení jistoty na účet soudního exekutora má však jiné právní následky než zaplacení vymáhané pohledávky, neboť podle ustanovení §54 odst. 5 ex. řádu je-li u exekutora složena jistota ve výši vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekutor nebo exekuční soud na návrh povinného odloží provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podaném povinným a rozhodne o tom, že povinný není vázán zákazem uvedeným v §44a odst. 1 a v §47 odst. 6 ode dne vydání rozhodnutí o odkladu. Nedojde-li k zastavení exekuce, použije se jistota na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce; jinak se vrátí složiteli jistoty. Účinkem složení jistoty tedy není zastavení exekuce, jak se domnívá povinný, ale odklad exekuce a zrušení generálního i speciálního inhibitoria podle ustanovení §§44a odst. 1 a 47 odst. 5 ex. řádu po dobu rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce. Jelikož samotné složení jistoty nepředstavuje plnění vymáhané pohledávky, nemá ani za následek zánik exekuce jejím provedením. Dovolatel v této souvislosti namítal odklon odvolacího soudu od unesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, avšak zcela nedůvodně, neboť Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval otázkou, zda může jít k tíži povinného případné prodlení exekutora s předáním vymožené částky oprávněnému, tedy zcela jinou otázkou, než byla řešena v dané věci.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou povinného, že exekuční návrh byl podán předčasně, protože oprávněná povinného nevyzvala k plnění a nesdělila mu číslo účtu, čímž se sama ocitla v prodlení a dospěl k závěru, že uvedená námitka je zcela nedůvodná, protože vztah oprávněné a povinného není závazkovým právním vztahem, a nelze tak na něj aplikovat ustanovení §§1968 a 1975 o. z. o prodlení dlužníka a věřitele. V dané věci byla povinnému exekučními tituly uložena povinnost k plnění, kterou měl splnit ve stanovené lhůtě, přičemž forma splnění (hotovostní či bezhotovostní) byla ponechána na jeho vůli, tudíž měl-li povinný v úmyslu splnit uloženou povinnost bezhotovostním převodem, bylo na něm, aby učinil pokus o získání čísla účtu oprávněné. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by povinný o sdělení čísla účtu oprávněnou žádal.
Konečně jde-li o námitku nepříznivého zdravotního stavu, který byl podle tvrzení dovolatele důvodem, proč mu nebylo známo, že by měl podle exekučního titulu plnit, nelze než uzavřít, že dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, čímž ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, a netvrdí tak skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, které by závisely na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a nemůže proto založit důvod dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
V dovolacím řízení nelze pro výše uvedené nedostatky pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu