ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3505.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3505/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně ALTER EGO H+H, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1446/53, identifikační číslo osoby 26465396, proti žalovanému Architektonický ateliér BETA, s. p. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Seydlerova 2152/1, identifikační číslo osoby 00548324, zastoupenému JUDr. Miladou Luisoniovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Kolínská 15, o vyloučení práva z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 43/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, č. j. 20 Co 225/2010-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, č. j. 20 Co 225/2010-80, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. 12. 2009, č. j. 13 C 43/2009-52, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, č. j. 13 C 43/2009-52, zamítl žalobu, aby z exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 5. 2008, č. j. 13 Nc 6917/2008-11, bylo vyloučeno „podnájemné z titulu podnájemní smlouvy“ ze dne 6. 4. 2007 ve výši 364 833,50 Kč, a to za období od 1. 3. 2009 do 30. 11. 2010 (vyjma období od 1. 5. 2009 do 31. 5. 2009), které je na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera (kterého od 21. 3. 2012 zastupuje soudní exekutor JUDr. Milan Makarius) zasíláno Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR (výrok I). Dále žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení 9 900,- Kč (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 600,- Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, tedy že budova č. p. 1446 na stavební parcele č. 1256/2 v obci Praha, katastrální území Nové Město, je ve společném jmění manželů J. H. a Ing. V. H. V době, kdy proti Ing. V. H. byla vedena soudní exekuce, uzavřeli oba manželé dne 26. 3. 2007 s žalobcem nájemní smlouvou na uvedenou nemovitost s tím, že nájemné činí 391 160,- Kč měsíčně. Téhož dne dali žalobci souhlas, aby pronajal nemovitosti Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky (dále též jen „ministerstvo“). Žalobce podnájemní smlouvou ze dne 6. 4. 2007 dal do podnájmu ministerstvu vyjmenované prostory v budově č. p. 1446 s tím, že podnájemné ve výši 364 833,50 Kč bude hrazeno žalobci. Dne 18. 6. 2007 uzavřel žalobce s J. H. smlouvu o půjčce, k zajištění této půjčky byla zastavena pohledávka na podnájemném, a to od července 2007 do června 2010. Žalobce pak sdělil ministerstvu, že má podnájemné plnit přímo J. H. V době uzavření smluv byl jednatelem žalobce syn povinné Ing. V. H. a společníky žalobce byla povinná, její manžel a syn J. H. Odvolací soud poté shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že všechny smlouvy jsou neplatné, neboť byly uzavřeny v době, kdy byla nařízena exekuce a kdy ve smyslu §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), nesměla povinná s majetkem ve společném jmění nakládat. Současně považuje smlouvy za neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Jednání povinné a jejího manžela není běžným hospodařením s nemovitostmi, ale úmyslným mařením uspokojení pohledávky věřitele. K námitce žalobce, že vznikl vztah mezi ním a podnájemníkem, a proto bezdůvodné obohacení, jak bylo plnění ze strany ministerstva posouzeno, musí být plněno k jeho rukám, uvedl, že taková situace by nastala v případě, kdy by byla platně uzavřena nájemní smlouva mezi žalobcem a povinnými.
V dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.), dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podle jejího názoru byly nájemní i podnájemní smlouva uzavřeny platně, neboť pronajímání nemovitostí je běžným úkonem v rámci běžné obchodní činnosti. Pronajímatelé nemovitosti najímají více než třináct let a z nájemného udržují a spravují svůj majetek. V době uzavření nájemní smlouvy byla na majetek povinné Ing. V. H. vedena pouze jedna exekuce pro 100 000,- Kč. Oprávněný Ing. J. K. mohl proto svoji pohledávku vzhledem k výši nájemného uspokojit z menší části nájemného za jeden měsíc běžného nájemného. Dovolatelka zmínila exekuci vedenou pod sp. zn. 2 EX 842/02, která v době uzavření nájemní smlouvy, tj. k 26. 3. 2007, již byla ukončena. Uvedla dále, že soudní exekutor v exekučním příkaze, jak na to již upozorňovala ve svém odvolání, vymezil předmět exekuce absolutně v rozporu se zákonem. Z exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 100 EX 1935/07-205, nevyplývá, že by vůbec bylo postiženo podnájemné z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Soudní exekutor tedy nepostihuje případné bezdůvodné obohacení povinných, nýbrž jakousi „vyfabulovanou pohledávku pro případ uzavření nové nájemní smlouvy“, a ta nikdy uzavřena nebyla. Dovolatelka připomněla stanovisko Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, týkající se přikázání jiné peněžité pohledávky, a zároveň to, že po rozhodnutí odvolacího soudu vydal soudní exekutor usnesení č. j. 100 EX 1935/07-367, kterým rozhodl o opravě vydaného exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, čímž vnesl do řízení ještě „větší nejasnost“. Vytýká dále odvolacímu soudu i soudnímu exekutorovi, že opomíjeli při svém rozhodování skutečnost, že povinní přijímají plnění od odvolatele z titulu nájemného za pronajaté nemovitosti, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007, a tudíž nemůže docházet ke zmaření exekuce existující nebo hrozící. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou, kdo má nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 770/2009). Konečně odvolacímu soudu vytýká, že nijak neposuzoval její námitku, že podnájemné za měsíce březen 2009 a duben 2009 bylo podnájemcem – ministerstvem – zasíláno na základě předběžného opatření do soudní úschovy u Okresního soudu Praha – západ. Na dovolatelku celý proces působí tak, že „oprávněný provedl exekuci v důsledku nestandardních úkonů, které hraničí s trestnou činností“. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně své dovolání doplnila podáním ze dne 14. 1. 2011 (č. l. 113), tedy do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. V něm uvedla ve vztahu k tzv. generálnímu inhibitoriu, že „zatímco §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. hovoří o stavu po doručení usnesení o nařízení exekuce, kdy povinný nesmí nakládat se svým majetkem vyjma běžné obchodní činnosti, a jedná se zde o relativní zákaz dispozice s majetkem, §47 odst. 4 téhož zákona lze považovat za formulaci absolutního zákazu dispozice s majetkem, kdy ve větě první je vypočten způsob dispozice až dosud přípustný a tedy běžný způsob hospodaření, který se zapovídá okamžikem, kdy je postižen majetek exekučním příkazem“. V §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. je demonstrativní výčet činností, které se považují za běžnou obchodní činnost, pod niž lze subsumovat i úkon pronajímání majetku za úplatu. V souzené věci generální inhibitorium relativní nastalo dnem, kdy bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, tj. dne 19. 1. 2007 , a absolutní zákaz dispozice s majetkem nastal po doručení exekučního příkazu ze dne 11. 6. 2007, č. j. 087 Ex 14/7/P6-19. Proto podle názoru dovolatelky nebyl v době uzavření nájemní smlouvy „pronajímatel blokován a smlouvu mohl uzavřít“. Dále dovolatelka dovolacímu soudu zaslala rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2011, č. j. 18 C 241/2009-36, kterým bylo určeno, že nájemní smlouva ze dne 26. 3. 2007 uzavřená mezi žalobcem (ALTER EGO H+H s. r. o.) a žalovanými (J. H. a Ing. V. H.), jejímž předmětem je nájem nemovitosti budovy č. p. 1446/53 ve Vyšehradské ulici v Praze 2, je platná.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku právních vztahů vyplývajících z neplatnosti podnájemní smlouvy v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, že žalobkyni nesvědčí právo k pohledávce, kterou požaduje vyloučit z exekuce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 S. ve znění účinném do 31. 10. 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Otázku (ne)platnosti nájemní a podnájemní smlouvy, jež byla pro rozhodnutí věci samé významná, vyřešil odvolací soud v plném souladu s ustanovením §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., v němž je vymezen zákaz směřující vůči povinnému, kterým je mu pod sankcí absolutní neplatnosti právních úkonů zapovězeno nakládat – až na stanovené výjimky – s veškerým majetkem, tedy i majetkem patřícím do SJM. Počátek tohoto tzv. generálního inhibitoria je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, přičemž toto generální inhibitorium je po vydání exekučního příkazu postihujícího konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty toliko doplněno tzv. speciálním inhibitoriem, tj. zákazem nakládat s konkrétním majetkem exekučním příkazem postiženým (§47 odst. 4, §49 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 833/2007). Uzavírání nájemní smlouvy pak nelze zařadit mezi činnosti uvedené v §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. Pokud žalobce dodatečně odkázal na rozsudek ze dne 4. 7. 2011, č. j. 18 C 241/2009-36, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že nájemní smlouva ze dne 26. 3. 2007 uzavřená mezi ALTER EGO H+H s. r. o. a J. H. a Ing. H., jejímž předmětem je nájem nemovitosti budovy čp. 1446/53 ve Vyšehradské ulici v Praze 2, je platná, pak Nejvyšší soud jen připomíná, že obvodní soud neposuzoval otázku platnosti smlouvy ve vztahu k exekuci nařízené usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3 , na základě níž soudy obou stupňů v souzené věci dovodily neplatnost uzavřené nájemní smlouvy, ale ve vztahu k exekuci nařízené usnesením téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 13 Nc 6917/2008 (nájemní smlouva byla uzavřena dne 26. 3. 2007), a dále k exekuci, kterou vedl soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl pod sp. zn. 2EX 942/02, kde soudní exekutor usnesením ze dne 23. 1. 2004 zrušil exekuční příkaz ze dne 19. 9. 2002 a příkaz k úhradě nákladů exekuce z téhož dne proto, že povinný dobrovolně pohledávku zaplatil.
Další významnou otázkou v řízení bylo, zda bezdůvodné obohacení, jež vzniklo ministerstvu jako podnájemci v souvislosti s užíváním prostor v budově č. p. 1446/53, které mu pronajala žalobkyně jako jejich nájemkyně, mohl soudní exekutor postihnout ve prospěch oprávněné, tj. žalované.
Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, zaujal názor, že podnájemní smlouva – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky. Jestliže mezi pronajímatelem a podnájemcem nebyla uzavřena žádná smlouva (nebyli účastníky téže smlouvy), nemohou si ani ve smyslu §457 obč. zák. vzájemně vracet, co podle ní dostali. Odvolací soud proto podle dovolacího soudu dospěl v souzené věci ke správnému závěru, že pronajímatelé nejsou aktivně legitimováni požadovat po podnájemci vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy (podobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010).
Soudní exekutor v dané věci vydal exekuční příkaz ze dne 17. 4. 2009, č. j. 100 EX 1935/07-205 (č. l. 22), v němž mimo jiné uvedl, že exekuce bude provedena přikázáním jiné peněžité pohledávky v částce 364.833,50 Kč měsíčně, kterou mají povinní za dlužníkem: ČR – Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (uvedení adresy), a to pro případ uzavření nové nájemní smlouvy, jejímž předmětem bude nájem nebytových prostor v nemovitosti ve vlastnictví povinných, a to budovy Nové Město č. p. 1446 na pozemku parc. č. 1256/2, způsob využití: jiná stavba, včetně pozemku parc. 1256/1 a pozemku parc. č. 1256/2.
Dále soudní exekutor vydal exekuční příkaz ze dne 24. 4. 2009, č. j. 100 EX 1935/07-211 (č. l. 32), kterým postihl peněžitou pohledávku povinných za ministerstvem – finanční prostředky složené Ministerstvem práce a sociálních věcí do soudní úschovy (ministerstvo uložilo peníze do soudní úschovy na základě usnesení o předběžném opatření Okresního soudu Praha – západ, které bylo následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 20 Co 149/2009-32, změněno a návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut, částka 729 667,- Kč představuje bezdůvodné obohacení ve výši nájemného za dva měsíce). Ministerstvo na dotaz soudu sdělilo, aby nájemné za měsíc březen a duben 2009 bylo zasláno na účet soudního exekutora.
Dovolací soud stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že i přes nepřesné vyjádření je zřejmé, že soudní exekutor chtěl – nesprávně -i prvním ze zmíněných exekučních příkazů postihnout pohledávku, kterou z titulu bezdůvodného obohacení představujícího obvyklé nájemné mají povinní Ing. V. H. a J. H. za podnájemcem – ministerstvem.
Provedení exekuce přikázáním jiného majetkového práva (jiné peněžité pohledávky - §320 odst. 2 o. s. ř.) náleží dlužníku povinného a je pouze na něm , aby posoudil, zda podle jemu doručeného exekučního příkazu může být exekuce také provedena. Dospěje-li dlužník povinného k závěru, že podle doručeného exekučního příkazu nemůže být exekuce provedena, například proto, že povinný proti němu nemá přikázanou pohledávku, je povinen uvedený závěr oznámit oprávněnému (popř. i soudnímu exekutorovi), sdělit mu důvody, proč jím navržená exekuce nemůže být zvoleným způsobem provedena. Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému (soudnímu exekutorovi) pohledávku, má oprávněný právo na zaplacení přikázané pohledávky uplatnit u soudu, a to vůči poddlužníkovi tzv. poddlužnickou žalobou. Tato žaloba se projednává ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Mezi účastníky je nesporné, že ministerstvo zasílá peníze soudnímu exekutorovi.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že vlastníci (a pronajímatelé) nemovitostí nejsou v právním vztahu k podnájemci, a proto se po něm nemohou domáhat vydaní bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Takové právo mohou uplatnit na základě neplatné nájemní smlouvy ve vztahu k nájemci, tj. žalobci. Naopak postihnout lze pohledávku, kterou mají povinní za žalobcem z titulu neplatné nájemní smlouvy.
Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu závěru, je tento závěr nesprávný.
Nejvyšší soud České republiky proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu