ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.714.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 714/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného E. R. , zastoupeného JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musogorského 14, proti povinnému I. R. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829, pro 96.200,- Kč, o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce co do částky 73.700,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5Nc 656/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočk y v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, č. j. 40Co 706/2010-158, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5Nc 656/2006-120, k návrhu povinného částečně zastavil exekuci ohledně částky 76.700,- Kč podle §268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále též jen „o. s. ř.“), nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5Nc 656/2006-10, k uspokojení pohledávky oprávněného na dlužném výživném ve výši 96.200,- Kč. Pokud jde o výživné do konce roku 2002, soud prvního stupně nepovažoval za logické, aby se oprávněný - zastoupený matkou - v červenci 2005 domáhal u Okresního soudu v Karviné ve věci výkonu rozhodnutí vedené pod sp. zn. 50E 707/2005 dlužného výživného za období od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2005, nikoliv za předchozí období, ačkoliv se jednalo o výživné ve výši 28 700,- Kč, a zaplacení výživného za předchozí období se domáhá až nyní. Navíc tvrzení o pohledávce na výživném za období únor až květen 1999 je v rozporu s potvrzením o převzetí plateb výživného podepsaného matkou oprávněného. Soud prvního stupně měl též za prokázané zaplacení dlužného výživného za období leden 2003 až srpen 2005 ve výši 48 000,- Kč, které povinný zaslal (na základě povinným předloženého dokladu) k rukám L. S. (dcery povinného), neboť matka oprávněného ji označila v návrhu na výkon rozhodnutí jako osobu oprávněnou k přijímání vymoženého výživného. Svědecké výpovědi L. S. o vrácení této částky zpět povinnému soud prvního stupně neuvěřil, neboť nebyla schopna předložit doklady o vrácení peněz, a dále přihlédl při hodnocení věrohodnosti k výpovědi svědkyně i k její závislosti na matce oprávněného, protože bydlí v jejím bytě.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci shora označeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil částečně pro částku 2.600,- Kč a zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce pro částku 74.100,- Kč. Po dílčím zopakování důkazů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Za prokázané zaplacené výživné vyhodnotil pouze částky převzaté matkou oprávněného proti jejímu podpisu dne 27. června 1999, 5. dubna 1999 a dne 16. května 1999 v souhrnné výši 2.600,- Kč za období únor až květen 1999. Ohledně platby 48.000,- Kč odvolací soud uvěřil (na rozdíl od soudu prvního stupně) L. S., že tuto částku po jejím přijetí povinnému vrátila. Za podstatné však odvolací soud považoval, že nebyla zmocněna k převzetí výživného mimo prováděný výkon rozhodnutí v té době nařízený. Uvedl dále, že pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce není rozhodné ani to, že oprávněný neměl poskytnout povinnému po jeho zletilosti řádně součinnost (žil v Kanadě). Věřitel je povinen poskytnout součinnost dlužníku při splatnosti pohledávky, nikoliv již při vymáhání pohledávky vykonatelné podle exekučního titulu. V takovém případě je na povinném, jakým způsobem svůj dluh uhradí (včetně splnění dluhu uložením do soudní úschovy). K námitce povinného, že podání návrhu na exekuci a její provádění je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud dodal, že „o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů“. V exekučním řízení se o takový výkon práv nejedná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002).
Usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým byl zamítnut jeho návrh na částečné zastavení exekuce pro částku 74.100,- Kč, napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že výživné oprávněnému řádně platil, a to nejdříve v hotovosti k rukám matky oproti písemnému potvrzení, následně poštovními poukázkami do místa trvalého bydliště matky. Po zahájení prvního výkonu rozhodnutí uhradil dluh ve výši 48.000,- Kč k rukám L. S., jako zmocněnkyni matky; ta mu nikdy peníze nevrátila. Od února 2003 se oprávněný s matkou zdržoval trvale v Kanadě, jejich adresa povinnému nebyla známa, a proto neměl možnost svoji vyživovací povinnost dobrovolně plnit. Oprávněný ani jeho matka s povinným nekomunikovali a pro neposkytnutí součinnosti se tak sami dostali do prodlení podle §522 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák.). Po dosažení zletilosti oprávněného odpadlo určení platebního místa exekučním titulem (mělo být plněno k rukám matky), a pokud nedošlo k dohodě o novém platebním místě, stalo se jím bydliště povinného podle §567 odst. 1 obč. zák., zde si měl proto oprávněný výživné vyzvedávat. Opětovně namítl, že předmětný návrh na exekuci je vzhledem ke všem okolnostem šikanózní, oprávněný jej před jeho podáním k zaplacení výživného nevyzval, a proto podání návrhu na exekuci a její vedení je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro zaplacení výživného ve výši 74.100,- Kč není dán.
Povinný předně brojí proti hodnocení důkazů týkajících se placení výživného; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5). Ve vztahu k výpovědi svědkyně L. S., jíž odvolací soud uvěřil v tom, že částku 48 000,- Kč povinnému vrátila, je však rozhodující, že nebyla oprávněna k převzetí peněz oprávněným mimo nařízený výkon rozhodnutí, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50E 707/2005 (č. l. 46-48 spisu) byla pouze zmocněna k přijímání již vymoženého plnění od plátce mzdy povinného. Je proto na povinném (pokud tvrdí, že mu částka svědkyní nebyla vrácena), aby se jejího vrácení domáhal po L. S. Tento právní závěr odvolacího soudu je proto správný.
K námitce nesoučinnosti oprávněného s plněním dluhu povinným se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 404/2004 a dovodil, že „povinnost součinnosti nelze dovozovat ani z ustanovení §522 obč. zák., podle něhož věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění dluhu, neboť touto součinností se míní součinnost v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky, nikoliv v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je – proto, že nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí – prováděna exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003)“. Shodný právní závěr přijal Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti prodlení věřitele u již přisouzené peněžité pohledávky, je správný.
Ani tvrzení povinného, že exekuční titul ztratil svoji účinnost zletilostí oprávněného, neboť zaniklo platební místo k úhradě výživného k rukám jeho matky, neobstojí. V usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „neúčinný titul je takový, který zůstává v platnosti, avšak nemůže být pokladem pro vymáhání jím uložené povinnosti. Zákon o rodině (jak je uvedeno výše) váže trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit. Z toho vyplývá jednoznačný závěr (který nečiní v rozhodovací praxi soudů potíže), že rozhodnutí popřípadě dohody o úpravě výživného pro nezletilé dítě účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte nepozbývají“. Povinností povinného proto bylo platit výživné přímo k rukám oprávněného (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010). Ustanovení §567 obč. zák. aplikovat nelze.
Pokud jde o námitku, že podání návrhu na exekuci s ohledem na vylíčené skutečnosti je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67, formuloval závěr, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Dovolací soud neshledává důvod se od této judikatury odchylovat.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Podle zprávy soudního exekutora ze dne 6. 3. 2007 (č. l. 79 spisu) exekuce byla již ukončena, a proto dovolací soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Oprávněný měl v dovolacím řízení úspěch, a proto by měl podle §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. na jejich náhradu právo; oprávněnému však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu