ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.881.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 881/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České strany sociálně demokratické , se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1033/7, identifikační číslo osoby 00409171, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova č. 1624, proti povinnému J. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, pro 2 734 969,40 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2020, č. j. 26 Co 81/2020-94, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hradci Králové pověřením ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 27 EXE 2236/2017-23, pověřil vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2007, č. j. 11 C 41/2006-453, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2008, č. j. 11 C 41/2006-520, soudního exekutora JUDr. Jana Fendrych, Exekutorský úřad Praha 2.
Tentýž soud usnesením ze dne 17. prosince 2019, č. j. 27 EXE 2236/2017-47, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Podání povinného soud posoudil jako návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a dále jako návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu nepřípustnosti pro zjevnou nezákonnost vymáhané pohledávky. O návrhu povinného na zastavení exekuce pro nemajetnost však již bylo rozhodnuto usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 27 EXE 2236/2017-41, proto se v této části řízení soud zabýval pouze návrhem na zastavení exekuce pro zjevnou nezákonnost. V tomto ohledu povinný spatřoval důvod pro zastavení exekuce v nalézacím řízení, v němž podle svého názoru neměl být zavázán k zaplacení exekvované pohledávky, neboť nárok oprávněného vychází z nájemní smlouvy, která byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, posouzena jako absolutně neplatná. Problém spatřoval povinný i ve výši vymáhané pohledávky, a zejména potom smluvní pokuty přiznané ve výši 0,1 % za každý den prodlení s platbou nájemného. Soud k tomu v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat, zda exekuční titul byl či nebyl vydán po právu, a to zejména v případě, pokud je exekučním titulem rozhodnutí soudu.
Krajský soud v Hradci Králové, k odvolání povinného, usnesením ze dne 20. října 2020, č. j. 26 Co 81/2020-94, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se neztotožnil se shora uvedeným závěrem soudu prvního stupně, když uvedl, že i v exekučním řízení lze za určitých podmínek uplatnit námitky vůči nalézacímu řízení a jeho výsledku. Odvolací soud uvedl, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Odvolací soud se proto z tohoto pohledu zabýval tím, zda exekuční tituly v daném případě vykazují takové vady, při jejichž zjištění by bylo nutno dospět k závěru, že realizace exekuce by vedla ke zjevné nespravedlnosti a byla by neslučitelná s ústavním pořádkem. Odvolací soud však uzavřel, že exekuční tituly v dané věci takovými vadami netrpí.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu). Dovolatel formuloval tyto otázky následovně:
1) Zda tzv. jiným důvodem pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je skutečnost přiznání smluvní pokuty rozsudkem v podobě určité procentuální částky za každý den prodlení. Odvolací soud podle názoru dovolatele tuto otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy lze argumentovat i rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně nálezem Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18.
2) Zda tzv. jiným důvodem pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je skutečnost absolutní neplatnosti právního jednání, na jehož základě byl vydán exekuční titul. Tuto otázku podle názoru dovolatele dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
3) Zda tzv. jiným důvodem pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je skutečnost přiznání smluvní pokuty ve zcela nepřiměřené výši, když tuto nepřiměřenou výši zavinil orgán vydávající exekuční titul nerespektujíc judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Tuto otázku podle názoru dovolatele dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, na který odvolatel odkazuje), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Exekučními tituly v nyní řešené věci jsou soudní rozhodnutí vydaná na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Odvolací soud však v nyní řešené věci takový důvod pro zastavení exekuce správně neshledal.
Je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu v tom, že v nyní řešené věci se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), nepodávají. Zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu proto nemůže být v této věci prolomena (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20).
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu