ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.137.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 137/2020-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 153/119b, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Kamenice č. 798/1d, IČO 00346292, zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 47/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2019, č. j. 15 Co 122/2019 -144, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 15 Co 122/2019-144, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaná, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Pokud žalovaná dovozuje přípustnost dovolání k řešení otázky „…jakým způsobem se před nalézacím soudem a soudem odvolacím má provádět důkaz audiovizuálním záznamem…“ jakožto otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, pak zcela přehlíží, že ani procesní postup odvolacího soudu, ani jeho rozhodnutí není na řešení této otázky závislé, neboť odvolací soud vůbec důkaz „audiovizuálním záznamem“ neprováděl, neboť k takovému postupu neshledal procesní důvod [srovnej ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a k tomu, za jakých okolností je povinností odvolacího soudu zopakovat důkaz, provedený již soudem prvního stupně, potom srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3004/2017, a v něm vyjádřený názor, že „…ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř…]. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že není důvod se odchýlit od skutkových závěrů, zjištěných již soudem prvního stupně, pak je jeho rozhodnutí důkaz znovu neprovádět zcela v souladu se zákonem i standardní judikaturou k této otázce, a to i v situaci, kdy účastník nesouhlasí se závěry (zjištěními) z tohoto důkazu, reprodukovanými soudem prvního stupně. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Ostatně, způsob provedení důkazu audiovizuálním záznamem soudem prvního stupně je i v souladu s judikaturou k této problematice. Pokud totiž zákon (občanský soudní řád) způsob provedení tohoto důkazu výslovně neupravuje, je na soudu, aby způsob provedení tohoto důkazního prostředku určil (srov. např. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 755/15), je proto třeba pouze ctít zásadu veřejnosti a ústnosti soudního řízení, a tedy zprostředkovat obsah důkazu tak, aby byl jednoznačně zveřejněn přítomným účastníkům, což soud prvního stupně bezezbytku splnil tím, že audiovizuální záznam v jednací síni přehrál (a je již bez významu, na jakém nosiči). Ani z tohoto hlediska námitka žalované přípustnost dovolání nezakládá.
Protože dovolání není opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nemohou námitky, směřující proti takovému rozhodnutí - koncentrované v bodě I. posuzovaného dovolání - založit jeho přípustnost (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2384/2019).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „…k zadrhnutí nosítek došlo, byť se jednalo o pohyb sotva patrný…“ a že „…tento pohyb mohl vyvolat poškození zdraví zejména pokud byl (M. J.) tak nucen reagovat…“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry („…žalobce nestál po celou dobu vykládky pacientky k p. J. otočen zády…“, nýbrž že „…po celou dobu byl p. J. v jeho zorném poli …“, a že „…žalobce se po vlastním podkopnutí koleček staví čelem k p. J. a zpříma jej pozoruje…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy (nebyl zopakován důkaz videozáznamem), jakož i „rezignaci“ odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve směru vlastního vyhodnocení tohoto důkazu, pak neprovedení navrženého důkazu, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalované o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu