ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1398.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1398/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Sportovní společnost Sokolov s. r. o. se sídlem v Sokolově, Boženy Němcové č. 1780, IČO 29118859, zastoupené Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května č. 655, proti žalované J. Š. , zastoupené JUDr. Erikou Justovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Jiráskova č. 977, o 58 853 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 82/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017 č. j. 61 Co 176/2017-105, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017 č. j. 61 Co 176/2017-105 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání vyplývá jen z takové argumentace dovolatele, jejíž obsah po věcné stránce souvisí s právní otázkou, kterou v dovolání předestřel dovolacímu soudu k vyřešení. V posuzovaném případě byla v dovolání nastolena právní otázka zavinění jako předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, jež představuje psychický vztah jednajícího (zaměstnance) ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání však dovolatelka zakládá na argumentaci o rozhodovací činnosti dovolacího soudu vztahující se k problematice pracovněprávních jednání (úkonů) a výkladu projevu vůle jednající osoby, která otázku zavinění neřeší a splnění předpokladů přípustnosti dovolání z ní proto nevyplývá, neboť z ní není patrno, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatelka za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje. Námitka dovolatelky, že v řízení nebylo prokázáno její zavinění, kterou zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně tohoto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu a kterou uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., není způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani (blíže nezdůvodněná) námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu o vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vzniklou škodou. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, uveřejněný pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012); v tomto směru však odvolací soud nepochybil, neboť posuzoval právně významné skutečnosti z hlediska nároku na náhradu škody způsobené porušením pracovních povinností, které žalovaná byla povinna plnit jako zaměstnankyně zařazená „na pozici ekonomická pracovnice“. Ani zde tedy není uplatněn způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a protože toto dovolání ani není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu