ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1495.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1495/2021-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ď., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova č. 1417, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 68/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020 č. j. 62 Co 173/2020-415, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 62 Co 173/2020-454, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Drumeva, advokáta se sídlem v Praze, Opletalova č. 1417.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020 č. j. 62 Co 173/2020-415, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021 č. j. 62 Co 173/2020-454, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že „písemnost, obsahující obě výpovědi z pracovního poměru, nebyla žalobci řádně doručena tak, jak předpokládá §334 odst. 2 a 4 zákoníku práce a obě výpovědi z pracovního poměru jsou proto neplatné podle §50 odst. 1 věta druhá zákoníku práce“ (ve znění účinném do 31. 12. 2011, tj. v době, kdy ustanovení §50 odst. 1 zákoníku práce uvádělo, že výpověď z pracovního poměru musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná)] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že k ustanovení §334 odst. 2 části věty za středníkem zákoníku práce je třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, tak může soud přihlédnout například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než opakované doručování zaměstnavatelem apod. Zejména nelze přehlédnout, že je to zaměstnavatel, na kterého zákon přenáší povinnost řádného doručení vyjmenovaných písemností zaměstnanci. Smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 361/2018 nebo předchozí rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017). Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci po zvážení relevantních okolností doručování výpovědí ze dne 14. 11. 2011 žalobci, které byly podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a které se týkaly otázek, „zda v konkrétním případě bylo možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou zaměstnanci doručil na pracovišti sám, zda existovaly nějaké objektivní překážky, proč zaměstnavatel učinit takto nemohl, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, kdy a jakým způsobem, zda tak učinil na pracovišti nebo i mimo pracoviště a co bylo důvodem pro neúspěšný pokus doručení a zda činil další úkony směřující k doručení do vlastních rukou v místě bydliště nebo kdekoli, kde by mohl být žalobce zastižen a do bylo důvodem, pokud takto nepostupoval“), shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „žalovaný při doručení písemnosti obsahující výpovědi z pracovního poměru nepostupoval správně podle §334 odst. 1 a 2 zákoníku práce, když bezprostředně poté, když se písemnost nepodařilo žalobci doručit v pátek 14. 1. 2011 na pracovišti, ji odevzdal k poštovní přepravě a doručoval ji prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“, pak je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého právního názoru o naplnění předpokladů nutných pro řádné doručení výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §334 odst. 2 zákoníku práce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010 a uvádí-li, že odvolací soud v rozporu s uvedeným rozhodnutím nesprávně posoudil „doručení obou výpovědí“ jako neplatné „pro nesplnění podmínek pro jejich doručování prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb“, přestože dovolatel „učinil dne 14. 1. 2011 jeden neúspěšný pokus o osobní doručení výpovědí z pracovního poměru žalobci do vlastních rukou“, pak přehlíží, že v této věci dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy v projednávané věci, a že proto závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí v (jiných) konkrétních skutkových souvislostech nelze na projednávanou věc vztáhnout. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010, šlo o případ, ve kterém se zaměstnavatel pokoušel doručit dopis na adrese, kde zaměstnanec nebyl jinými zaměstnanci zaměstnavatele zastižen, po čemž následovalo telefonické sdělení zaměstnanci, že mu zaměstnavatel hodlá předat okamžité zrušení pracovní poměru, na které zaměstnanec reagoval tak, že „...nic nechce…a nic nepodepíše“. V projednávané věci však žalovaný v den (v pátek), kdy se rozhodl pro doručení písemností žalobci, nezastihl žalobce v práci, jelikož čerpal dovolenou, pročež mu nemohl doručit výpovědi na pracovišti a následně přistoupil k doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb; k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb přitom nemohlo dojít dříve než v pondělí, kdy však mohl žalovaný učinit pokus o doručení žalobci sám a na pracovišti (blíže srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami řízení spočívajícími v neprovedení dodatečného (opětovného) výslechu svědkyň P. D. a L. U. a ve „zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně o neplatnosti výpovědi novými otázkami, které nebyly součástí vymezené hypotézy a ohledně nichž nepoučil žalovaného výzvou podle §118a o. s. ř.“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13).
Pokouší-li se dovolatel v této souvislosti dovolací soud přesvědčit, že odvolací soud nesprávně posoudil „otázku procesního práva, že je možné zamítnout návrh na doplnění dokazování, který učinil žalobce na základě výzvy soudu I. stupně podle §118 o. s. ř., se zcela nedostatečným zdůvodněním“, a odkazuje-li v dovolání na judikaturu Ústavního soudu (na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 779/06, ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 a ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17) stran řádného odůvodnění (neprovedení navrhovaného důkazu) a práva na spravedlivý proces, pak přehlíží, že soudy svůj postup dostatečně v souladu s uváděnou judikaturou odůvodnily, když mimo jiné uvedly, že k rozhodnutí o zamítnutí doplnění dokazování pro nadbytečnost dospěly z důvodu, že „těžko budou poznatky obou svědkyň přesnější než při jejich předchozích výpovědích“, že žalovaný ani neuvedl, „k čemu se svědkyně mají přesně vyjádřit“, nedoplnil „žádná nová tvrzení“ a že „byly provedeny již veškeré listinné důkazy a navržené svědkyně již byly vyslechnuty“, „kdy se poměrně důkladně ke způsobu doručování obou výpovědí vyjádřily“.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu