ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.706.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 706/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem v Praze, Římská č. 2575/31a, proti žalované BOSAL ČR, spol. s r. o. se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Zápská č. 1857, IČO 25668731, zastoupené JUDr. Pavlem Holcem, advokátem se sídlem v Praze, Radlická č. 3185/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 182/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2020, č. j. 23 Co 186, 187/2020-252, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, č. j. 23 Co 186, 187/2020-252, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale - jak je dále uvedeno - zpochybňuje především správnost skutkových zjištění soudů, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Namítá-li dovolatel v dovolání, v části označené IV. odst. 3, 4, 6, 9, 24, 25 a 27, že „svědci žalované si vzájemně dosvědčili, co se přesně dělo za zavřenými dveřmi, kde měla být údajně dovolateli výpověď vysvětlena a odůvodněna, a že takový důkaz je velmi nedostatečný“, že „schůzka byla tak krátká, že odůvodnění výpovědi nemohlo nastat“, že „ve výpovědích svědků jsou rozpory, jak schůzka probíhala“, že „celá výslechová část soudního řízení je poškozena vyslýcháním s dotazy k důkazům zmanipulovaným“, že „soudy tím defacto potvrzují, že falzifikáty přijaly jako důkazy hodnověrné“, že „důkazy předložené žalovanou jsou zmanipulovány oproti důkazům dovolatele, žalovaná je sama vytvořila, spravovala a disponovala s nimi, a byly žalovanou upraveny pro potřebu soudního řízení“, že „všechny výslechy svědků byly prováděny a svědci byli konfrontováni s dokumenty založenými na nosiči dat CD výhradně předložené žalovanou“, že „žalovaná předložila elektronickou cestou organigramy, které byly opakovaně předestírány svědkům při výslechu, jedná se ale o nevěrohodné důkazy, neboť tabulky neodpovídají realitě a byly přeměněny, všichni svědci podle nich vyslýchaní tak byli ovlivněni“, že „odvolací soud se vůbec nevypořádal s tím, že listinné výpovědi byly dvě, dokonce tři“, že „z protokolů o výslechu svědků vyplývá, že řada z nich si konkrétní stav po propuštění dovolatele nepamatovala, že svědci si pamatovali, že počet pracovníků na pracovišti se nezměnil, že někteří z pracovníků začali pracovat i na jiných pozicích“, že „nelze s jistotou vyloučit, že svědci nebyli ovlivněni předložením organigramů od žalované“, že „soudy nedostatečně zjistily skutkový stav“, že „dovolatel prokazatelně a logicky musí disponovat pravdivějšími důkazy, neboť nemůže a neumí takové důkazy upravit a jejich podobu ovlivnit“, že „žalovaná se snažila zastřít skutečnost, že oddělení, na němž dovolatel pracoval, kapacitně nemohlo být obsluhováno nižším počtem pracovníků než v době, kdy na oddělení pracoval dovolatel“ a že „žalovaná se všemi druhy pracovních pozic na oddělení, kde žalobce pracoval, všemožně manipulovala, měnila, restrukturalizovala a snažila se tak celou problematiku znepřehlednit“, zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, polemizuje s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry, uvedené námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soudy nepřipustily výslechy osob, které žalobce navrhoval“, že „odvolací soud při ústním jednání nepřijal důkaz žalobce (věstník žalované z ledna 2020), ani toto nepřijetí důkazu nezdůvodnil“ a že „odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., když dostatečně nevyložil, které skutečnosti má za prokázané a proč své závěry má za prokázané, neučinil jednoznačný závěr o hodnocení důkazů, o skutkovém stavu, čímž je jeho odůvodnění rozsudku nepřesvědčivé, a proto nepřezkoumatelné“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2617/2014, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
K otázce způsobu přijetí rozhodnutí o organizační změně a seznámení zaměstnance s organizační změnou srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněného pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3777/2014, z nichž vyplývá, že zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 863/2012, který byl uveřejněn pod č. 9/2015 v časopise Právní rádce) a zaměstnanec s ním musí být seznámen, avšak postačí, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru, a že rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem (právním jednáním), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony (právní jednání) tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, a protože nejde o právní úkon (právní jednání), nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou, nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným (srov. například již zmíněný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).
K otázce právního jednání zaměstnance za zaměstnavatele vůči jiným jeho zaměstnancům srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2972/2018, z něhož vyplývá, že zaměstnanec může právně jednat za zaměstnavatele vůči jiným jeho zaměstnancům též jako zmocněnec ve smyslu ustanovení §441 odst. 1 o. z., na základě dohody o plné moci.
Závěr odvolacího soudu o tom, že bylo žalovanou rozhodnuto o organizační změně, jejíž obsah odpovídá požadavkům stanoveným v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, jakož i o tom, že toto rozhodnutí se dotýká právě postavení žalobce, je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla prezentována v předchozím textu. Námitky žalobce, vztahující se k této problematice, v části III., a IV. odst. 23, 25 a 27 dovolání, tak přípustnost dovolání založit nemohou. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001 a ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008), přikládá - poukazem na okolnosti uvedené v dovolání - skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jím uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Namítá-li žalobce, že „dovolatel byl znevýhodněn oproti ostatním minimálně opomenutím žalované a že postup žalované se blíží diskriminaci“, pak přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Navíc uvedeným tvrzením (i dalšími námitkami), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (dovolatelem označené otázky vycházejí z jiných skutkových závěrů, než na jakých založil svůj rozsudek odvolací soud; podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil). Dovolání v této části tak trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu