ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1239.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1239/2020-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Prštice , se sídlem v Pršticích, Hlavní 1, IČO 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, proti žalované obci Silůvky , se sídlem v Silůvkách, Prachatičky 39, IČO 00488305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 156/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2020, č. j. 13 Co 246/2019-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 8 C 156/2017-243, určil, že žalovaná je výlučným vlastníkem čistírny odpadních vod v katastrálním území Silůvky, vedené u Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí pod identifikačním číslem majetkové evidence IČME 6216-747815-00488305-4/1, tvořené velínem s kontrolními a ovládacími prvky umístěnými v budově bez čísla popisného a čísla evidenčního, stojící na pozemku parc. č. 1054 v k. ú. Silůvky, dále česlemi, čerpací stanicí, lapákem písku, aktivační nádrží, dosazovací nádrží, akumulační jímkou, jímkou kalu, čerpací stanicí kalu a kalovým polem zbudovaným na pozemku parc. č. 1052 v k. ú. Silůvky (dále jen „ČOV“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 13 Co 246/2019-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve znění: určuje se, že žalovaná je vlastníkem ČOV, která se nachází v katastrálním území Silůvky a je vedena u Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí, pod identifikačním číslem majetkové evidence IČME 6216-747815-00488305-4/1 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 594/2011 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2574/14.
Zaprvé žalovaná namítá absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je žalovaná vlastnicí ČOV. Namítá, že ČOV je věc, která se nezapisuje do katastru nemovitostí; není proto možné dovodit naléhavý právní zájem z důvodu, aby se žalobkyně domohla změny zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Není ani zřejmé, zda je ČOV nemovitou věcí či nikoliv; odvolací soud pouze dovodil, že jde o věc hromadnou. Dále namítá, že mezi účastnicemi je vedeno několik soudních sporů, z nichž některé jsou právě spory o plnění, v rámci nichž se soudy musí zabývat vlastnickým režimem ČOV. V tomto řízení proto nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ČOV. Doplňuje, že obec nemá v žádném případě naléhavý právní zájem na tom, aby nebyla určena vlastníkem ČOV. Vlastnictví ČOV je pro obec a její obyvatele důležité; ČOV slouží veřejnému zájmu. Navíc spoluvlastnictví účastnic trvá již velice dlouhou dobu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 620/2008 a uvádí, že v daném případě neexistuje stav ohrožení či nejistoty v právním vztahu, neboť spoluvlastnictví ČOV trvá již přes 20 let, přičemž ani jedna strana nevznesla o daném spoluvlastnictví žádné pochybnosti.
Zadruhé rozporuje nabytí vlastnického práva k ČOV bez doloženého rozhodnutí zastupitelstva. Soudy dovodily, že k převodu nemovitých věcí bylo nutné předchozí projednání a schválení v obecních zastupitelstvech obou obcí. Podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebylo prokázáno, že zastupitelstvo projednalo a schválilo smlouvu ze dne 14. 4. 1994 nebo souhlasné prohlášení starostů. Je však patrné, že s ohledem na již uplynulou dobu není vyloučeno, že by zastupitelstva obou obcí o daných právních jednáních skutečně rozhodovala, jenom se písemná potvrzení těchto rozhodnutí ve formě usnesení zastupitelstva nebo zápisu ze zasedání zastupitelstva nedochovala. Dále uvádí, že odvolací soud posoudil ČOV jako věc hromadnou skládající se jak z věcí nemovitých, tak z věcí movitých. Požadavek na projednání a schválení nabytí nebo převodu vlastnického práva však platí pouze pro věci nemovité, nikoliv pro věci movité. To, že ČOV má být věc hromadná, automaticky neznamená, že je věcí nemovitou. Pro celek tak není třeba, aby bylo nutné projednání a schválení zastupitelstvem, ale jen pro ty části, které jsou věcmi nemovitými. Soudy obou stupňů zcela formalisticky trvaly na doložení toho, zda zastupitelstvo žalobkyně schválilo nabytí ČOV do vlastnictví obce, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu – sp. zn. I. ÚS 50/03, II. ÚS 87/04, I. ÚS 2574/14. Žalobkyni dříve spoluvlastnictví ČOV vůbec nevadilo, neboť svůj úvěr zajistila zástavním právem ke svému podílu na ČOV ve výši id. 1/2. Úvěr i zřízení zástavního práva přitom bylo schváleno zastupitelstvem žalobkyně. V řízení bylo rovněž prokázáno, že vůle obou obcí byla již vytvořena v 80. letech 20. století, kdy tehdejší rada Místního národního výboru Prštice, pod který spadaly obě obce, projednala a schválila připravenou projektovou Akci Z – soubor staveb kanalizace a čistírna odpadních vod pro obce Prštice – Silůvky, a to na své schůzi dne 9. 2. 1983.
Zatřetí namítá nabytí vlastnického práva k ČOV originárním způsobem oběma účastnicemi. Smlouva ze dne 14. 4. 1994 nebyla smlouvou převodní, o nabytí spoluvlastnického podílu, ale dohodou o založení spoluvlastnických vztahů. Tuto argumentaci odvolací soud vztáhl pouze na žalovanou; měla se stát vlastníkem ČOV výstavbou i přesto, že její zastupitelstvo stejně jako zastupitelstvo žalobkyně neprojednalo a neschválilo nabytí ČOV do svého vlastnictví. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 13/82, podle kterého pro posouzení vzniku podílového spoluvlastnictví byla rozhodující dohoda o založení spoluvlastnických vztahů. Existence uzavřené dohody o založení podílového spoluvlastnictví byla později deklarována v notářském zápisu č. j. NZ 100/99 ze dne 30. 3. 1999 pořízeném o společném prohlášení starostů obou obcí. Spoluvlastnický vztah však nezaložilo, nýbrž osvědčilo již uzavřenou smlouvu o jeho založení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 111/92, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 349/2004.
Začtvrté dovozuje, že žádná z účastnic nenabyla vlastnické právo z důvodu absence rozhodnutí zastupitelstva. V řízení nebylo podle odvolacího soudu ani prokázáno, že by zastupitelstvo žalované rozhodovalo o výstavbě ČOV nebo o nabytí vlastnického práva k ČOV nebo o schválení smlouvy o dílo či smlouvy o výstavbě předmětné budovy, což je v rozporu s §36a písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Pokud by tak odvolací soud chtěl striktně trvat na dodržování podmínky rozhodnutí obecního zastupitelstva, je nutné tento závěr vztáhnout i na nabytí vlastnického práva žalovanou a nelze zjednodušeně uvést, že žalovaná jako stavebník nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě, avšak bez rozhodnutí zastupitelstva, ale žalobkyně nikoliv.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud v prvé řadě předesílá, že dovolací argumentace je v mnoha ohledech totožná s dovolací argumentací ve věci sp. zn. 22 Cdo 1743/2019, v níž byl řešen mezi týmiž účastnicemi spor o určení vlastnického práva k budově bez čísla popisného a čísla evidenčního stojící na pozemku parc. č. 1054 v k. ú. Silůvky; na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1743/2019 proto lze odkázat i v této věci. Dále dovolací soud podotýká, že je vázán vymezenými dovolacími námitkami; nenapadeným právním závěrům se proto nemohl věnovat.
1) Žalovaná namítá absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je žalovaná vlastnicí ČOV.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo vlastnické právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by i mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě na plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod č. 21), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Soudy obou stupňů v této věci dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalované k ČOV, neboť pomocí určovací žaloby lze účinněji než jinými právními prostředky vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků.
Dovolací soud s výše uvedeným závěrem souhlasí. Určení vlastnického práva k ČOV totiž může vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastnic a může předejít řešení současných i budoucích sporů týkajících se plateb za výstavbu a provozování ČOV. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva tedy lze spatřovat i přesto, že nejde o věci zapisované do veřejného seznamu. I sama dovolatelka v dovolání uvádí, že mezi účastníky probíhá řada soudních řízení, z nichž některé mají mít podobu žalob na plnění, aniž by však, byť i jen jedinou žalobu na plnění v dovolání blíže konkretizovala, a spory účastníků jsou dlouhodobé. Ostatně i skutečnost, že je sporný vlastnický režim čistírny odpadních vod potud, že dovolatelka považuje čističku za věc ve spoluvlastnictví, zatímco žalobkyně za věc ve výlučném vlastnictví žalované, je dostatečným důvodem pro to, aby tato zcela zásadní otázka byla určovacím rozhodnutím postavena najisto.
Za nedůvodné považuje dovolací soud námitky žalované vystihující zájem obce na provozování čistírny odpadních vod. Žalovaná zde směšuje pojem „veřejný zájem“ s pojmem civilního práva procesního „naléhavý právní zájem na určení“ – podmínkou judikaturou tradičně chápanou jako jeden z předpokladů důvodnosti určovací žaloby [k výkladu pojmu naléhavý právní zájem viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Předestřená otázka důležitosti a nutnosti ČOV pro žalující obec je přitom otázkou veřejného zájmu a nemá souvislost s jejím naléhavým právním zájmem na určení, čí je.
Dovolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že účastnice spolu v nedávné době vedly a vedou několik dalších sporů týkajících se ČOV a práv a povinností s ní spojených, to ostatně žalovaná v dovolání sama konstatuje. O to větší lze spatřovat naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva, neboť vyřešením této otázky v rámci řízení o určovací žalobě bude postaveno právo účastnic k předmětné věci najisto a rozhodnutí bude plnit rovněž preventivní funkci do budoucna; tím se předejde rozmnožování soudních sporů.
Otázkou naléhavého právního zájmu se ostatně dovolací soud zabýval již ve zmiňované věci sp. zn. 22 Cdo 1743/2019, vedené mezi týmiž účastnicemi, a závěry nyní v této věci vyslovené ohledně naléhavého právního zájmu na předchozí rozhodnutí ohledně této otázky navazují.
2) Dále žalovaná uplatnila námitku nabytí vlastnického práva k ČOV bez doložení rozhodnutí zastupitelstva.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 nebylo rozhodnuto obecním zastupitelstvem žalobkyně ani žalované. Žalovaná v dovolání namítá, že s ohledem na již uplynulou dobu není vyloučeno, že by zastupitelstva obou obcí o daných právních jednáních skutečně rozhodovala, jenom se písemná potvrzení těchto rozhodnutí ve formě usnesení zastupitelstva nebo zápisu ze zasedání zastupitelstva nedochovala. Nalézací soudy však ve svých rozhodnutích nezaujaly názor, podle kterého by bylo možné doložit projednání a schválení toliko písemným dokladem, učinily obecný závěr, že o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 nebylo obecními zastupitelstvy obou účastníků vůbec rozhodnuto. Naznačuje-li pak dovolatelka nesouhlas s takovým kategorickým závěrem, zpochybňuje skutková zjištění, která soudy učinily. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je však dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dále žalovaná namítá, že odvolací soud posoudil ČOV jako hromadnou věc složenou z nemovitých i movitých věcí. Požadavek na projednání a schválení nabytí nebo převodu vlastnického práva však platí pouze pro věci nemovité. To, že ČOV má být věc hromadná, automaticky neznamená, že je věcí nemovitou. Dovozuje, že pro celek tak nebylo nutné projednání a schválení zastupitelstvem, nešlo-li o nemovitou věc. Tato námitka je však nepřípustná proto, že ve vztahu k ní žalovaná žádným způsobem nevymezila otázku přípustnosti dovolání, neuvádí žádnou konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a vymezení přípustnosti dovolání zde zcela chybí.
Následná dovolací argumentace i v této věci vychází z jiného skutkového stavu, a to ze stavu naznačujícího, že „vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla.“ Z toho pak dovolatelka dovozuje, že nelze upřít starostovi oprávnění, aby „v intencích takto projevené vůle jednal.“ Určující právní závěr odvolacího soudu, že absence rozhodnutí obecními zastupitelstvy o smlouvě ze dne 14. 4. 1994 zakládá absolutní neplatnost této smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. pak v dovolání žádným způsobem zpochybněna není.
Žalovaná totiž v dovolání odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14. Upozorňuje na formalistický přístup soudů obou stupňů – zastupitelstvo ani obyvatelé obce neměli vůči nabytí spoluvlastnického podílu na ČOV po celou dobu žádných námitek. Účel a smysl ustanovení o nutnosti schválení nabytí vlastnického práva zastupitelstvem obce byl proto naplněn. Spoluvlastnictví ČOV je pro žalobkyni přínosné, hospodárné, účelné, ekonomicky výhodné a jen proto, že nebyl předložen zápis z obecního zastupitelstva, nelze přistoupit k formalistickému výkladu. Podle citovaných nálezů Ústavního soudu starosta sice nemůže sám vytvářet vůli obce, avšak tam, kde je již tato vůle vytvořena, mu nelze upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal.
I touto otázkou se velmi podrobně zabýval dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 1743/2019, a proto i v tomto ohledu na uvedené rozhodnutí odkazuje.
Z uvedených závěrů Ústavního soudu se žalovaná snaží dovodit, že vůle obce byla v zásadních bodech vytvořena, a starosta tedy mohl v intencích takto projevené vůle jednat. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že vůle obou obcí byla vytvořena již v 80. letech 20. století, kdy tehdejší rada Místního národního výboru Prštice, pod který spadaly obě obce, projednala a schválila projektovou Akci Z – soubor staveb kanalizace a čistírna odpadních vod pro obce Prštice – Silůvky, a to na své schůzi dne 9. 2. 1983.
Odvolací soud uvedl, že názor žalované o vytvoření vůle směřující ke vzniku spoluvlastnictví ČOV v roce 1983, kdy bylo na Místním národním výboru Prštice projednáno vydání územního rozhodnutí ve věci studie kanalizačního sběrače a čistírny odpadních vod pro obě účastnice, není správný. Zdůvodnil, že subjektem práva byl v té době stát, a proto byl vznik spoluvlastnictví pojmově vyloučen. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012). Žalovaná závěr odvolacího soudu v dovolání zpochybňuje tím, že vůle obou obcí k výstavbě ČOV již měla být vytvořena tímto projednáním v 80. letech 20. století. K takovému závěru však nalézací soudy nedospěly. Proto touto námitkou žalovaná zpochybňuje zjištěný skutkový stav nalézacími soudy, který ovšem dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit odlišně (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně i zde zcela chybí jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání, které by umožnilo dovolacímu soudu přezkum této otázky.
Ničeho na tom nemění ani zmínka žalované, že zastupitelstvo žalobkyně schválilo úvěr a zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu na ČOV, neboť tuto námitku žalovaná neuplatnila v odvolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
Dále je třeba zohlednit i to, že v odkazovaných nálezech Ústavního soudu šlo o skutkově odlišné případy, v nichž starosta schválil dodatek nájemní smlouvy o zvýšení nájemného či sjednal smluvní pokutu ve prospěch obce. V obou případech tedy již byla vůle obce ve vztahu k hlavnímu závazku v základních bodech vytvořena a starosta svým postupem navazoval na předchozí právní úkony, které oporu v rozhodnutí zastupitelstva měly, a doplňoval je způsobem, který ústavněprávní judikatura nepovažovala za neplatný právě proto, že již navazoval na „vůli obce vytvořenou v zásadních bodech.“ Nešlo tak vůbec o rozhodnutí takového zásadního dopadu, jako je v této věci nabytí vlastnického práva k čistírně odpadních vod, ale o tzv. doplňující smluvní ujednání k existujícím a platně uzavřeným smlouvám. Z uvedených důvodů proto ani tuto námitku dovolací soud neshledal přípustnou, neboť se odvolací soud od citovaných rozhodnutí neodchýlil.
3) Žalovaná dále namítá, že spolu s žalobkyní nabyla vlastnické právo k ČOV originárním způsobem (výstavbou).
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se s její argumentací „vůbec nevypořádal“, jestliže odkazovala na to, že smlouva z roku 1994 není smlouvou převodní, ale smlouvou o nabytí spoluvlastnického podílu za úplatu, tj. dohodou o založení spoluvlastnického vztahu.
Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na úvaze a hodnocení smlouvy ze dne 14. 4. 1994 výlučně jako smlouvy převodní a argumentaci dovolatelky neopomenul. Naopak v odůvodnění výslovně uvedl, že dohoda budoucích spoluvlastníků o vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovité věci (bez ohledu na to, v jaké formě byla uzavřena), je „dohodou, která směřuje k nabytí nemovité věci, a jako taková proto vyžadovala, aby byla podle §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích schválena obecním zastupitelstvem.“ Pro absenci schválení ji pak odvolací soud považoval za neplatnou. Dovolací argumentace pak pouze v obecné rovině odkazuje na uzavření této dohody, kterou podle dovolatelky bylo podílové spoluvlastnictví založeno, aniž by však dovolatelka jakkoliv podrobila právnímu přezkumu závěr o neplatnosti této dohody pro její neprojednání zastupitelstvem obce i z pohledu této dohody jako smlouvy o vzniku podílového spoluvlastnictví. Zjevně tedy opět vychází z této dohody jako platné, aniž by však jakkoliv věcně polemizovala s důvody, pro které ji odvolací soud shledal neplatnou.
Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud uvádí, že „pre posúdenie vzniku podielového spoluvlastníctva k domu alebo inej stavbe postavenej spoločnou činnosťou viacerých osôb je rozhodujúca dohoda uzavretá medzi nimi o založení spoluvlastníckych vzťahov. Táto dohoda nemusí byť písomná. Nie je ani potrebné, aby sa v nej účastníci vopred dohodli o veľkosti spoluvlastníckych podielov pred dokončením stavby“ [rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 4. 1982, sp, zn. 2 Cz 13/82 (uveřejněný pod č. 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dohoda o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě může být platně uzavřena v době, která časově předchází vzniku stavby jako věci, způsobilé být předmětem práv a povinností [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92 (uveřejněný pod č. 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví jen tehdy, je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1 536)].
Ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Aby mohla být taková dohoda o založení spoluvlastnického vztahu mezi účastnicemi platná, bylo podle názoru odvolacího soudu i v takovém případě nutné naplnit zákonný požadavek na schválení zastupitelstvem obce podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) – (dále jen „zákon o obcích), neboť s takovým úkonem bylo spojeno nabytí vlastnického práva k nemovitosti. Navíc odvolací soud výslovně uvedl, že stavbu ČOV uskutečnila žalovaná s úmyslem mít ji pro sebe a originárním způsobem (výstavbou) se tak stala vlastnicí ČOV.
Tento závěr v dovolacím přezkumu obstojí zjevně již proto, že obsahem dovolacích námitek je výtka, že se s povahou smlouvy ze dne 14. 4. 1994 jako smlouvy o založení podílového spoluvlastnictví odvolací soud žádným způsobem nevypořádal a dovolatelka dovozuje své spoluvlastnictví z tohoto pohledu právě na smluvním základě podle dohody ze dne 14. 4. 1994. Těžko pak může dovolatelka současně namítat, že právní závěry, které odvolací soud učinil, jsou nesprávné, jestliže tvrdí, že tuto část její argumentace odvolací soud zcela opomněl.
I zde se jedná v zásadě o shodnou argumentaci, se kterou se dovolací soud podrobně vypořádal již ve věci sp. zn. 22 Cdo 1743/2019 a dovolací argumentace je tak pouze opakováním námitek, jejichž řešení již dovolacím soudem vysvětleno bylo.
4) Dále žalovaná namítá, že v odvolacím řízení nebylo prokázáno, že by zastupitelstvo žalované rozhodovalo o výstavbě ČOV nebo o nabytí vlastnického práva k ní nebo o schválení smlouvy o díle či o výstavbě ČOV, což je v rozporu s §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že stavbu ČOV začala budovat žalovaná na základě vodoprávního povolení získaného v roce 1992. Uskutečnila ji s úmyslem mít ji pro sebe a výstavbou se tak originárním způsobem stala jejím vlastníkem. Ke vzniku ČOV muselo dojít nejpozději v roce 1997 (bylo vydáno rozhodnutí o povolení užívání ČOV). S ohledem na absenci rozhodnutí obecního zastupitelstva o dohodě ze dne 14. 4. 1994, způsobující absolutní neplatnost této dohody, nebylo třeba, aby bylo naprosto přesně prokázáno, v jakém okamžiku ČOV jako věc v právním smyslu vznikla. Další osoba by se mohla stát spoluvlastníkem pouze tehdy, pokud by nabyla podíl způsobem předvídaným zákonem.
Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, k jakému závěru by taková dovolací argumentace měla směřovat. Naznačuje-li snad dovolatelka, že by ani jí nemělo svědčit spoluvlastnické, tím méně výlučné vlastnické právo k čistírně odpadních vod, směřovala by zjevně k tvrzení o nedostatku své pasivní legitimace. Není pak ovšem zřejmé, komu by vlastnické právo k čistírně odpadních vod mělo svědčit, jestliže jediným stavebníkem – při neplatnosti smlouvy ze dne 14. 4. 1994 – byla právě žalovaná, a neuvádí to ani žalovaná, která se v průběhu řízení poukazem na nedostatek své věcné legitimace nikdy nebránila. Naopak vycházela opakovaně z toho, že je podílovou spoluvlastnicí, nikoliv však vlastnicí výlučnou. Není pak ani patrné, zda touto námitkou zpochybňuje dovolatelka své postavení stavebníka či nikoliv.
V širším kontextu by pak taková námitka žalované – dovedeno do důsledků – otevírala mimo jiné otázky, na základě čeho by žalovaná financovala mnoho let výstavbu čistírny odpadních vod, pokud by neměla být její spoluvlastnicí, v čí prospěch by byly tyto náklady vynaloženy, na základě jakých právních titulů by byly tyto částky vynakládány, na základě jakého právního titulu žalovaná po celou dobu čistírnu odpadních vod užívá apod.
Uvedená dovolací námitka by ostatně popírala to, co v průběhu celého řízení žalovaná tvrdila (tedy že jsou spolu s žalobkyní podílovými spoluvlastnicemi ČOV). Ostatně i zbylá předchozí část dovolání opakovaně vychází z toho, že se žalovaná za spoluvlastnici čistírny odpadních vod vždy považovala a považuje, a tato poslední námitka dovolatelky tak činí v této části dovolání vnitřně rozporným. Dovolacímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že pod sp. zn. 22 Cdo 3444/2018 a 22 Cdo 3445/2018 probíhal u Nejvyššího soudu přezkum závěrů vyslovených soudy v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 38/2012, kde se žalovaná v procesním postavení žalobkyně domáhala po žalobkyni (v procesním postavení žalované) zaplacení částky 1 385 553,20 Kč jakožto povinnosti podílového spoluvlastníka přispět na úhradu vynaložených nákladů na rekonstrukci čistírny odpadních vod, které neměly být od roku 2010 hrazeny. V celém tomto řízení argumentuje žalovaná ve prospěch svého spoluvlastnického práva, od kterého také odvozuje svou věcnou legitimaci. I ohledně této otázky dále dovolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1743/2019, kde mimo jiné uvedl, že pokud by obě účastnice v minulosti dodržovaly zákonné limity vymezené zákonem o obcích z hlediska kompetencí svěřených obecním zastupitelstvům, resp. obecní radě, které by pak zakládaly oprávnění starostů reprezentovat vůli obce navenek, nemuselo mezi nimi docházet k opakovaným, dlouhodobým a složitým sporům, v nichž jsou zpochybňována právní jednání uskutečněná v minulosti. Právě v rámci předcházení těmto situacím stanoví zákon o obcích jasná pravidla, která formují vůli obce, a umožňuje její prezentaci starostovi obce navenek. To v dané věci platí tím spíše, že se jednalo o vybudování čistírny odpadních vod, kde – jak uvádí v dovolání sama žalovaná – je významný veřejný prvek spočívající v nezbytném zajištění služeb obyvatelům obcí spočívajících v zásobování vodou a jejím řádným odváděním. Dovolacímu soudu je z úřední činnosti také známo, že právní praxe se potýkala – zejména v 90. letech 20. století – s množstvím případů, kdy v právních vztazích vystupoval starosta, který nereprezentoval vůli obecných orgánů, ale sám ji svým rozhodováním vytvářel. To však není důvod pro to, aby se neuplatnila kogentní úprava, která má právě takovým případům zabránit. Jestliže pak v jednotlivých případech judikatura Ústavního soudu „změkčila“ tento základní přístup akceptací toho, že v některých méně významných případech připustila, aby starosta sám „dotvořil“ vůli obecních orgánů, jednalo se bez výjimky o případy, kdy základní pravidla pro daný právní úkon obecní orgány učinily, starosta je prezentoval navenek a pouze smluvní vztahy doplnil o ujednání, která z hlediska celkového kontextu a vyznění nepovažoval Ústavní soud za nutné sankcionovat absolutní neplatností, jestliže nenahrazovala zcela chybějící vůli příslušného obecního orgánu, ale jenom ji pro obec žádoucím způsobem doplnila. O tento případ se však v dané věci zjevně nejedná, neboť zde by mělo jednání starosty nikoliv dotvářet a doplňovat vůli orgánů obce, ale nahrazovat ji a zakládat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu