ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1774.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1774/2017-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. M. , zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, proti žalovanému A. L. , zastoupenému Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, o zaplacení částky 75 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 398/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 58 Co 381/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 440 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Aleny Zahradníčkové, advokátky se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 13 C 398/2014-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit v obecné pariční lhůtě žalobkyni částku 75 930 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 24. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 25 997 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 58 Co 381/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 930 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 24. 11. 2011 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, co do částky 75 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a pokud jde o úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně od 24. 11. 2011 do 31. 12. 2011 a úrok ve výši 0,30% ročně z částky 75 000 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení, změnil jej tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 807 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je při řešení právní otázky povahy investic, které označil za náklady na běžnou údržbu, na nichž se měla do právní moci usnesení soudu o uzavření smíru v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke společné nemovitosti žalobkyně podílet, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, který je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Stejný důvod přípustnosti dovolání uplatnil ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok není promlčen, neboť není založen na stavu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, ale jedná se o plnění ze smlouvy. Má za to, že při řešení této otázky se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 3766/2011. Jako důvod dovolání uplatnil žalobce nesprávné právní posouzení věci.
Dále žalovaný uplatnil námitky o nesprávném přenesení důkazního břemene ze žalobkyně na žalovaného a o nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně závěru o povaze investic.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukázala rovněž na to, že v části dovoláním napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to částečně zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno v dále uvedeném rozsahu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z povahy dovolání jako (mimořádného) opravného prostředku vyplývá, že slouží - shodně jako odvolání – k nápravě procesní újmy, která byla dovolateli způsobena rozhodnutím odvolacího soudu. Ta se projevuje například tím, že žalobce nebyl částečně či zcela se svou žalobou úspěšný, popřípadě nároku směřujícímu proti žalovanému bylo zčásti či v plném rozsahu vyhověno. Tyto procesní stavy je pak možné odstranit rozhodnutím dovolacího soudu.
V poměrech projednávané věci podal žalovaný dovolání proti celému výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o zaplacení částky 930 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 24. 11. 2011 do zaplacení zrušen a řízení se v tomto rozsahu zastaveno, a dále ohledně úroku ve výši 0,30% ročně z částky 75 000 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení, kde byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta.
Protože v uvedených částech výroku I. rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena procesní újma odstranitelná zrušením či změnou této části napadeného rozsudku (dovolací soud nemůže pro žalovaného rozhodnout příznivěji), není dovolatel v uvedeném rozsahu k podání dovolání subjektivně legitimován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci ve vztahu k potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný důvod přípustnosti dovolání spatřoval v rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99. Cituje z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu a má za to, že v citované části Nejvyšší soud vymezuje definiční znaky nezbytných oprav a údržby domu, přičemž v projednávané věci se měl odvolací soud od tohoto vymezení, pokud šlo o posouzení investic do společného domu účastníků řízení, odchýlit. Ohledně této námitky není dovolání žalovaného přípustné, neboť závěr o tom, o jaký druh investic se v poměrech konkrétní věci jednalo, je závěrem odvolacího soudu, nikoliv soudu dovolacího. Citovaný rozsudek dovolacího soudu je pro rozhodovací praxi významný potud, že vymezuje druhy nároků většinového spoluvlastníka spojené s jeho rozhodnutím o vynaložení investic do společného domu. Podle toho, zda byl menšinový spoluvlastník s rozhodnutím většinového spoluvlastníka seznámen a mohl se k němu vyjádřit, a podle toho o jaký druh investice se jednalo, pak konstruuje buď vznik majetkového nároku většinového spoluvlastníka ve smyslu §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jenž může být uplatněn za trvání spoluvlastnického vztahu, anebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a následujících obč. zák. (i s dopadem na jeho výši), jenž by mohl být uplatněn za trvání spoluvlastnického vztahu tehdy, šlo-li by o investici na nezbytné opravy či údržbu, a po skončení spoluvlastnického vztahu, pokud by se jednalo o jiné investice než do nutných oprav či údržby. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vymezenou právní otázku citované rozhodnutí dovolacího soudu neřeší a současně platí, že ani na projednávanou věc nedopadá. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalovaný dále důvod přípustnosti dovolání spatřoval v rozporu rozsudku odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Namítal, že žalobou uplatněný nárok, i pokud by byl důvodným, je bezdůvodným obohacením, který však žalobkyně uplatnila až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, což také žalovaný v nalézacím řízení namítal. Ani ohledně této námitky není dovolání přípustné. Citované rozhodnutí dovolacího soudu vyjádřené závěry formulovalo na podkladě zcela jiné skutkové situace, kdy obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, bylo z hlediska namítaného promlčení zjišťováno, zda nárok většinového spoluvlastníka na úhradu investic vynaložených na společnou věc (podle kritérií vymezených dřívějším citovaným rozsudkem dovolacího soudu), aniž by však byla mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí, je majetkovým nárokem ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. či bezdůvodným obohacením podle §451 a následujících obč. zák. V nyní posuzované věci ovšem účastníci řízení v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví dohodu o hospodaření se společnou věcí pro přesně vymezené období do právní moci soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřeli. Tato dohoda pak představuje právní důvod, na němž mohla žalobkyně žalobou uplatněný nárok výlučně založit. Konstrukce nároků vymezená citovanou judikaturou dovolacího soudu a jejich rozlišení (i s vazbou na problematiku promlčení) je naopak na absenci takové dohody založena. Nemůže být proto v poměrech projednávané věci rozhodné, zda podíl žalobkyně, který jí má žalovaný podle rozhodnutí nalézacího soudu zaplatit, se týkal investic do nezbytných oprav či údržby nebo investic do jiných úprav a údržby.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky – v projednávané věci – procesního charakteru, jimiž žalovaný brojí proti tvrzeným procesním pochybením spočívajícím jednak v přenesení důkazního břemene o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci (o náklad jakého druhu se v případě vynaložení částky 200 000 Kč na úpravu ve společném domě jednalo) z žalobkyně na žalovaného, a dále v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (rovněž rozsudku soudu prvního stupně), pokud jde o závěr, že uvedená částka představovala investiční náklad.
Ani ohledně těchto námitek není dovolání přípustné. Tvrzením o nesprávném přenesení břemene tvrzení a břemene důkazního vystihuje žalovaný případ vady řízení, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navíc rozsudek odvolacího soudu není na procesní otázce břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud jde o charakter nákladů, které žalovaný v částce 200 000 Kč do společného domu vložil, založen. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že za takový náklad byl odvolacím soudem považován jakýkoliv náklad, vyjma běžných provozních výdajů, které byly příkladmo specifikovány. Pro závěr o skutkovém stavu, že z dohody jsou vyjmuty, kromě výše uvedených provozních výdajů, jakékoliv jiné náklady, byl rozhodujícím výklad předmětné dohody o hospodaření se společnou věcí, kterou uzavřeli účastníci řízení v rámci soudního smíru, jenž byl schválen odvolacím soudem. Protože se jedná o závěr skutkový a nikoliv právní (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99), je jím dovolací soud vázán, a nemůže jej přezkoumávat.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry, rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci, pokud jde o vytýkaný závěr, že částka 200 000 Kč vynaložená žalovaným je investiční náklad, není nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu se v poměrech projednávané věci neuplatní kategorizace investic (nákladů) do běžných úprav a údržby a do jiných („neběžných“) úprav a údržby. Rovněž dostatečně odůvodnil závěr, že smluvní ujednání o vypořádání souvisejícím s hospodařením ve společném domě za období od 1. 1. 2011 do právní moci usnesení o schválení soudního smíru (do 27. 5. 2011) vyjmulo z vypořádání jakékoliv investice. Ostatně žalovaný byl schopen na odůvodnění rozsudku reagovat projednatelným, byť nepřípustným, dovoláním.
Jelikož žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 807 Kč, nebylo by s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti nákladovému výroku žalovaný řádně vymezil.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu