ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2249.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2249/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované J. Š. , bytem v U., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 49/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2009, č. j. 28 Co 437/2009, 28 Co 436/2009-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 5 C 49/2008-126, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 5 C 49/2008-158, určil, že „výlučným vlastníkem pozemkové parcely v k. ú. P., obec P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. je Česká republika s příslušností hospodařit s majetkem státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, P.“ (výrok I. rozsudku). Zamítl žalobu na určení, že „vlastnicí parcel v k. ú. P., zapsaný u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. je žalovaná“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 28 Co 437/2009, 28 Co 436/2009-190, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem změnil ve výrocích III. a V. tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami 694,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku); „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podala je podle §241a odst. 2 písm. a), b) a – podle obsahu dovolání – též z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka – v rozporu s výše uvedeným - se domáhá svým dovoláním faktického přezkumu prakticky všech skutkových a právních aspektů věci, které odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, se současným uplatněním vad řízení, přičemž kritiku právních závěrů odvolacího soudu zakládá právě na výtkách vztahujících se ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům, s nimiž vyjadřuje nesouhlas.
Obsah těch dovolacích námitek, kterými dovolatelka vystihuje tvrzení, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (což dovolatelka ostatně sama uvádí), jimiž – jak vyplývá výslovně z §237 odst. 3 o. s. ř. – přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na precizní, výstižné a vyčerpávající rozhodnutí odvolacího soudu.
Určujícím pro právní posouzení věci, na základě kterého dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná nebyla oprávněnou držitelkou, byly jeho zjištění a závěr, že žalovaná se nikdy nechopila držby předmětných pozemků a nenakládala s nimi jako s vlastními. Tento závěr nebyl v dovolání relevantně zpochybněn.
Tím, že dovolatelka směřovala dovolání proti „celému“ rozsudku odvolacího soudu, napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu