ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2597.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2597/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Klubu lyžařů České perličky , se sídlem v Zásadě 188, IČO: 43256937, zastoupeného JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 23, proti žalovanému Odborovému svazu zaměstnanců sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a porcelánu , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Winstona Churchilla 1800/2, zastoupenému JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 220/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 51/2012-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 37 Cm 220/2007-286, uložil žalovanému povinnost odstranit instalovaná osvětlovací zařízení z 8 sloupů nacházejících se v areálu lyžařského vleku Zásada na pozemcích parc. č. 389/2, parc. č. 364/2, parc. č. 364/1, parc. č. 360/3, parc. č. 360/2, parc. č. 389/1, to vše v katastrálním území a obci Zásada, a zdržet se dalšího užívání těchto sloupů (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 51/2012-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to z důvodu zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávného právního posouzení věci. Vadou řízení má být podle dovolatele skutečnost, že soud pokračoval v řízení po prohlášení konkurzu na majetek původního žalovaného KKK SPORT s. r. o., ačkoliv nebyly splněny podmínky stanovené v insolvenčním zákoně. Dále namítl, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud považoval 8 ks sloupů za samostatné věci, ačkoliv se jedná podle jeho názoru o součásti stavby, "Rekonstrukce lyžařského areálu v Zásadě". Sloupy podle jeho názoru tvoří součást osvětlení lyžařského vleku. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s důkazy, které měly mít rozhodující vliv na zjištění majetku, který žalovaný nabyl ve veřejné dražbě (osvětlení lyžařského areálu v Zásadě), včetně 8 sloupů, které dovolatel považuje za majetek v listinách o dražbě označených jako "osvětlení sjezdovky" nebo ,"osvětlení". Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu a nedoplnil dokazování výslechem insolvenční správkyně k prokázání skutečného obsahu a k vymezení majetku zahrnutého do majetkové podstaty. Má za to, že sloupy tvoří součást osvětlení lyžařského areálu, které vydražil. Odvolací soud pochybil, pokud považoval za osvětlovací tělesa pouze osvětlovací lampy na sloupech lyžařského areálu. Má za to, že součástí majetku úpadce bylo 8 ks kompletních sloupů s osvětlením, které nabyl. Dovolatel je přesvědčen, že osvětlovací tělesa nelze od sloupů oddělit, neboť jsou jeho součástí, když by se oddělením funkčně znehodnotily jak sloupy, tak osvětlovací tělesa. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zásahu do vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. dubna 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) – (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností), ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné pod č. C 4666 v Souboru).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice uvádí, že dovolání je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v čem konkrétně však spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a s tím korespondující otázkou zásadního právního významu, však z dovolání zřejmé není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ) ].
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bez významu dovolací námitky vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání nelze a k případným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
I když dovolatel tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti je obsahem námitek pouhá kritika postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, který podle jeho názoru nevzal do úvahy argumenty a jimi navrhované důkazy, nevyhověl důkazním návrhům, navržené důkazy neprovedl, a dostatečně tak nezjistil skutkový stav. Obsahově tak dovolatel vystihuje podle obsahu dovolání i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř. Uvedenou kritikou však dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že měl dospět k jiným – pro dovolatele příznivým - skutkovým zjištěním, na základě kterých by také následně zaujal odlišný právní názor. Tím ovšem nepodrobuje kritice samotné právní posouzení věci, ale skutková zjištění ze kterých odvolací soud vycházel.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na posouzení nároku žalobce, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1774/2012, dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 3362/2009 (dostupném na www.nsoud.cz) uvedl, že "námitky, že odvolací soud (případně soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) zjistil skutkový stav věci neúplně, neboť neprovedl označené důkazy, popřípadě dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) nenaplňují. Prostřednictvím těchto námitek právní posouzení věci odvolacím soudem v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, již proto, že skutkové okolnosti věci rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní".
Při uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel protichůdně uvádí, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, současně však tvrdí, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem, resp. nepostupoval v souladu s konstantní judikaturou.
Dovolacímu soudu tak není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje naplnění přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu.
Nad rámec dovolací soud dodává, že v řešené věci byla v rovině právní významná otázka, zda jsou předmětné věci (sloupy) součástí jiných věcí nebo jsou samostatným předmětem právních vztahů, pro zjištění, zda se stal dovolatel jejich nabytím ve veřejné dražbě vlastníkem, a může na nich ponechat osvětlovací lampy nebo zda je povinen je v opačném případě odstranit.
V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud vyložil, že "podle §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží" se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou".
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný pod č. 574 v Souboru, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný pod č. C 7761 v Souboru nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, dostupný na www.nsoud.cz).
Odvolací soud (ve spojitosti s rozhodnutím soudu prvního stupně) vyložil, z jakých skutkových zjištění při posuzování toho, zda jsou sloupy součástí samostatnou věci a proč je považuje za samostatné věci. Vyložil rovněž, proč nelze pod pojmem osvětlovací tělesa, resp. osvětlení lyžařského vleku, považovat předmětné sloupy, které jsou samostatnými věci ve vlastnictví žalobce. Ve smyslu uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom zohlednil kromě hlediska, "peněžního" znehodnocení také hledisko znehodnocení funkčního. Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, vyplývá z úvahy soudu, kterou v řešené věci nelze označit za zjevně nepřiměřenou, a tedy rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel ostatně ani žádnou polemiku v rovině právní s těmito závěry nevede; své výhrady pojí – jak již bylo shora uvedeno – výlučně s námitkou, že odvolací soud vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu, který nadto nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byl úspěšný žalobce, měl by nárok na náhradu dovolacího řízení. Nicméně uznatelné náklady žalobci v dovolacím řízení nevznikly, a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu