ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3133.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3133/2012-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) H. P. , P., b) Ing. J. P. , P., c) M. H. , V., všech zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město , se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, IČO: 00034771, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 184/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 11 Co 342/2011-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 34 C 184/2010-35, ve výroku I. zamítl žalobu žalobců na zrušení věcného břemene užívání osmi bytových jednotek v domě, nacházejícím se na pozemku parc. č. 1835, v katastrálním území V., obci P., ve prospěch žalovaného. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 11 Co 342/2011-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolání považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelé mají za to, že v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, za jakých podmínek lze zrušit věcné břemeno ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku, které bylo zřízeno zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. a zákona č. 509/1991 Sb. Vytkli odvolacímu soudu to, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami, které uplatnili v odvolacím řízení, čímž se stalo rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Věcné břemeno, které bylo zřízeno zákonem, podle názoru dovolatelů představuje závažné omezení jejich vlastnického práva, aniž by zároveň za toto omezení byla poskytnuta odpovídající náhrada. Poukázali na to, že žalovaný má právo pronajímat byty, jejichž není vlastníkem, a právo požívat nájemné. Vlastníci bytů přitom musí strpět užívání svého majetku, čímž jim zůstalo jen holé vlastnictví. Vzhledem k tomu, že došlo od doby zřízení věcného břemene k podstatnému navýšení cen bytů v Praze, zvýšení nájemného a nákladů na provoz domu, žalovaný se na úkor žalobců nepřiměřeně obohacuje. Hodnota bytového domu se naopak vzhledem k zatížení věcným břemenem značně snížila. Právní předpis, kterým bylo věcné břemeno zřízeno, je podle názoru dovolatelů nejasný a nesystémový. Náhrada, kterou žalobci za zřízení věcného břemene získali, je v současnosti zcela nedostačující, čímž je založen hrubý poměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vzniku podmínek pro zrušení věcného břemene mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. listopadu 2011, projednal dovolací soud dovolání dovolatelů a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
V dané věci jde o posouzení splnění podmínek pro zrušení věcného břemene v režimu §151p odst. 3 obč. zák. ve vazbě na věcné břemeno založené podle ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb.
Podle §151p odst. 3 obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.
Podle §28d odst. 1, 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření předsednictví Federálního shromáždění č. 97/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. a zákona č. 509/1991 Sb., pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na budově věcné břemeno podle §151n a násl. občanského zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu; b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak; c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu nájemného v bytech stavebních bytových družstev; d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě. Zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby je pro účely tohoto zákonného opatření považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
Dovolatelé především v dovolání poukazují na povahu a rozsah omezení jejich vlastnického práva založeného věcným břemenem a na faktické a právní důsledky, které jsou s povahou tohoto věcného břemene spojeny; tím však pouze naznačují nesouhlas se samotnými důsledky, které s sebou existující věcné břemeno nese.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , vysvětlil, že ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb., výslovně váže vznik věcného břemene jen na tři skutečnosti (že došlo k pořízení bytů formou nástavby a vestavby při družstevní výstavbě, že na byty byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a že se budova nestala předmětem podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy). Za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene pak považuje zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby. Z uvedené právní úpravy je zjevné, že za zhodnocení domu se pro účely zákonného opatření 297/1992 Sb. (kterým bylo ustanovení §28d vtěleno do zákona č. 42/1992 Sb.), pokládá již samotné pořízení bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástavby a vestavby, bez ohledu na to, zda se tím zvýšila hodnota budovy oproti původnímu stavu či nikoliv. V případě pořízení bytů formou nástavby a vestavby při družstevní výstavbě vznikly byty bez toho, že by vlastníci budovy vynaložili jakékoli finanční či jiné prostředky. Protože však nástavba a vestavba bytů nebyla samostatnou věcí, byl vztah mezi vlastníkem budovy a osobou, která nástavbu a vestavbu zřídila, (paušálně) právně ošetřen tak, aby výsledný stav co nejvíce odpovídal věcně spravedlivému řešení: vlastníkem bytů tvořících nástavbu a vestavbu se formálně právně stali vlastníci budovy, nicméně jejich vlastnické právo bylo omezeno zřízením věcného břemene ve prospěch družstva (popřípadě jeho právního nástupce), které nástavbu a vestavbu pořídilo; tomuto řešení odpovídá i poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva vlastníkům budovy (proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 1. října 2009, sp. zn. I. ÚS 1437/09, uveřejněným na nalus.usoud.cz).
Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 70). Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr jen, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 1637/2012, uveřejněné na www.nsoud.cz ; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2619/2013 – nalus.usoud.cz).
Dovolací soud sdílí závěry nalézacích soudů, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, která by opodstatňovala zrušení věcného břemene.
Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 16. září 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05 (nalus.usoud.cz), vyložil, že vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle §151n odst. 3 obč. zákoníku.
K těmto závěrům se Ústavní soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 3829/11 (nalus.usou.cz), kde zdůraznil, že Ústavní soud po obsahové stránce považuje zákonné opatření č. 297/1992 Sb. za souladné se stávajícím ústavním pořádkem a nelze v rozhodnutích přijatých na jeho základě spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
V dané věci žalobci spatřují vznik hrubého nepoměru toliko v ekonomických důsledcích spojených s existencí věcného břemene potud, že došlo k navýšení cen bytů v Praze a uživatelé bytů a samotný žalovaný „se nepřiměřeně obohacují na nemovitosti, která jim nepatří“. Ani případné změny v cenových relacích nemovitostí však nemohou bez dalšího představovat změnu poměrů zakládající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, jež by byla důvodem pro zrušení věcného břemene.
V dané věci nedošlo k žádným změnám, pokud se jedná o způsob výkonu práv odpovídajících věcnému břemenu, jež by se měly projevit na užívání nemovitostí věcným břemenem zatížených, neboť tento stav je v zásadě shodný jako v době zřízení věcného břemene. Žalobci sice naznačují ekonomickou nevýhodnost trvajícího věcného břemene, toliko však z hlediska tvrzeného nepřiměřeného obohacování žalovaného, jenž v nájemních poměrech dosahuje vyšších příjmů, než v době zřízení věcného břemene. Pokud však žalobci v této souvislosti poukazují na skutečnost, že zřízením věcného břemene došlo ke snížení hodnoty jejich nemovitosti, jedná se o hodnocení skutečností, které doprovázely vznik věcného břemene a nikoliv o okolnosti, které by mohly představovat změnu poměrů. Dovolací soud také nemohl přehlédnout, že případné zrušení věcného břemene by pro žalovaného založilo nemožnost uspokojovat potřebu bydlení svých členů, kterou realizuje právě prostřednictvím práv odpovídajících věcnému břemenu.
Dovolací soud nezpochybňuje obecně známou skutečnost, že od počátku 90. let 20. století došlo k nárůstu cen bytů a nemovitostí obecně, a zejména v lokalitě hlavního města Prahy, nicméně to samo o sobě nepředstavuje změnu poměrů ve smyslu shora vysvětleném. Navíc v této souvislosti dovolací soud dodává, že obecně s tím došlo také k nárůstu cen prakticky všech ostatních dalších komodit, který se promítá mimo jiné i ve zvýšených nákladech na údržbu, péči, rekonstrukce a další činnosti spojené s nemovitostmi (§151n odst. 3 obč. zák.). Na těchto nákladech spojených s domem žalobců má povinnost podílet se i žalovaný, a to nepochybně mimo jiné z příjmů dosahovaných z vybraného a získaného nájemného. Těmito náklady pak je také udržována ekonomická hodnota nemovitosti žalobců.
Dovolací soud sice chápe argumentaci žalobců, která se dovolává naznačeného ekonomického vývoje na trhu s realitami, nejedná se však o jediné omezení, které byli vlastníci nemovitostí povinni respektovat. Obdobné omezení mohli vlastníci nemovitostí v nájemních poměrech pociťovat i v období právní úpravy tzv. regulovaného nájemného, jež se opírala zejména o vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Jestliže dovolatelé v dovolání naznačují, že uvedený ekonomický nepoměr je zřetelný zejména v souvislosti s výsledky nápravy majetkových křivd, kdy předmětná nemovitost byla navrácena žalobcům, pak dovolací soud uvádí, že ani tato okolnost nepředstavuje bez dalšího změnu poměrů. Dovolací soud již výše vysvětlil, že jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího. V této souvislosti dovolací soud dodává, že prostřednictvím tzv. restitučních předpisů docházelo k nápravě pouze některých majetkových křivd, a to především prostřednictvím institutu restituce, tj. institutu odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního stavu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. června 1999, sp. zn. II. ÚS 395/97, uveřejněný na nalus.usoud.cz). Zákonné opatření č. 297/1992 Sb. pak nabylo účinnosti až po nabytí účinnosti tzv. restitučních zákonů (zákon č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.) jestliže jeho vztah k restitučním předpisům nebyl řešen, je zřejmé, že zákonodárce musel počítat s tím, že existence věcného břemene založeného zákonným opatřením č. 297/1992 Sb. se může prosadit i do poměrů restitučně vydávaných věcí.
Dovolacími námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání ani s žalobci navrženými důkazy, uplatňují dovolatelé dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu