ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3407.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3407/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce ak. malíře O. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, proti žalované Vyšší odborné škole textilních řemesel a Střední umělecké škole textilních řemesel , IČO: 613 87 002, se sídlem v Praze, U Půjčovny 9, zastoupené JUDr. Jindrou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, o vydání věci, in eventum o zaplacení částky 854 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 279/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 25 Co 439, 440/2015-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 64 C 279/2011-86, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 9. 2015, č. j. 64 C 279/2011-92, a ze dne 16. 9. 2015, č. j. 64 C 279/2011-97, zamítl žalobu „aby žalovaná vydala žalobci movité věci“ blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 3. 9. 2015, č. j. 64 C 279/2011-92, rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 25 Co 439, 440/2015-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud v posuzování otázky neunesení důkazního břemene žalobcem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ). Uvádí, že „zásadně ohledně otázek unesení důkazního břemene platí, že je tímto břemenem zatížen žalobce. Tato zásada však neplatí, je-li obrana žalovaného v řízení o vydání věci podle §126 odst. 1 obč. zák. založena na tvrzení, že věc, která je předmětem řízení a vindikačního nároku, sice v držení měl, ale již nemá, je na něm důkazní břemeno k prokázání této skutečnost, neboť se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce zejména namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce přesunu důkazního břemene na žalovanou, pokud žalobce prokázal, že předmětné věci žalované předal, ta je měla v držbě, ale jejich vydání se brání tím, že již držbu pozbyla. Na takovém skutkovém a právním závěru však napadené rozhodnutí založeno není.
Soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, že žalobce vůbec neprokázal, že by žalovaná měla kdy předmětné movité věci v držbě.
Pokud tedy dovolatel argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, není tento rozsudek na danou věci přiléhavý. V označeném řízení soud ze skutkových zjištění dovodil, že se žalobcům podařilo prokázat předání projektové dokumentace (studie) žalovanému a současně bylo prokázáno, že ji žalovaný přijal do své držby.
V podstatné části dovolání pak žalobce podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle dovolatele soudy pochybily i procesně, neboť nebyl proveden jím navržený důkaz místním ohledáním. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti soudy v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 4666).
Vzhledem ke shora řečenému dospěl dovolací soud k tomu, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu