ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3418.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3418/2017-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovaným 1) M. Š. , a 2) J. U. , oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 574/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 50/2017-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 3 C 574/2013-114, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že stavební pozemek (dále „předmětný pozemek“), jehož součástí je stavba, zapsaný na listu vlastnictví pro obec a katastrální území K., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště P., je součástí zaniklého společného jmění manželů žalované 1) a žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. 2. 2016., č. j. 26 Co 511/2015-160, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. 26 Co 511/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení o odvolání žalované 2) proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ v dalším řízení rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 3 C 574/2013-216, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 50/2017-257, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2016 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2017 podaly žalované dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce a žalovaná 1) byli od 5. 6. 2004 manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno 29. 4. 2014. Žalovaná 1), jako kupující, uzavřela za trvání manželství (30. 11. 2004) kupní smlouvu na dům a pozemek (dnes je dům součástí předmětného pozemku) s tím, že žalobce ve smlouvě vyjádřil vůli, aby se nemovitosti staly výlučným majetkem žalované 1). Kupní cena činila 1 900 000 Kč; byla zaplacena po částech, přičemž většinu částky (cca 1 milion Kč) darovali žalované 1) její rodiče [žalovaná 2) s manželem], zbylá část pocházela z půjček žalobce a žalované 1). Žalovaná 1) si za tímto účelem půjčila 600 000 Kč, žalobce pak 295 000 Kč; oba manželé věděli o půjčce druhého z manželů, stejně jako o jejím účelu. Dne 20. 12. 2013 (s účinky vkladu ke dni 19. 2. 2014) darovala žalovaná 1) předmětnou nemovitost žalované 2) – svojí matce; žalobce podal dne 31. 12. 2013 žádost o zápis poznámky spornosti.
Po právní stránce nalézací soudy dospěly k závěru, že předmětná nemovitost se stala součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“), neboť finanční prostředky z půjčky žalobce, které byly použity k zaplacení nemovitosti, byly součástí SJM ve smyslu §143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). K nabytí vlastnického práva žalovanou 2) v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí rovněž nemohlo dojít, protože žalovaná 2) věděla o zápisu poznámky spornosti před vkladem vlastnického práva, a nemohla tak být v dobré víře ve správnost takového zápisu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 40/1964 Sb., protože ke koupi nemovitosti, stejně jako k uzavření kupní smlouvy s žalovanou 2), resp. vkladu vlastnického práva, došlo za účinnosti toho zákona (srovnej §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
K nabytí nemovitosti do společného jmění manželů
Dovolatelky namítají, že na nyní souzenou věc nelze aplikovat judikaturu, podle které „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i tato věc
– za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003). Tvrdí, že nyní projednávaná věc je zásadně jiná v tom, že půjčku sice sjednal jeden z manželů (žalobce), avšak s vědomím toho, že jejím prostřednictvím bude financován výlučný majetek druhého z manželů [žalované 1)], přičemž ten následně půjčku prvnímu z manželů uhradil.
Dovolací soud neshledal důvod pro to, aby se od ustálené rozhodovací praxe odchýlil, a to ani s přihlédnutím k individuálním okolnostem tohoto případu; ustanovení §143 obč. zák. je totiž ustanovením kogentním, které manželé nemohou svým ujednáním měnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný pod číslem 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016). Pokud skutečným záměrem bylo to, aby předmětnou nemovitost nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná 1)
– což nyní žalobce popírá –, nic manželům nebránilo zvolit postup podle §143a odst. 1 obč. zák. a společné jmění o tuto nemovitost zúžit; jestliže však byla předmětná nemovitost financována částečně ze SJM, přičemž společné jmění nebylo zúženo, stala se v souladu s §143 odst. 1 písm. a) téhož zákona součástí SJM.
K námitce, že žalovaná 2) nabyla vlastnické právo v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. „Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.“
Ze stejných závěrů vychází také Nejvyšší soud, když zdůrazňuje, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka může dojít jen v mimořádných situacích a posouzení dobré víry je v takovém případě nutné zkoumat přísně, přičemž nelze hovořit o ochraně nabyvatele v dobré víře, jestliže o ní panují důvodné pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, posuzoval-li existenci dobré víry žalované 2) k okamžiku nabytí vlastnického práva, namísto okamžiku uzavření kupní smlouvy. Podle ustálené judikatury je třeba zkoumat existenci dobré víry „při nabytí nemovitostí“ (z posledních rozhodnutí srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 705/16), přičemž k nabytí vlastnického práva dochází na základě složené právní skutečnosti až vkladem do katastru nemovitostí; to že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009). Z uvedeného vyplývá, že existenci dobré víry je nutno zkoumat až do okamžiku nabytí vlastnického práva. V nyní souzené věci došlo k nabytí vlastnického práva až ke dni 19. 2. 2014, přičemž sdělení katastrálního úřadu o zápisu poznámky spornosti bylo žalované 2) doručeno 10. 2. 2014, a to včetně poučení o možných následcích.
Ostatně tvrzené dobré víře žalované 2) nelze přiznat ochranu již ke dni podpisu darovací smlouvy, neboť jako matka žalované 1) věděla o tom, že žalovaná 1) koupila nemovitost za trvání manželství s žalobcem; věděla také, že si s žalobcem vzali na zaplacení nemovitostí půjčky, neboť peníze z prodeje bytu, které chtěla dceři darovat (a později také darovala), v té době ještě neměla k dispozici (viz vyjádření na č. l. 41). Z tvrzení žalované 2) je také patrné, že věděla o zamýšleném rozvodu žalobce a žalované 1), stejně jako o tom, že žalobce si nárokoval podíl na nemovitosti (opět srovnej vyjádření na č. l. 43). Za těchto okolností není úvaha soudů o nedostatku dobré víry žalované 2) zjevně nepřiměřená. Jakkoli totiž mohla být subjektivně v dobré víře ohledně toho, kdo je vlastníkem (tedy mohla o tom být sama přesvědčena), při zachování obezřetnosti, kterou lze po každém v podobné situaci požadovat, mohla a měla mít objektivně pochybnost o tom, že žalovaná 1) je jedinou vlastnicí nemovitosti.
K zamítnutí důkazních návrhů
Zde dovolatelky zpochybňují postup soudu prvního stupně, který je upozornil, že neprokázaly svá tvrzení, nicméně jejich důkazní návrhy zamítl a v důsledku toho následně žalobě vyhověl. Tím porušil jejich právo na soudní ochranu a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03). Odvolací soud se měl nesprávného právního posouzení dopustit tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro tuto vadu nezrušil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 95/97, nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016).
Z obsahu protokolů o jednání (č. l. 215) i z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že důvodem, pro který soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy, byla jejich nadbytečnost. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil rovněž s tím odůvodněním, že dosud provedené důkazy byly dostatečné pro závěr o existenci či neexistenci dobré víry žalované 2); resp. že další provedené důkazy nemohly na právním hodnocení věci nic změnit.
Soudy totiž žalobě vyhověly nikoliv proto, že by žalované neunesly důkazní břemeno ohledně dobré víry, ale proto, že z již provedených důkazů bylo zjevné, že žalovaná 2) v objektivně posuzované dobré víře nejednala. Pokud nutně musela vědět o tom, že vlastnictví nemovitosti je mezi žalobcem a žalovanou 1) sporné, že věc zakoupili za trvání manželství a že o ni vedou soudní spor, pak závěr o nedostatku dobré víry nemohly další důkazy zpochybnit.
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, nezabýval se již návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu