ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3550.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3550/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: DOM POLSKI , a. s., se sídlem v Ostravě, Poděbradova 53, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vlastina 23, proti žalovaným: 1) HAR CZ, a. s. , se sídlem v Českém Těšíně, Nádražní 18, 2) Těšínské leasingové společnosti, s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poděbradova 1152, oběma zastoupeným JUDr. Josefem Prachovským, advokátem se sídlem v Třinci-Starém Městě, 1. máje 398, o určení vlastnického práva a neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 148/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2007, č. j. 8 Co 289/2007-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 32 C 148/2003-354, určil, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemků par. č. 1318/4 – zastavěná plocha a nádvoří, par. č. 1319/2 – zastavěná plocha a nádvoří, par. č. 1329/6 – zastavěná plocha a nádvoří, par. č. 1331 – zastavěná plocha a nádvoří, par. č. 1330 – ostatní plocha a budovy a budovy č. p. 1152 na pozemku par. č. 1331, vše v k. ú. M. O., obec O., zapsaných na listu vlastnictví č. 4779 pro okres Ostrava, obec Ostrava, katastrální území M. O., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava“ (výrok I. rozsudku). Zamítl žalobu o určení, že „kupní smlouva datovaná 7. 7. 1997 a podepsaná dne 9. 7. 1997, uzavřená mezi žalobcem a 2) žalovanou je neplatná“ (výrok II. rozsudku). Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku) a řízení o vyklizení nemovitosti vyloučil k samostatnému projednání (výrok V. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání první žalované rozsudkem ze dne 22. června 2007, č. j. 8 Co 289/2007-390, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tvrzeném nesprávném posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení vlastnického práva s argumentací založenou na tvrzení, že žalobkyně se nemůže domáhat určení vlastnického práva k nemovitostem, jestliže zaplacenou kupní cenu ve výši 7 000 000,- Kč nevrátila prodávajícímu.
Rozhodnutí nalézacích soudů je při posouzení existence naléhavého právního zájmu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2007, sešit 6, pod pořadovým č. 53, vyslovil právní názor, podle kterého existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny.
Tím se velký senát odchýlil od právního názoru, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1992; senát 22 Cdo musí vycházet z právního názoru velkého senátu.
Mutatis mutandis jsou uvedené určující závěry týkající se naléhavého právního zájmu na požadovaném určení i v případě absolutně neplatných smluv. Bylo-li žalobkyni na základě kupní smlouvy poskytnuto plnění v podobě kupní ceny, což je mezi účastníky nesporné, nebrání závěru o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení okolnost, že doposud toto plnění nevrátila. Povinnost vypořádat vzájemné nároky účastníků z neplatné smlouvy má oporu v §457 obč. zák. Posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolacím soudem tak je správné (k tomu srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 2286/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud z věcného hlediska – ve shodě se soudem prvního stupně – založil své rozhodnutí na závěru, vyplývajícím ze skutkových zjištění, že vůle účastníků kupní smlouvy mezi žalobkyní a druhou žalovanou nesměřovala k uzavření tohoto smluvního vztahu, ale představovala zajišťovací institut ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi týmiž účastníky.
Dovolatelé kritiku právních závěrů zakládají na přesvědčení, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich učinil nesprávné právní závěry. Jejich argumentace směřuje k přesvědčení, že kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť vůle stran k uzavření kupní smlouvy skutečně směřovala.
Zkoumá-li soud kupní smlouvu z hlediska zjištění účelu uzavření tohoto smluvního vztahu, jedná se o skutkové závěry a nikoliv o závěry právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 632). Posuzuje-li se proto soud vůlí účastníků smluvního vztahu promítající se do jeho obsahu, činí skutkové závěry; právní posouzení se pak promítá do hodnocení, jaká práva a povinnosti smluvním stranám z takového právního úkonu vyplývají. Jinými slovy řečeno, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, činí skutková zjištění, zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Odvolací soud ze skutkového zjištění o účelu uzavření kupní smlouvy učinil právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy; dovolatelé polemizují právě se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a na základě odlišného hodnocení provedených důkazů dospívají k názoru, že účelem smluvního ujednání účastníků bylo uzavření kupní smlouvy. Na tomto skutkovém základě pak činí právní závěr o platnosti kupní smlouvy. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné hodnocení důkazů potud, že podle jejich přesvědčení měl odvolací soud dospět k závěru, že vůle účastníků směřovala k uzavření kupní smlouvy.
Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují jiný názor na otázku platnosti kupní smlouvy, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Žalovaní v dovolání výslovně uplatnili také dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelé však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu