ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3588.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3588/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka, a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) E. H., a b) P. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému E. C., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 2212/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č. j. 31 Co 64/2008-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení 7 100,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 6 C 2212/2003-193, určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 515/2 o výměře 57 m2 a pozemku stavební parcely č. 670 o výměře 22 m2 v katastrálním území a obci Č. označených v geometrickém plánu č. 483-943/2005, který byl ověřený dne 6. 6. 2006 Ing. E. S. pod č. 2/2006 a potvrzený Katastrálním úřadem pro S. k., katastrální pracoviště P.-z. dne 27. 6. 2006 pod číslem 1383/2006, přičemž nemovitosti nabývají do společného jmění manželů; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky (ve společném jmění manželů) parcely st. 383 o výměře 14 m2, parcely č. 449 o výměře 29 m2 a parcely č. 491/2 o výměře 455 m2 v katastrálním území Č. Vlastnické právo k uvedeným nemovitostem nabyli kupní smlouvou ze dne 7. 11. 1975 od rodičů žalobkyně. Žalobci užívají tyto pozemky od roku 1975, stejně tak, jako byly užívány právními předchůdci žalobců od roku 1961. Současně s těmito pozemky jsou žalobci užívány a k pozemkům žalobců také připloceny i pozemky parc. č. 515/2 o výměře 57 m2 a pozemek stavební parcela č. 670 o výměře 22 m2 (tento pozemek je zastavěný budovou garáže) označené ve výše uvedeném geometrickém plánu, přiléhající k pozemkům žalobců. Stejně tomu bylo i u jejich právních předchůdců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vydrželi vlastnické právo ke sporným pozemkům podle §134 odst. 1, 2 Občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění platném od 1. ledna 1992. Žalobci nakládali s nemovitostmi jako s vlastními a byli v dobré víře, že jim pozemky patří s ohledem na titul, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Soud prvního stupně provedl k posouzení dobré víry žalobců dokazování výslechem svědků. Žalovaný i někteří jím navrhovaní svědci tvrdili, že „tu byl nesoulad s plotem již v průběhu sedmdesátých let, kdy bylo panem J. dáno ubezpečení, že s výstavbou nového plotu bude dáno všechno do pořádku“. Soud prvního stupně výpovědi těchto svědků neuvěřil. Především zjistil, že nový plot byl postavený v osmdesátých letech a nikdo ze zainteresovaných proti jeho stavbě resp. trasování neprotestoval. V průběhu desetiletí pak problém s posunutím hranic pozemků nebyl nikomu znám a teprve poté, co žalovaný začal stavět rodinný dům a pozemek si zaměřil, vznikly první problémy. Z vypracovaného znaleckého posudku z oboru geodezie znalkyně ing. S. pak soud prvního stupně zjistil, že naměřené hodnoty souhlasí se současným stavem oplocení budov v terénu, ale jejich zákres v katastrální mapě je chybný. Ve skutečnosti totiž došlo k určitému „posunutí“ hranic u všech pozemků v dané oblasti, chyby byly způsobeny nedostatečným ověřením geometrického základu pro zaměřování změn a tím nesprávným ztotožněním v terénu zaměřených hranic s hranicemi zobrazenými v katastrální mapě. Držba žalobců trvala od roku 1975 a stav trval i ke dni 1. 1. 1992, kdy žalobci nabyli vlastnické právo k uvedeným pozemkům vydržením. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že si žalobci museli být vědomi „zcela zjevně“, že užívají i část pozemku jiného vlastníka. Především hranice všech pozemků v zájmové oblasti jsou posunuty, znamená to tedy, že na druhé straně je pozemek žalovaných právě o předmětnou část zmenšen. Pokud jde o rozměr pozemku, k němuž žalobci nabyli vlastnické právo vydržením, jde o poměrně malou výměru, takže v terénu nemohlo být žalobcům zjevné, že užívají i pozemek jiného vlastníka.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 31 Co 64/2008-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vzal za prokázáno, že žalovaný vlastní sousedící pozemky st. p. č. 360 – zastavěnou plochu a nádvoří, p. č. 515 zahradu, na které postavil rodinný domek č. p. 136, kolaudovaný dne 21. 11. 2001. Pozemek žalobců č. p. 491/2 a pozemek žalovaného č. p. 515 spolu sousedí, přičemž žalobci mají ke svému pozemku připlocenu část pozemku žalovaného o výměře celkem 79 m2. To bylo v řízení prokázáno jednak geometrickým zaměřením situace, vypracovaným dne 15. 6. 1999 ing. L. O., a následně i zaměřením sporných parcel ze dne 30. 10. 2000, vypracovaným geometrem D. B. a znaleckým posudkem z oboru geodezie ing. E. S. ze dne 6. 6. 2000, ve kterém byly sporné části pozemků nově označeny jako p. č. st. 670 – zastavěná plocha o výměře 22 m2, a p. č. 515/2 – zahrada o výměře 57 m2, celkem tedy pozemky o výměře 79 m2. V otázce dobré víry žalobců bylo přihlédnuto k obsahu výpovědí svědků, kteří neměli k účastníkům žádný bližší vztah, což byli členové osadního výboru. Tito vypověděli, že předchozí majitelé obou sporných pozemků byli ve velmi dobrých sousedských vztazích, domnívali se, že každý užívá svůj pozemek. Teprve v souvislosti s přípravnými pracemi na stavbě rodinného domu žalovaného bylo zjištěno, že skutečné hranice pozemků probíhají v terénu jinak, než jak jsou zakresleny v katastrálním operátu. Z obsahu znaleckého posudku z oboru geodezie ing. E. S. vyplývá, že k posunu hranic došlo v dané lokalitě u všech pozemků, když ve všech předchozích měřeních (polní náčrt z roku 1965, polní náčrt z roku 1968) došlo k chybnému polohovému určení hranic pozemků zastavěných budovami i hranic mezi ostatními pozemky, přičemž chyba byla způsobena nedostatečným ověřením geometrického základu pro zaměřování změn a tím nesprávným ztotožněním v terénu zaměřených hranic s hranicemi zobrazenými v katastrální mapě. Na žádném z měření nebyla vyznačena poznámka, že by byl zjištěn nesoulad mezi skutečným oplocením, polohou budov v terénu a jejich zákresem v katastrální mapě. Lze tak důvodně předpokládat, že vlastníci dotčených pozemků nemohli být ani o žádné takové skutečnosti vyrozuměni a žalobci, ani jejich právní předchůdci o posunu hranic se zřetelem ke všem okolnostem nemohli vědět, když o tomto faktu nevěděli ani tehdejší odborní pracovníci střediska geodezie, kteří na pozemcích prováděli řadu měření. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobci ani jejich právní předchůdci o posunutí hranic nevěděli ani vědět nemohli. Tvrzení žalovaného o nedostatku dobré víry žalobců považoval odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, za účelové. Sám žalovaný situaci v minulosti neřešil a ani při výměně plotu v 80. letech proti trasování plotu nevznesl prokazatelné námitky. Teprve po zaměření situace ing. L. O. dne 15. 6. 1999 začal žalovaný podnikat kroky k odstranění závadného stavu cestou správního a později také soudního řízení. Ani z plánů, týkajících se přestavby chaty žalobců v letech 1972 a 1979 nelze nic o posunutí hranic pozemků zjistit. Je sice pravdou, že polohopisný plán vypracovaný v souvislosti s přístavbou povolenou v roce 1972 obsahuje výměry vycházející z původního geometrického plánu z roku 1939, tato skutečnost je však zřejmá až na základě znaleckého posudku, vypracovaného v tomto řízení znalkyní ing. S., takže ze samotného polohopisného plánu nelze bez znalostí závěrů znaleckého posudku žádnou rozhodující skutečnost zjistit. Omyl žalobců, tedy jejich přesvědčení, že užívají vlastní pozemky, tak lze shledat omluvitelným. Žalobci byli od nabytí vlastnictví k nemovitostem dne 7. 11. 1975 až do 1. 1. 1992 v dobré víře, a to i s ohledem na celkovou výměru pozemků, které užívají, a výměru sporných pozemků. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně ve věci správně dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, stejně tak správně věc posoudil podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění platném ke dni 1. 1. 1992. Ke splnění předpokladů vydržení a k posuzované problematice vůbec pak odvolací soud poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 279/1996, 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 1241/2000, 22 Cdo 1417/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přičemž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 OSŘ, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný zastává názor, že k jeho tíži nebyly provedeny důkazy, které navrhoval. Především bylo navrhováno, aby soud učinil dotaz na finanční úřad, z jaké výměry platili žalobci resp. jejich právní předchůdci daň z nemovitostí. Stejně tak žalovaný nepovažuje výměru pozemků, které užívají žalobci neoprávněně, za zanedbatelnou v poměru k celkové výměře pozemků, užívaných žalobci. Soudy obou stupňů se tak řádně nevypořádaly s objektivně zjištěnými skutečnostmi, ze zjištěného skutkového stavu dovodily nesprávné skutkové závěry, na které soud navázal nesprávnými právními závěry. Žalobci se zřetelem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo ke sporné části pozemků. Podle názoru žalovaného měl být proto právní vztah mezi žalobci a žalovaným kvalifikován jako výprosa, když žalovaný toleroval posunutí hranice pozemku žalobců. V tomto směru odkazuje na výpovědi slyšených svědků, které byly soudy obou stupňů nesprávně vyhodnoceny. Považuje za chybný závěr soudů obou stupňů, že hodnotil jako nevěrohodné výpovědi těch svědků, kteří vypověděli, že žalobci nemohli být v dobré víře, neboť věděli, že předmětný trojúhelník není součástí jejich pozemku p. č. 491/2. Žalovanému nemůže být kladeno k tíži, že celou věc úředně neřešil. Žalovaný se jezdil na pozemek rekreovat, nikoliv vyvolávat konflikty se sousedy, a to zejména za situace, kdy byly vztahy mezi sousedy „velmi dobré“. Žalobci navíc sice nově oplotili svoji parcelu č. 491/2, ale definitivním plotem nikdy nebyla oplocena parcela č. 515/2. Zde namísto plotu přežívá torzo původního oplocení, takže nelze hovořit o novém plotu a v tomto směru soudy obou stupňů neměly pro svoje závěry oporu v provedeném dokazování. Byl proveden důkaz spisem Městského národního výboru v Č. sp. zn. 406/74 a částí spisu sp. zn. 159/79. Žalovaný je přesvědčen o neexistenci dobré víry žalobců zejména s ohledem na fakt, že předmětné spisy obsahovaly jako přílohu žádosti o vydání stavebního povolení resp. kolaudačního rozhodnutí také geometrické plány, které věrně zachycovaly vlastnické hranice i tvar pozemků v předmětné oblasti. Pozemek, k němuž měli žalobci nabýt vlastnické právo vydržením, má tvar trojúhelníku. Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že teprve po vypracování znaleckého posudku z oboru geodezie v tomto řízení zjistili žalobci, že tvar pozemku žalobců je odlišný. Není ani správný závěr, že „všechna provedená měření“ před započetím soudního sporu pracovala s měřickou chybou. Jde o otázku odbornou, na kterou by měla dát odpověď osoba, která má potřebnou kvalifikaci. Znalkyně na tuto otázku výslovně neodpovídá. Na geometrickém plánu č. 762-130-141-174 „zkosení“ hraniční čáry chybí a chyba při všech zaměřeních a ve stejné podobě pak nemohla být opakována. Minimálně z geometrického plánu muselo být žalobcům zřejmé, jaká je správná poloha hranice mezi sousedícími pozemky. Soudy obou stupňů vyvodily z předložených důkazů nesprávné skutkové závěry a na tyto skutkové závěry navázaly nesprávnými právními závěry. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili. Především pochybují o přípustnosti dovolání. V konečném důsledku jde o posouzení skutkových okolností. Žalovaný neuvádí žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutím zásadního právního významu, a která by byla významná i obecně z hlediska judikatorního. Dovolání ostatně ani neobsahuje konkretizaci důvodů podle §241a odst. 2 OSŘ, je spíše rozsáhlou polemikou s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů a z dovolání je zřejmé, že se žalovaný nemůže smířit s pravomocným rozhodnutím, které pro žalovaného vyznívá nepříznivě. Navrhují, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo potvrzeno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 OSŘ.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ] anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ)
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 OSŘ), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Skutkový základ sporu se totiž v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nelze z hlediska kritérií vytyčených v §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovodit. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolatel v podaném dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu.
V dané věci učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že již právní předchůdci žalobců se chopili držby pozemků žalovaného č. 515/2 a st. 670 v k. ú. Č. o výměře 79 m2. Žalobci jsou přitom vlastníci sousedících parcel č. 383, 449 a 491/2 o výměře 498 m2, a to na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 1975. Bylo zkoumáno, zda také žalobci počali užívat pozemky žalovaného, a následně posuzováno, zda byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, zda tedy byli jejich oprávněnými držiteli, zda jejich oprávněná držba přesáhla 31. 12. 1991, a zda tedy vydrželi vlastnické právo k pozemkům.
Otázka předpokladů vydržení vlastnického práva byla soudy obou stupňů posouzena v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod číslem C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, Praha, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 1399, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, č. 10, ročník 200l, C. H. Beck, Praha). Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele byl správně uvažován i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (zde soudy obou stupňů vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 1998, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, C 631, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, č. 8, ročník 2001, C. H. Beck, Praha). Dovolací soud pak doplňuje, že touto problematikou se zabývá i novější rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1848/1998 uveřejněný pod číslem 7 ročník 2000 časopisu Soudní rozhledy, C. H. Beck, Praha. Při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, pak bylo správně vycházeno z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel k uchopené části cizího pozemku, jak ostatně vysloveno i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 uveřejněném pod číslem 21 v ročníku 2006 časopisu Právní rozhledy.
Dovolací soud pak může přezkoumat otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. 15, ročník 2002). Tak tomu v projednávaném případě ovšem není, navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z tvrzení dovolatele, že právní vztah žalobců a žalovaného je třeba kvalifikovat jako výprosu. Žalovaný totiž vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně zhodnotily výpovědi slyšených svědků, nepřihlédly k žalovaným tvrzeným skutečnostem a neprovedly žalovaným navržené důkazy, které by ve svém důsledku tuto právní kvalifikaci umožňovaly. Vytýká soudům obou stupňů, že učinily nesprávná skutková zjištění, když dovodily, že po celé délce sporné hranice byl vybudován nový plot, zčásti běží podle tvrzení žalovaného o torzo starého plotu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v řadě svých rozhodnutí, námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo (zde námitkou, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav) uplatňuje dovolatel dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 OSŘ). V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 1067. Jinak řečeno, byť dovolatel dovolací argumenty přiřazuje dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, po obsahové stránce jimi vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž tu - jak rozebráno výše - způsobilým dovolacím důvodem, jehož prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, není.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z tohoto pohledu tedy nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, přičemž dovolací námitky žalovaného tak nejsou bez dalšího způsobilé založit přípustnost dovolání žalovaného.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písmeno b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 6 500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu