ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.417.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 417/2021-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované L. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 117/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 2. července 2020, č. j. 58 Co 236/2019 -267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Pechancové.
Odůvodnění:
Ve věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků – sourozenců - k nemovitostem uvedeným níže; žalobce navrhoval, aby nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví za náhradu, kterou žalované zaplatí. Žalovaná navrhovala rozdělení domu na bytové jednotky.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 6 C 117/2017-182, podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“ - zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to pozemku p. č. st. XY o výměře 541 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití rodinný dům, a pozemku p. č. XY o výměře 368 m 2 zahrada, vše v k. ú. XY a obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY, nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalované náhradu odpovídající podílu na nemovitostech 600 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozdělení nemovitostí na samostatné věci není možné. I když znalecký posudek považoval za možné rozdělení domu na bytové jednotky, soud vycházel s odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 559/2004) z toho, že takové rozdělení připadá v úvahu jen v případě, že vztahy mezi účastníky jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody o hospodaření se společnou věcí (o její správě) nevyžadují rozhodování soudu. Protože byly zjištěny velmi konfliktní vztahy účastníků, „což mimochodem bylo i patrno v jednací síni“, k tomuto způsobu dělení nepřikročil a přikázal nemovitosti do vlastnictví žalobce za náhradu.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 Co 236/2019-267, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a změnil jej jen v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (k tomu viz dále). Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Podrobnější obsah rozhodnutí, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
K polemice dovolatelky se zjištěným skutkovým stavem, ze kterého soudy vyšly, tak nelze přihlédnout.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud nerespektoval judikaturu týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví spoluvlastníků, ze které vyplývá, že primárním způsobem vypořádání podle §1144 o. z. je rozdělení společné věci, což je nejen reálné rozdělení věci (budovy), ale také rozdělení budovy na jednotky – odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 661/2006, a na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/05. Má za to, že – v souladu s uvedenými rozhodnutími - intenzita konfliktů není taková, aby bránila rozdělení domu na jednotky.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) se však otázkou reálného rozdělení nemovitostí zabývaly. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že reálné rozdělení domu a pozemků na samostatné věci není možné. Jako další způsob vypořádání řešily rozdělení domu na bytové jednotky, které znalecký posudek nevyloučil. Nicméně konflikty mezi účastníky shledal za natolik závažné, že dělení domu na jednotky vylučují.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Při úvahách o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky je třeba přihlédnout i možnosti dalšího soužití účastníků v jednom domě. K takovému rozdělení soud přistoupí zejména v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody při správě společné věci nevyžadují rozhodování soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018).
V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že „vztah účastníků je vyhrocený, i v současné době konfliktní, účastníci nejsou schopni bezkonfliktního soužití v jednom rodinném domě, byť v samostatných bytových jednotkách, stále mezi nimi přetrvává spor o způsob hospodaření se společnou nemovitostí, jejich neshody vyžadují rozhodování soudu o otázkách hospodaření se společnou věcí. Vztahy účastníků jsou extrémně konfliktní, byla prokázána také množství evidovaných přestupkových řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití, ať již jsou tyto oznamovány kterýmkoliv z účastníků.
Za těchto okolnosti není úvaha o tom, že nejsou podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky, zjevně nepřiměřená.
Další důvod dovolání spatřuje dovolatelka v tomto: „Dovolací soud se dosud nezabýval tím, když účastníci mají mezi sebou spory, avšak současně jeden z účastníků provede na své náklady úpravy ve společné nemovité věci za účelem dosažení jejího rozdělení na jednotky, čímž mj. nepochybně vyjádří vůli pokojně s druhým ze spoluvlastníků v rámci bytového spoluvlastnictví koexistovat a vzájemné spory tak překlenout, popř. alespoň zmírnit…Dovolací soud se tedy dosud zabýval toliko pohledem na konfliktní vztahy mezi spoluvlastníky jako takové, avšak neřešil, jak má být přistoupeno ke konkrétně vyjádřené a realizované snaze spoluvlastníka tyto konfliktní vztahy překlenout, popř. alespoň zmírnit“.
Sama dovolatelka však upozorňuje na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, ve kterém se uvádí, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možné přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů a záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. Okolnost, kterou dovolatelka uvádí, může být vzata do úvahy jako jedna z mnohých; stále tedy platí závěr uvedený v citovaném usnesení a takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Navíc v dané věci soudy neučinily skutkové zjištění, že by se dovolatelka snažila vzájemné rozpory urovnat, a na řešení takto vymezené otázky proto napadené rozhodnutí není založeno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustnými, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu