ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4811.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4811/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. A. , zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, proti žalovaným: 1) E. Č. , 2) R. Č. , a 3) S. R. , všem zastoupeným Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně – Králově Poli, Purkyňova 2740/45, o zaplacení 780 010 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 136/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co 364/2012-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2012, č. j. 34 C 136/2008-242, zamítl návrh žalobkyně, kterým se domáhala po žalovaném 1) zaplacení 334 290 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši specifikované ve výroku rozsudku a po každém z žalovaných 2) a 3) zaplacení 222 860 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši specifikované ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co 364/2012-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud řešena, a neboť se odvolací soud z části odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neposoudil dohodu spoluvlastníků nazvanou jako nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 podle jejího jazykového vyjádření a konstatoval její absolutní neplatnost. Z jazykového vyjádření obsahu dohody lze zcela jednoznačně seznat vůli stran, zvláště je-li přihlédnuto k okolnostem, za jakých byl projev vůle učiněn a k jakému účelu projev vůle směřoval. Vůlí stran bylo umořování nákladů v celkové výši 1 002 870 Kč po dobu 70 let. Jakékoliv stanovení výše nájemného nemůže mít vliv na platnost dohody. Žalobkyně dále zpochybňuje počátek běhu promlčecí lhůty na 1. 3. 1996, nikoliv na den, kdy žalovaní nebyli z důvodu prodeje s to uzavřenou dohodu plnit a bezplatný dlouhodobý nájem garantovat. Závěr, že uplatněná námitka promlčení je v souladu s dobrými mravy, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávným je také závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2). Odvolací soud tak zejména nereflektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se projevu vůle a vypořádání investic mezi spoluvlastníky. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření stručně uvedli, že považují rozsudek odvolacího soudu za věcně a formálně správný a navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné a účelové zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení investice měl vzniknout před 1. lednem 2014, postupoval ve shodě §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v první řadě namítala, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily platnost nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 1996 a jejího dodatku z téhož dne, z níž měla vyplynout dohoda spoluvlastníků o způsobu vypořádání investice. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zachycen. Nestačí tedy, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4449/2008 uveřejněný pod č. C 9 346 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Rovněž platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008 (uveřejněný pod č. C 7 858 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (uveřejněný pod č. C 12 691 v Souboru)]. Nejvyšší soud k přezkumu úvah soudů nižších stupňů o neurčitosti smlouvy, jež jsou vždy úzce spjaty s konkrétními skutkovými zjištěními, přistupuje zdrženlivě a v rámci dovolacího řízení koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010 (uveřejněný pod č. C 13 277 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku je absolutně neplatná, neboť ani výkladem obsahu dohody nelze její neurčitost odstranit. Strany si totiž v „nájemní“ smlouvě sjednaly, že žalobkyně bude ostatním spoluvlastníkům platit „nájemné“ coby úhradu za užívání společné věci nad rámec svého podílu v částce 691,60 Kč měsíčně, v dodatku k této smlouvě však ve své podstatě tuto „nájemní“ smlouvu zcela mění, neboť v dodatku ze dne 1. 3. 1996 si strany sjednávají, že nebude žalobkyní placeno ničeho, resp. že žalobkyně bude v bytě č. 9 bydlet „bezplatně s přihlédnutím k současným nájmům v městě Brně až do odečtení veškerých nákladů spojených se stavbou bytu, tj. cca 70 let“. Z dodatku ovšem nelze dovodit, jaká částka (nebo jaký měl být způsob, jak k této částce dospět) se měla měsíčně od investice žalobkyně odečítat – zda tedy v regulované či tržní výši, zda se měla v průběhu oněch 70 let zvyšovat, snižovat či zůstat stejná (prostý násobek částky 691,60 Kč měsíčně × 840 měsíců pak nedává výši investice činící 1 002 870 Kč, leč 580 944 Kč) a zdali mělo být tržní či regulované nájemné jen základem pro určení konečné výše odečítané částky. Text nájemní smlouvy formulovala žalobkyně, a proto jde neurčitost právního úkonu k její tíži. S těmito závěry se posléze ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že z dodatku nelze pro stručnost, obecnost a nejednoznačnost použitých pojmů jednoznačně určit její obsah, neurčitost obsahu nelze přitom odstranit ani při užití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák.
Lze připustit námitku žalobkyně, že smyslem uvedené nájemní smlouvy a především jejího dodatku bylo vypořádání investice žalobkyně do nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků, k jejímuž provedení obdržela dne 16. 6. 1995 souhlas. Ovšem v dodatku použitá formulace, že žalobkyně „bude bydlet v tomto bytě bezplatně s přihlédnutím k současným nájmům ve městě Brně až do odečtení veškerých nákladů se stavbou bytu, tj. cca 70 let“ je skutečně natolik neurčitá, že ani za pomoci interpretačních metod uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. není možné s určitostí stanovit obsah uvedeného ujednání, tedy stanovení, jak bude započítáno výhradní právo žalobkyně užívat byt č. 9 na žalobkyní provedenou investici do společné nemovitosti. Dovolací soud proto shledal, že závěr soudů obou stupňů o neurčitosti předmětné nájemní smlouvy včetně jejího dodatku není zjevně nepřiměřený.
Žalobkyně dále namítala, že soudy obou stupňů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dospěly k závěru, že její nárok na vypořádání investice je promlčený. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť právní posouzení je naopak zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 (uveřejněném pod č. C 3693 v Souboru), uvedl, že „v případě, že ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na věc souhlasí, jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků (§137 odst. 1 obč. zák.)“ Z rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79 (uveřejněného pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se pak podává, že „byl-li jedním ze spoluvlastníků vynaložen náklad na nutnou opravu či údržbu domu a šlo-li o běžnou záležitost nebo o neběžnou záležitost, avšak ostatní spoluvlastníci vyslovili s nutnou opravou či údržbou souhlas (třebas i konkludentně ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o. z.), může se investující spoluvlastník domáhat podle ustanovení §74 odst. 3, §137 odst. 1 a §138 odst. 2 o. z. poměrné náhrady nákladů na tuto nutnou opravu či údržbu od ostatních spoluvlastníků již za trvání spoluvlastnického vztahu. V takovém případě nejde o nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, nýbrž o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované podle uvedených ustanovení vůči ostatním spoluvlastníkům, takže pro toto právo platí obecná tříletá promlčecí doba, pro jejíž počátek je rozhodující doba vynaložení nákladů na nutnou opravu či údržbu“ [rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000 (uveřejněné pod č. C 696 v Souboru)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému zjištění, že ostatní spoluvlastníci vyslovili s investicí žalobkyně souhlas, přičemž k investici došlo nejpozději 1. 3. 1996, neboť v tento den měl být v podkroví připraven byt k užívání. Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na posuzovaný případ je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud dovodily, že od 1. 3. 1996 počala běžet 3letá promlčecí lhůta, a proto ke dni podání žaloby byl nárok žalobkyně na vypořádání investice do společné věci již promlčen, neboť dohodou spoluvlastníků nebyla sjednána splatnost nároku žalobkyně.
Pro úplnost je vhodné dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99 (uveřejněného pod č. C 827 v Souboru), se podává závěr, že se podíloví spoluvlastníci mohou dohodnout na tom, že jeden spoluvlastník ponese náklady určitých investic do společného domu a ostatní mu za to umožní v nemovitosti bydlet. V takovém případě by se investující spoluvlastník mohl domáhat vypořádání investice po ostatních spoluvlastnících až v situaci, kdyby tito spoluvlastníci dohodu porušili. Tyto závěry ovšem nejsou v poměrech předmětné věci použitelné, neboť soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku je absolutně neplatná pro svou neurčitost. Vzhledem k tomu nelze uvažovat ani o jiném počátku běhu promlčecí lhůty než tak, jak je uvedeno ve výše uvedeném rozhodnutí R 37/1982.
Přípustnost dovolání nemůže dále založit ani tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy již z toho důvodu, že dovolatelka v souvislosti s touto námitkou ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení, nýbrž skutkový závěr soudů o tom, že se jí nepodařilo prokázat, že by byla žalovanými ujišťována o možnosti bydlení ve společném domě bydlet po dobu cca 70 let a toto ujištění trvalo až do prodeje domu třetí osobě. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je totiž jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení.
Pomine-li dovolací soud tuto skutečnost, je třeba připomenout, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008 (uveřejněné pod č. C 7161 v Souboru)].
V posuzované věci soudy obou stupňů neshledaly, že by námitka promlčení měla být jakkoliv v rozporu s dobrými mravy. Konkrétně odvolací soud zdůraznil, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti na straně žalovaných, z nichž by bylo možné usuzovat na jejich jednání směřující ke znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku žalobkyní, případně jiné jednání odporující dobrým mravům. Nadto žalobkyně koncipovala nájemní smlouvu ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku, její neplatnost proto nelze přičítat k tíži žalovaným, nýbrž právě žalobkyni. Dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu za zcela přiléhavý a nemá mu čeho vytknout.
Námitkou pasivní věcné legitimace se dovolací soud blíže nezabýval, neboť spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. [srovnej např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Žaloba je totiž primárně založena na promlčení nároku žalobkyně, a i kdyby nebyl správný závěr soudů o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2), závěr o promlčení nároku se bez jakýchkoliv pochybností vztahuje i na něj.
Jelikož nebylo možno žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu