ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4949.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4949/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně: PHL-Sklář, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované České republice , jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 259/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2009, č. j. 21 Co 178/2009-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 3 C 259/2008-54, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „stavební pozemek parcelního čísla 865 v obci a katastrálním území H. zapsaný na listu vlastnictví 60000 je zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění každého vlastníka budovy čp. 520 trvale a bezplatně jej užívat pro účely stavby domu – budovy stojící na pozemkové parcele č. 865 v obci a katastrálním území Harrachov.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 21 Co 178/2009-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání formuluje – podle jejího názoru – následující otázky zásadního právního významu :
a) zda lze otázku dobré víry a omluvitelného právního omylu hodnotit pouze v obecné rovině, bez provedení navržených důkazů k tomu, z jakých konkrétních skutečností vycházela dobrá víra a v čem konkrétně spočíval omyl jednajících osob ?
b) má být hospodářská smlouva, kterou bylo v době dávno minulé zřizováno právo trvalého užívání pozemků, hodnocena podle svého tehdejšího označení nebo podle svého skutečného obsahu a smyslu v širším kontextu ?
c) existuje důvod, proč hodnotit rozdílně právo osobního užívání pozemků a právo trvalého užívání pozemků ?
Uvedené otázky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého nemůže být dobrá víra žalobkyně ohledně možného vydržení práva odpovídajícího věcného břemenu založena na – jak tvrdila žalobkyně – uzavřené smlouvě o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, uzavřené podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Z uvedené hospodářské smlouvy totiž zcela jasně a určitě, bez jakýchkoliv pochybností, vyplývá, že se jí podle §70 hospodářského zákoníku dává sporný pozemek toliko bezplatně do trvalého užívání k výstavbě zotavovny ROH. Takto jednoznačně jazykově formulované a o zákonné ustanovení opřené ujednání nemohlo v žádném případě u žalobkyně ani jejích právních předchůdců při zachování normální míry opatrnosti vzbudit přesvědčení o tom, že se jedná o smlouvu o zřízení věcného břemene. Z ničeho totiž nevyplývá, že by se zde mělo jednat o zřízení věcného břemene, jaké povahy, v jakém rozsahu a s jakými konkrétními právy a povinnostmi stran. Ze znění §70 v návaznosti na text smluvního ujednání toliko vyplývá, že se sporný pozemek přenechává do trvalého užívání. Nevyplývá z nich ale, že by se měl zatížit jiným právem, zejména pak právem věcným – věcným břemenem. Odvolací soud uzavřel, že obsah hospodářské smlouvy nemohl v žádném případě u žalobkyně ani jejích právních předchůdců při zachování běžné míry opatrnosti vzbudit přesvědčení o tom, že se jedná o smlouvu o zřízení věcného břemene.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4728/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz vyložil, že problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele.
V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobkyně, že jí z objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a závěry odvolacího soudu jsou proto správné.
Žalobkyně tvrdí, že se ujala držby pozemku na základě výše uvedené hospodářské smlouvy o zřízení práva trvalého užívání pozemku. Je tedy třeba posoudit, zda mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že touto smlouvou bylo založeno právo odpovídající věcnému břemenu, tedy zda mohla být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích této smlouvy.
Přitom je třeba zohlednit zejména to, že smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v hospodářském zákoníku účinném v době, od které žalobkyně dovozuje dobrou víru svých právních předchůdců (§70); jejím obsahem není nic, co by se týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen žádným způsobem neupravoval a použitelnost občanského zákoníku ve vztahu k užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu §71 odst. 2 hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. – registrace smlouvy státním notářstvím (§135c odst. 1 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), přičemž občanský zákoník zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně upravoval v §135c odst. 1, 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2718).
Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo odpovídající věcnému břemenu.
Dovolatelka nedůvodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Občanský zákoník oproti OZO ani nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to občanský zákoník výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti.“
Dovolatelka spojuje své přesvědčení o nejasném znění zákona s pojmem „trvalé užívání“. Dovolací soud však ve vztahu k otázce vydržení práva odpovídajícího věcného břemenu neshledal nic, co by bylo možno – s ohledem na výše uvedený výklad – považovat za nejasné znění zákona, které by umožňovalo oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Obdobně není důvodný ani poukaz dovolatelky na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Zmíněné rozhodnutí neřešilo nic, co by se vztahovalo k institutu věcných břemen, ale zabývalo se povahou institutu práva osobního užívání pozemku mimo jiné z hlediska možnosti oprávněné držby tohoto práva a transformace na právo vlastnické ve smyslu §872 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí současně vyložil, že i když právo osobního užívání pozemku mohlo být předmětem držby, je nutno zkoumat, zda v konkrétním případě je držba tohoto práva držbou oprávněnou či nikoliv.
Odvolací soud v souzené věci nezaložil svůj závěr o absenci držby na okolnosti, že by právo trvalého užívání pozemku nemohlo být předmětem oprávněné držby, ale na závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla být žalobkyně v dobré víře, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. Tomuto výslednému závěru nelze nic vytknout.
Směřovalo-li dále dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, dovolací soud konstatuje, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu