ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5637.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5637/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovaným 1) N. B. , 2) V. B. , oběma zastoupeným Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 213/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 3. 2016, č. j. 60 Co 67/2016-127, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 4. 2016, č. j. 60 Co 67/2016-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Josefa Bartončíka, advokáta se sídlem v Brně, Koliště 259/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 45 C 213/2015-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku st. č. 2139/2, jehož součástí je budova (rodinný dům), v katastrálním území a obci Z. (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 27 283 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 60 Co 67/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč (výrok II.) a náklady řízení státu ve výši 72,60 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na hlediska obsažená v §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a to, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení správnosti usnesení soudního exekutora o příklepu, který je titulem nabytí vlastnického práva žalovaných k předmětu dražby, nemovité věci, k níž se žalobce domáhá určení vlastnického práva. Dále uvedl, že v nalézacím řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě obsáhlé rekapitulace průběhu nalézacího řízení a důvodů, na nichž soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí, žalobce namítal, že se odvolací soud nezabýval jeho návrhem na přerušení řízení o určení vlastnického práva s ohledem na probíhající řízení před dovolacím soudem ve věci udělení příklepu. Dále nesouhlasil s tím, že odvolací soud nesplnil při neúplném tvrzení poučovací povinnost podle §118a odst. 1 o. s. ř., a tím žalobci neumožnil v odvolacím řízení se bránit, doplňovat tvrzení a navrhovat důkazy. Upozornil na postup odvolacího soudu, který věc s odkazem na §101 odst. 3 o. s. ř. projednal v nepřítomnosti účastníků a jejich zástupců. Dále dovolatel uplatnil námitky vztahující se k exekučnímu řízení vedenému u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 05847/12. (ke způsobu doručování usnesení soudního exekutora o udělení příklepu a usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno, a k datu vyznačení právní moci). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní označili dovolání za nepřípustné, neboť žalobce v něm řádně nevymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. Dále uvedli, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky obsahově vystihující vady řízení a ani skutkové námitky, neboť jediným zákonným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Rovněž poukázali na rozsudek odvolacího soudu, který z podnětu odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně po skutkové i právní stránce a stejně jako prvostupňový soud dospěl k závěru, že žalovaní platně nabyli vlastnické právo k nemovité věci na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud žalobce jako důvod přípustnosti dovolání ohlásil, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, pak z dovolání není patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Vymezil-li dále důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, pak z jeho obsahu není zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva měl dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Měl-li dovolatel za to, že důvod přípustnosti má být založen na požadavku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, pak z dovolání není patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Námitkami o tom, že se odvolací soud nezabýval návrhem žalobce na přerušení řízení o určovací žalobě až do skončení dovolacího řízení, v němž měla být posouzena správnost usnesení o udělení příklepu, a o tom, že odvolací soud jej nepoučil podle §118a odst. 1 o. s. ř. a naopak o věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků, dovolatel vystihl případy vad řízení, které ovšem nejsou zákonným dovolacím důvodem. Tím je podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Dovolatel však v souvislosti s oběma vytýkanými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku procesního práva nevymezil. Za náležité formulování právní otázky nelze přitom považovat výtku nesprávného procesního postupu, která naplňuje důvod odvolání [srovnej §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ], nikoliv však důvod dovolací.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné k namítaným vadám řízení uvést následující.
Argumentací o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. s projednáním věci v nepřítomnosti účastníků řízení podle §101 odst. 3 o. s. ř. žalobce obsahově vystihuje případ odnětí práva účastníka řízení jednat před soudem, čímž uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Ta přípustnost dovolání založit nemůže; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 žaloba pro zmatečnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82/2006).
Žalobce odvolacímu soudu dále vytýkal, že se nezabýval jeho návrhem na přerušení řízení. Přestože v odvolání nebyla nesprávnost procesního postupu soudu prvního stupně, který k návrhu žalobce řízení nepřerušil, uplatněna, procesní konstrukce odvolání jako řádného opravného prostředku odvolacímu soudu umožňuje, aby podle §212a odst. 5 o. s. ř. přihlížel i k nevytýkaným vadám řízení, neboť podle §212a odst. 1 o. s. ř. není vázán důvody odvolání (§205 odst. 2 o. s. ř.). K vadám, které nezakládají důvod pro podání zmatečnostní žaloby, odvolací soud přihlédne pouze tehdy, jen když by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když v poměrech projednávané věci měl odvolací soud přezkoumat i procesní postup soudu prvního stupně, který návrhu žalobce na přerušení řízení nevyhověl, nebylo nalézací řízení v uvedeném směru zatíženo žádnou vadou, neboť postup soudu prvního stupně byl ve svém výsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013).
Žalobce navrhl přerušení řízení o určovací žalobě s ohledem na probíhající dovolací řízení, v němž se domáhal přezkumu usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 58 Co 14/2015-113, kterým bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o udělení příklepu žalovaným. V návrhu na přerušení řízení uvedl, že udělení příklepu žalovaným bránila překážka zahájeného insolvenčního řízení, v němž podal žalobce návrh na své oddlužení, a i když byl jeho návrh posléze odmítnut, měla být dovolacím soudem řešena otázka, zda samotné podání návrhu na oddlužení nepředstavuje překážku exekučnímu řízení a zda její dodatečné odpadnutí znamená zhojení nedostatku podmínek exekučního řízení. S ohledem na stav řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 58 Co 14/2015-113, vydáno a při znalosti toho, že ještě před rozhodnutím odvolacího soudu byl návrh žalobce na oddlužení v insolvenčním řízení odmítnut, byl postup soudu prvního stupně, který návrhu žalobce na přerušení řízení nevyhověl, ve svém výsledku správný. Za popsaného procesního stavu totiž dovolací přezkum nemohl na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o udělení příklepu žalovaným, ničeho změnit. Otázku vymezenou žalobcem pro dovolací řízení totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3544/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2266/15).
Z dovolání je zřejmé, že žalobce v řízení o určení vlastnického práva žádá o odlišné posouzení předběžné otázky, kterou představuje nabytí vlastnického práva žalovaných k vydražené nemovité věci, k níž má být vlastnické právo žalobce určeno. Tím ovšem přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se k problematice závaznosti soudních rozhodnutí (a v nich řešených otázek) konstituovala. Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (za rozhodnutí soudu je podle §55b odst. 1 exekučního řádu považováno i rozhodnutí soudního exekutora, pokud při provádění exekuce postupuje podle občanského soudního řádu), nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Promítnutí uvedených závěrů do poměrů projednávané věci znamená, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, kterou žalovaní vydražili na základě pravomocného usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, nelze vlastnické právo žalovaných úspěšně zpochybnit. Pravomocně vyřešenou otázkou, kdo je vlastníkem nemovité věci, je soud v tomto řízení vázán a nemůže ji zkoumat (a dospět k jinému závěru) ani jako otázku předběžnou.
Protože žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti nákladovým výrokům. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč a o na náhradě nákladů řízení státu ve výši 72,60 Kč a tyto částky nedosahují hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce důvod přípustnosti dovolání řádně vymezil. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který rovněž – kromě zamítavého věcného
výroku – potvrdil i výrok o nákladech prvostupňového řízení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27 283 Kč.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu