ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.679.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 679/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. V. , zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovaným: 1) M. K. , 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, o určení hranice pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 132/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2010, č. j. 21 Co 316/2008–115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 230,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 6 C 132/2006–96, zamítl žalobu, aby soud „určil, že hranice mezi pozemkem p. č. 406/2 a pozemkem p. č. 404/1, které se oba nacházejí v obci Znojmo, k. ú. O., je tvořena spojnicí bodů č. 11 a č. 12, zachycených v písemném zaměření zdi mezi pozemky p. č. 404/1 a p. č. 406/2 ze dne 19. 4. 2006, vyhotoveném v měřítku 1 : 250, zaměřeném Ing. M. V. a vypracovaném P. K. – MAPA – výkon zeměměřičských činností, se sídlem 669 02 Znojmo, Dolní Česká 1, IČ: 628 45 870, jako součást technické zprávy ze dne 3. 5. 2006, číslo zakázky: 43/2006, která tvoří jako příloha nedílnou součást tohoto rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 21 Co 316/2008–115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu, dovolání označili za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí, příp. zamítnutí.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaných tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání tak není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelkou předloženou otázku, zda je její žalobní požadavek na určení průběhu hranice pozemku rozsudkem soudu žalobou ve smyslu §80 o. s. ř. a zda je možné rozhodnout o určení průběhu hranice pozemku ve výroku soudního rozhodnutí, za otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, považovat nelze.
V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně formulovala svůj požadavek na vydání soudního rozhodnutí ohledně určení hranic pozemků a ačkoliv byla soudem prvního stupně poučena u jednání, výslovně uvedla a zdůraznila, že se v žádném případě nejedná o určení vlastnictví k pozemku, ale o určení hranic mezi pozemky. Konstatoval, že žaloba na určení hranice pozemku není žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. [narozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval naléhavým právním zájmem žalobkyně ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.] a že se nejedná ani o jinou žalobu podřaditelnou pod ustanovení §80 o. s. ř. mimo zde typově uvedené žaloby pod písm. a), b) a c), která by měla příslušný zákonný základ, takže uplatněný nárok žalobkyně nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení v rámci platného právního řádu. Z uvedených důvodů proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Uvedený závěr odvolací soud učinil zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, podle níž rozhodování ve sporu o průběhu objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je v pravomoci soudu. Žalobní návrh je v takovém případě třeba formulovat tak, že jde o určení vlastnictví, příp. o vyklizení, přesně určené části pozemku, nikoliv o určení hranice mezi pozemky. Jestliže se žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí soud žalobce poučit o nutnosti upravit návrh tak, aby odpovídal §126 odst. 1 občanského zákoníku, příp. žalobě na určení vlastnictví (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2860, na jehož odůvodnění dovolací soud v podrobnostech odkazuje). Takový postup nalézací soudy v posuzovaném případě, kdy se podle obsahu spisu jedná o objektivně zjistitelnou hranici mezi pozemky, dodržely. Ostatně nadto v rozsudku soud prvního stupně výslovně zdůraznil, že žalobkyně měla uplatnit svůj nárok žalobou na vyklizení části pozemku, případně na určení vlastnického práva k pozemku, přesto i v odvolacím řízení žalobkyně výslovně trvala na určení vlastnické hranice mezi pozemky.
Jestliže žalobkyně i přes poskytnutá poučení trvala na svém návrhu na určení hranic mezi předmětnými pozemky, rozsudky soudu prvního stupně, který žalobu zamítl, jakož i odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (byť žalobu správně nepovažoval za žalobu podřaditelnou pod §80 o. s. ř.), je třeba považovat za správné.
Uplatňuje-li dovolatelka dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jimi přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve smyslu §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. založit nelze (výslovně §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tj. i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2 925,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 (po zvýšení ve smyslu §19a o 30 % a po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby u každého z žalovaných (vyjádření k dovolání žalobkyně) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 525,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 705,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 4 230,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 230,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu