ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.986.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 986/2020-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované I. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, o zaplacení 77 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 207 C 6/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 19 Co 350/2018-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 207 C 6/2017-178, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 77 520 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 1. 2017 do zaplacení (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 19 Co 350/2018-288, na podkladě rušícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, č. j. 22 Cdo 1920/2019-235, v této věci, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 77 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 1. 2017 do zaplacení, a to ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne v měsíci (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rušícím rozsudku ze dne 21. 8. 2019, č. j. 22 Cdo 1920/2019-235 – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. S ohledem na vázanost odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu vztahuje žalovaná své námitky i k uvedenému kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, které považuje za přepjatě formalistické a rovněž v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu.
Žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí, a potažmo i soud dovolací v dřívějším kasačním rozhodnutí, zcela pominuly princip autonomie vůle účastníků, neboť postavily absolutní neplatnost smlouvy o vypořádání společného jmění nad vůli účastníků a obsahem projevu vůle účastníků se vůbec nezabývaly, což je podle žalované v rozporu s principy soukromého práva i s principy spravedlnosti a právního státu. Podle žalované – vzhledem k tomu, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že mezi účastníky došlo v létě 2013 k uzavření ústní dohody o vypořádání společného jmění – je vždy stěžejní zkoumat vůli smluvních stran a upřednostnit výklad jejího obsahu před případnou neplatností. Odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05. Uvádí, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; k tomuto odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zvláštní respekt autonomie vůle zasluhují právní vztahy v rodině, a nejinak by tomu mělo být podle žalované i v této věci. Má za to, že odvolací soud přijetím formalistického názoru dovolacího soudu v daném případě odepřel důsledky autonomnímu projevu vůle smluvních stran, které účastníci uzavřením dohody o vypořádání společného jmění zamýšleli vyvolat. K tomuto odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, přičemž právní názor dovolacího soudu považuje za nepřípustně formalistický, zcela odhlížející od skutečné vůle účastníků smluvního vztahu. Podotýká, že na faktickém vypořádání společného jmění, ani na vůli účastníků, se formou uzavření smlouvy nic nemění a závěr o neplatnosti ústně uzavřené dohody považuje za absurdní. Poukazuje rovněž na to, že žalovaná jakožto osoba bez právního vzdělání, si nemohla být při běžné opatrnosti vědoma neplatnosti takto uzavřené dohody, ani toho, že by měla v takovém případě podat k soudu žalobu na vypořádání společného jmění, a to tím spíše, když byla žalobcem opakovaně utvrzována v tom, že k vypořádání došlo ústní dohodou a oba účastníci se až do podání žaloby ze strany žalobce v souladu s obsahem této dohody chovali. Dále namítá, že v době zániku společného jmění účastníků byl již v platnosti nový občanský zákoník, podle kterého je dohoda o vypořádání společného jmění uzavřená ústně a před rozvodem manželství uzavřena platně; navíc účastníci ústní dohodu o vypořádání společného jmění shodného znění uzavřeli opětovně v únoru 2014, tedy již za účinnosti nového občanského zákoníku. Žalovaná namítá, že pro osobu bez právního vzdělání je obtížné odlišit, kterým občanským zákoníkem se dohoda řídí, a zda je z tohoto důvodu uzavřena platně či neplatně. Má za to, že rozsudkem odvolacího soudu, v němž odvolací soud přejal názor dovolacího soudu o neplatnosti dohody a nerespektoval autonomii vůle účastníků, byla porušena základní práva žalované, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a právo na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, i zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky; odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17.
Žalovaná má dále za to, že odvolací soud nesprávně posoudil i další dohodu o vypořádání společného jmění, kterou účastníci řízení uzavřeli v únoru 2014. Předmětná dohoda o vypořádání byla uzavřena opět ústní formou a byla shodného znění jako první dohoda uzavřená mezi účastníky v létě 2013, tedy že žalobce si ponechá veškeré věci původně náležející do společného jmění a zavazuje se výhradně sám doplatit společný úvěr; navíc se týkala i některých movitých věcí, které náležely do výlučného vlastnictví žalované. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na podkladě závazného právního názoru dovolacího soudu), že i taková dohoda je neplatná, jelikož nebyla uzavřena v zákonné písemné formě. Vzhledem k tomu, že se dohoda týkala mimo vypořádání společného majetku i přenechání věcí ve výlučném vlastnictví žalované žalobci, má žalovaná za to, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání či jiná nepojmenovaná smlouva, v rámci které se žalobce vzdal práva následného regresního nároku ze společného úvěru či žalované prominul úhradu její části dluhu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005. Odvolací soud platnost dohody posoudil nesprávně, neboť dohoda o narovnání jednak nevyžaduje písemnou formu, a odvolací soud navíc ani nerozvedl, z jakých důvodů se tato druhá dohoda řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Žalovaná má za to, že je dohodu třeba posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť byla uzavřena již za jeho účinnosti. S ohledem na existenci dohody z února 2014 je žalovaná přesvědčena o tom, že nárok žalobce zanikl, a to i v případě, že by původní dohoda z léta 2013 byla skutečně neplatná, neboť byla následně nahrazena novým právním jednáním, kterým se žalobce nároku výslovně vzdal. Žalovaná dále podotýká, že pokud odvolací soud neměl obsah druhé uzavřené dohody za prokázaný, měl žalovanou vyzvat k doplnění tvrzení a následně doplnit dokazování; žalovaná navíc v tomto směru nebyla soudy nižších stupňů ani poučena ve smyslu §118a a §119a o. s. ř.
Odvolací soud podle žalované dále nesprávně právně posoudil otázku užití korektivu dobrých mravů, když na podkladě závazného právního názoru dovolacího soudu uzavřel, že s ohledem na absolutní neplatnost dohody o vypořádání společného jmění účastníků nelze nárok žalobce považovat za nárok uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že absolutní neplatnost právního jednání nemůže bez dalšího vyloučit užití korektivu dobrých mravů a takovýto závěr by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, a ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, na základě kterých korektiv dobrých mravů nelze vyloučit závěrem o neplatnosti právního jednání, neboť soudy mají právo, ba dokonce povinnost postupovat i contra legem , seznají-li, že jednání je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná namítá,
že – s ohledem na uzavření dvou ústních dohod, ve kterých si účastníci vypořádali společný majetek, i následné jednání žalobce v souladu s obsahem těchto dohod – byla v dobré víře, že vypořádání majetku proběhlo platně a vůči oběma účastníkům závazně. Má za to, že žalobce záměrně jednal v souladu s dohodami, a teprve po uplynutí zákonné tříleté lhůty začal tvrdit, že společné jmění nebylo vypořádáno a předmětný úvěr se stal podílovým spoluvlastnictvím účastníků, tudíž žalobci vznikl nárok na úhradu poloviny toho, co na společný závazek plnil. Tím chce žalobce dosáhnout toho, aby získal veškerý majetek ze společného jmění a společný závazek, který měl podle dohody účastníků výlučně hradit a po dobu tří let jej hradil, by měl být z poloviny uhrazen žalovanou, zatímco žalovaná již nemá žádnou možnost domáhat se jakékoliv náhrady. Žalobce jednal vůči žalované nepoctivě, když ji nechal v domnění, že je dohoda o vypořádání platná, ačkoliv sám věděl, že tomu tak není, a uvedl ji tak v omyl, že na společný závazek nebude muset ničeho hradit; jeho jednání považuje žalovaná za účelové. Vypořádání společného jmění účastníků považuje navíc za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, neboť žalované zbyly ze společného jmění pouze dluhy, zatímco žalobce získal veškerý majetek.
Závěrem se žalovaná vyjádřila k závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná zejména namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí (na podkladě závazného právního názoru dovolacího soudu) zcela pominul princip autonomie vůle účastníků, když postavil absolutní neplatnost dohody o vypořádání společného jmění nad vůli účastníků, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a porušil tak základní práva žalované.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu neodchýlil.
Žalovaná v dovolání uvádí, že je třeba vždy upřednostnit vůli smluvních stran, co se týče výkladu obsahu uzavřené dohody, před případnou neplatností takové dohody. Tímto žalovaná zjevně míří na jedno ze základních pravidel výkladu právních jednání, v aktuální právní úpravě zakotvené v §574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), a sice že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. V tomto ohledu poukazuje rovněž na četnou rozhodovací praxi Ústavního soudu, kde za stěžejní závěr považuje zejména to, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Nutno však podotknout, že žalovanou citovaná judikatura Ústavního soudu není danému případu zjevně přiléhavá, protože se zabývá platností právního jednání z hlediska výkladu jeho obsahu a zjišťování skutečné vůle stran v případě, kdy obsah právního jednání není zcela jednoznačný, anebo je neurčitý, což by mohlo zapříčinit jeho neplatnost. V projednávaném případě však soudy neupřednostnily výklad, který by zakládal neplatnost účastníky uzavřené dohody, před jiným možným výkladem, pro který by bylo možné dohodu považovat za platně uzavřenou s ohledem na shodnou vůli stran se takovým způsobem zavázat. V projednávaném případě šlo o řešení elementární otázky platnosti či neplatnosti uzavřené dohody z hlediska požadavků kladených na účastníky přímo zákonem, v tomto případě zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), neboť se jednalo o dohodu o vypořádání společného jmění zaniklého za účinnosti tohoto zákona, přičemž právní režim zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání podle konstantní judikatury dovolacího soudu nelze od sebe oddělit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Posouzení základních zákonných kritérií, které mají vliv na případnou neplatnost uzavírané dohody, je třeba odlišovat od následného výkladu obsahu takové dohody a zjišťování skutečné vůle stran zavázat se určitým způsobem. Jestliže tedy odvolací soud z objektivních hledisek vyhodnotil dohodu uzavřenou mezi účastníky jako absolutně neplatnou z důvodu nedodržení zákonem předepsané písemné formy a rovněž z důvodu jejího uzavření ještě za trvání manželství, je takové posouzení zcela správné, jak již dovolací soud vysvětlil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, č. j. 22 Cdo 1920/2019-235, kterým zrušil původní rozhodnutí odvolacího soudu. Dohoda účastníků je tedy bez dalšího absolutně neplatná, přičemž takový závěr soudy neučinily na základě výkladu jejího obsahu, nýbrž na základě posouzení, zda byly splněny základní zákonem předepsané požadavky. S ohledem na to, že soudy dospěly k závěru, že tyto požadavky objektivně splněny nebyly, bylo proto již dále bezpředmětné jakkoliv zkoumat obsah absolutně neplatné dohody. Odvolací soud (a ani soud dovolací) tak k výkladu obsahu takové dohody přes tyto zásadní nedostatky způsobující absolutní neplatnost – k níž jsou povinny přihlížet z úřední povinnosti – proto ani nemohl dospět, neboť předmětné právní jednání nesplňuje ani základní náležitosti a nelze z něj proto vyvozovat žádná práva a povinnosti stran ani jakékoliv jiné právní následky. K neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění účastníků tak soudy nedospěly na základě výkladu jejího obsahu, tudíž se nemohly od judikatury Ústavního soudu citované v dovolání žalované v tomto směru odchýlit a základní práva žalované jejich rozhodnutím porušena nebyla.
Co se týče námitky žalované, že jakožto osoba bez právního vzdělání nemohla vědět, že uzavřená dohoda o vypořádání společného jmění je absolutně neplatná, anebo že bylo možné (a za dané situace i žádoucí), aby v zákonné lhůtě tří let podala žalobu na vypořádání zaniklého společného jmění, dovolací soud stejně jako ve svém původním kasačním rozhodnutí opakuje, že je věcí běžné opatrnosti každého, kdo vstupuje do právních vztahů s jinými osobami, aby dbal na platné uzavření smluv či dohod minimálně z hlediska základních zákonných požadavků kladených na takové právní jednání občanským zákoníkem, a poukazuje rovněž na princip vigilantibus iura scripta sunt (práva bdělých jsou zachována) . Nemůže jít k tíži žalobce, že on svá práva zákonným způsobem uplatnil, zatímco žalovaná zůstala v dané situaci zcela nečinná a v tak zásadní otázce, jakou majetkové vypořádání bývalých manželů bezpochyby je, spoléhala pouze na ústně uzavřenou dohodu. Výklad zastávaný dovolatelkou by pak znamenal, že důvody absolutní neplatnosti by měly být ve svém důsledku odklizeny nevědomostí žalované o jasném a jednoznačném textu zákona.
Ostatně ani dohoda bývalých manželů o tom, že jeden z nich bude nadále hradit dluh tvořící společné jmění manželů, neznamená – oproti častému přesvědčení – že druhý z bývalých manželů již není vůči věřiteli dlužníkem. Taková dohoda se třetí osoby (věřitele) žádným způsoben nedotýká. Jde tak fakticky jenom o dohodu bývalých manželů o tom, kdo je ochoten poskytovat plnění věřiteli, zpravidla již ze svých výlučných prostředků, tj. plnění, které poskytuje i za druhého manžela, ač ve vztahu vůči věřiteli jsou dlužníky pořád oba manželé. Taková dohoda je do značné míry riziková právě pro toho manžela, který se k plnění zavázal, protože poskytuje plnění již ze svých výlučných prostředků na úhradu společného dluhu a je nucen následně uplatnit regresní požadavek vůči druhému manželu. Jenom ze samotného faktu uzavření případné platné dohody s tímto obsahem však nelze v žádném případě dovozovat, že by se manžel vzdával úhrady příslušné části částky, kterou uhradil ze svých výlučných prostředků na společný dluh, což dovolací soud vysvětlil v předchozím kasačním rozhodnutí závěrem, že zde není žádný podklad pro závěr, že by se žalobce požadavku na úhradu příslušné části uhrazeného dluhu vůči žalované vzdal. Hodnotící úsudek soudu se vždy odvíjí od obsahu individuální dohody a případné závěry by mohl dovolací zpochybnit pouze tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Žalovaná dále spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení druhé dohody o vypořádání majetku účastníků uzavřené v únoru 2014, kterou odvolací soud posoudil rovněž jako absolutně neplatnou.
Tato otázka rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud posoudil i druhou dohodu uzavřenou mezi účastníky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V prvé řadě dovolací soud podotýká, že vzhledem k této otázce žalovaná nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pouze obecně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, týkající se dohody o narovnání, avšak dále podrobněji nevysvětluje, z jakého důvodu považuje posouzení předmětné dohody odvolacím soudem za s touto (či jinou) judikaturou v rozporu, a spíše vyjadřuje pouhý nesouhlas s právním posouzením předmětné dohody.
Odvolací soud dohodu posoudil jako dohodu o vypořádání společného jmění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která je pro nedostatek písemné formy absolutně neplatná, nicméně žalovaná má za to, že se jedná o platně uzavřenou dohodu o narovnání či jinou nepojmenovanou smlouvu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro kterou není zákonem vyžadována písemná forma.
S tímto závěrem žalované dovolací soud nesouhlasí. Z tvrzení žalované jednoznačně vyplývá, že v případě dohody uzavřené mezi účastníky v únoru 2014 (po zániku manželství i společného jmění) se tato dohoda měla obsahově shodovat s dohodou uzavřenou v létě 2013 (až na malé odchylky, co se týče některých osobních věcí žalované – nicméně je nutno podotknout, že obsah dohody zůstal pouze v rovině tvrzení). Tvrzením ohledně uzavření druhé dohody žalovaná patrně reagovala na dovolacím soudem (a následně i soudem odvolacím) konstatovaný důvod absolutní neplatnosti původně uzavřené dohody o vypořádání, a sice že tato dohoda byla uzavřena ještě za trvání manželství. Nutno však podotknout, že doba uzavření předmětné dohody byla pouze jedním z důvodů její absolutní neplatnosti, druhým bylo nedodržení předepsané písemné formy. Odvolací soud proto hodnotil i druhou uzavřenou dohodu o vypořádání společného jmění účastníků jako absolutně neplatnou, neboť opět byla uzavřena pouze ústně, přestože zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník vyžadoval pro takové právní jednání obligatorně písemnou formu. Ke správnosti použití právního předpisu se dovolací soud s odkazem na judikaturu vyjádřil již výše, kde zopakoval, že právní režim zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit, a proto ani v případě žalovanou tvrzeného uzavření druhé dohody o vypořádání již za účinnosti nového občanského zákoníku, není možné novou právní úpravu použít, neboť společné jmění účastníků zaniklo ještě před datem jeho účinnosti.
Nicméně i bez ohledu na výše uvedené tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že odvolací soud vůbec neučinil závěr o tom, že by taková dohoda byla uzavřena. Žalovaná v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že nebyla poučena podle §118a a §119a o. s. ř. a přesto odvolací soud dospěl k závěru, že tato dohoda nebyla ze strany žalované prokázána. Pomine-li dovolací soud, že poučení podle §119a o. s. ř. přísluší výhradně soudu prvního stupně a jeho absence dává naopak odvolateli možnost uplatnění tvrzení a důkazů, které by již nebylo možno v odvolacím řízení uplatnit, pokud by toto poučení bylo dáno, pak poukazem na nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř dovolatelka namítá vadu řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, pokud by z jiného důvodu byla dána přípustnost dovolání. I když odvolací soud použil ne zcela přiléhavě závěr, že žalovanou tvrzená dohoda nebyla prokázána, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že dohoda s žalovanou tvrzeným obsahem uzavřena nebyla. V takovém případě pak není ani poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. namístě, protože odvolací soud nerozhodl v neprospěch dovolatelky na základě neunešení povinnosti důkazní, ale na základě zhodnocení zjištěného skutkového stavu.
Žalovaná dále nesouhlasí s posouzením otázky užití korektivu dobrých mravů ze strany odvolacího i dovolacího soudu a namítá, že nárok uplatněný žalobcem je nutné s ohledem na obsah obou uzavřených dohod i následné jednání žalobce posoudit jako nárok uplatněný v rozporu s dobrými mravy.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud rozhodl v otázce užití korektivu dobrých mravů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního i dovolacího soudu.
K aplikaci korektivu dobrých mravů v projednávaném případě se dovolací soud již obsáhle vyjadřoval ve svém původním kasačním rozhodnutí, ve kterém hodnotil úvahu soudů nižších stupňů jako zjevně nepřiměřenou, neboť v jednání žalobce spatřovaly rozpor s dobrými mravy zejména proto, že se neřídil absolutně neplatnou dohodou o vypořádání společného jmění, a nesprávně z ní vyvozovaly práva a povinnosti účastníků. Dovolací soud ve svém původním kasačním rozhodnutí, na které tímto opět odkazuje, v požadavku žalobce na zaplacení poloviny splátek společného úvěru rozpor s dobrými mravy neshledal a tohoto názoru se přidržuje i nyní, neboť žalovaná nepředkládá žádné nové skutečnosti, které by byly pro odlišné posouzení rozhodné. Judikatura Ústavního soudu týkající se korektivu dobrých mravů citovaná žalovanou je judikaturou toliko obecnou, nicméně vždy je třeba vycházet z konkrétních okolností projednávaného případu. Žalovaná v kontextu citované judikatury namítá, že absolutní neplatnost právního jednání nemůže bez dalšího vyloučit užití korektivu dobrých mravů. Je ale třeba zdůraznit, že v projednávaném případě k vyloučení užití korektivu dobrých mravů nedošlo „bez dalšího“, ale po podrobné úvaze s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu, což bylo zejména v původním kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, na základě kterého pak rozhodoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, podrobně odůvodněno.
Co se týče žalovanou tvrzeného rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, týkajícího se nespravedlivého uspořádání majetkových vztahů bývalých manželů, dovolací soud podotýká, že v uvedeném případě se jednalo o uspořádání, jaké si účastníci dohodli. V projednávaném případě však k žalovanou pociťované nespravedlnosti vypořádání společného jmění došlo přímo ze zákona na základě zákonné domněnky, neboť společné jmění nebylo ve lhůtě tří let od jeho zániku platně vypořádáno na základě dohody účastníků, ani žádným z účastníků nebyla podána žaloba k soudu. Jedná se tedy o situaci zcela odlišnou, neboť tuto nespravedlnost měla žalovaná možnost v průběhu tříleté lhůty zvrátit buď tím, že by s žalobcem uzavřela platnou (písemnou) dohodu o vypořádání společného majetku, anebo by se sama žalobou obrátila na soud – nic z uvedeného však žalovaná neučinila.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu