ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2889.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2889/2021-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, IČO 00006947, proti žalované SUAS Agro s.r.o. , se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, PSČ 356 01, IČO 29107393, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01, o zaplacení částky 9 650 778,84 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 2 763 815,16 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 160/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 284/2020-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 42 C 160/2019-214, zamítl žalobu na zaplacení částky 9 650 778,84 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh žalované se co do částky 1 055 275 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 136 119,50 Kč od 3. 8. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 919 155,50 Kč od 19. 8. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na základě vzájemného návrhu žalované částku 1 708 540,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 19. 8. 2019 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 284/2020-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a III (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV změnil tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení za řízení o žalobě (výrok pod bodem II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za řízení o vzájemném návrhu (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I a III.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, částečně napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně využil svého moderačního oprávnění správně, když stanovil výslednou výši smluvní pokuty pevnou částkou s tím, že pokud soud prvního stupně vyšel ze dvou referenčních hodnot (10 % z ceny bankovní záruky a výše smluvní pokuty v té době zcela obvyklé), nejedná se o způsob výpočtu smluvní pokuty, nýbrž o zdůvodnění úvahy soudu o přiměřenosti výše smluvní pokuty. Podle žalobkyně soudy de facto změnily základ pro výpočet smluvní pokuty a dobu prodlení, ačkoliv ustálená judikaturu dovoluje moderovat pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení. V této souvislosti odkázala žalobkyně na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, sp. zn. 26 Cdo 2021/2020, sp. zn. 32 Cdo 3906/2020, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012 a sp. zn. 29 Cdo 3667/2010.
Žalobkyně dále kritizovala úvahu odvolacího soudu o tom, že by různé povinnosti ve smlouvě měly být různě sankcionovány, přičemž podle žalobkyně z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, proč má být smluvní pokuta za porušení povinnosti držet bankovní záruku v konkrétním případě nepřiměřená. Žalobkyně předložila Nejvyššímu soudu jako neřešenou otázku, zda lze smluvní pokutu ve výši bankovní záruky (jejíž výše je sama o sobě přiměřená ve vztahu k trvajícím povinnostem smluvní strany) za porušení povinnosti držet tuto bankovní záruku považovat ve smyslu §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), za nepřiměřenou.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně Nejvyššímu soudu předložila k řešení otázku podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda lze smluvní pokutu ve výši bankovní záruky (jejíž výše je sama o sobě přiměřená ve vztahu k trvajícím povinnostem smluvní strany) za porušení povinnosti držet tuto bankovní záruku považovat ve smyslu §301 obch. zák. za nepřiměřenou.
Z formulace §301 obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010). Dovolatelkou formulovaná otázka tak nepředstavuje právní otázku v dovolací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. Přípustnost dovolání by byla dána např. v případě, že by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené; tak tomu však v nyní posuzované věci nebylo.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti považoval za významné pro aplikaci moderačního práva podle §301 obch. zák.. Při posuzování otázky, zda je předmětná smluvní pokuta nepřiměřená, přihlížel k důvodům sjednání smluvní pokuty a k okolnostem konkrétního případu. Přihlédl též k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Tento úvahový postup odpovídá shora uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2012, pod číslem 168), že ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud potvrdil) vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva, nevybočil přitom z judikatorního rámce k podmínkám aplikace §301 obch. zák. způsobem, jenž by vyžadoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012).
K námitce žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když změnil základ pro výpočet smluvní pokuty a dobu prodlení, ačkoliv moderovat lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení, Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze moderovat ve smyslu §301 obch. zák. pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení); srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, nebo rozsudek ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně se od výše uvedeného pravidla neodchýlil, soudy nezměnily způsob určení výše smluvní pokuty (ani základ pro výpočet smluvní pokuty ani dobu prodlení), jak se domnívá žalobkyně. Soud prvního stupně vyložil důvody, na základě kterých usuzoval na nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty (sankcionováno je každé porušení povinnosti, kterým by byly naplněny důvody k odstoupení od realizační smlouvy bez ohledu na rozdílnost hodnoty a významu takto porušených povinností, skutečnost, že splnění závazku, resp. povinností ze smlouvy bylo zajištěno nejen předmětnou bankovní zárukou, nýbrž též pojištěním odpovědnosti za škodu do výše 50 % z celkové ceny díla, zádržným, jakož i ujednáním o tom, že případné nároky žalobkyně z odpovědnosti za vady měly být postoupeny na společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., která je v současné době ovládající osobou a jediným společníkem žalované). Poté co dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 12 414 594 Kč za porušení povinnosti předložit včas bankovní záruku ve výši 12 415 000 Kč je z uvedených důvodů nepřiměřená, přistoupil k moderaci výše této smluvní pokuty. Její výslednou výši snížil na částku 1 055 275 Kč. Odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil, přičemž zdůraznil, že soud prvního stupně výslednou výši smluvní pokuty stanovil pevnou částkou. Stanovení konečné (moderované) výše smluvní pokuty přitom závisí na volném uvážení soudu, který s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu určí výši, která se mu jeví jako přiměřená. Ze zákona je soud povinen při moderaci výše smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dalším hlediskem, které musí soud zohlednit vždy, je výše případné škody, když moderovaná výše smluvní pokuty nesmí být nižší než škoda vzniklá v souvislosti s porušením smluvní pokutou zajištěné povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007). Jinou hranici pro moderaci smluvní pokuty zákon nestanoví. Žalobkyně v řízení vznik žádné škody ani netvrdila, význam a hodnotu zajišťované povinnosti soudy zohledňovaly již při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty.
Nejvyšší soud zdůrazňuje již shora vyslovený závěr, že úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, což Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu