ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3334.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3334/2020-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Lenzing Biocel Paskov a.s. , se sídlem v Paskově, Místecká 762, identifikační číslo osoby 26420317, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Děčín IV - Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 99 809 354,94 Kč s příslušenstvím a částky 102 317,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 86/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 17 Co 165/2019-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované jednak domáhala vrácení částky 94 232 854,66 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které žalovaná nabyla od žalobkyně na základě smlouvy o připojení k distribucí soustavě jako složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále jen „cena za POZE“) podle §28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 10. 2013, (dále jen „zákon o POZE“), a to ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně sama vyrobila a spotřebovala v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Dále žalobkyně žádala vrácení částky 5 576 500,28 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, které žalovaná nabyla v rámci uhrazené ceny za POZE v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, když žalovaná v příslušeném období žalobkyni za energii účtovala 583 Kč/MWh, ačkoliv podle zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, mohla být cena nejvýše 495 Kč/MWh. Konečně žalobkyně žádala zaplacení nákladů na vymáhání uvedených nároků ve výši 102 317,60 Kč.
Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 14 C 86/2016-140, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 94 232 854,66 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 17 Co 64/2018-234, zrušil rozsudek soud prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 14 C 86/2016-248, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“), sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava (výrok II). Dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízen (výrok III).
Soud prvního stupně postupoval podle §103 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž své závěry opřel o rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále též „zvláštní senát“), ve věci sp. zn. Konf 45/2017 ze dne 15. 1. 2019 (dále jen „rozhodnutí zvláštního senátu“), v němž zvláštní senát dovodil, že s ohledem na ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE pravomoc vydat rozhodnutí ve sporu ohledně peněžitého plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE náleží ERÚ bez ohledu na to, zda se jedná o spor o povinnosti zaplatit předmětné plnění, nebo o spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklý zaplacením předmětného plnění.
K odvolání žalobkyně odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posuzoval správně, pokud vycházel z rozhodnutí zvláštního senátu a na jeho základě dovodil, že se v dané věci se jedná o spor ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE, a pravomoc věc projednat a rozhodnout tak náleží ERÚ. Na uvedeném nemohla podle odvolacího soudu ničeho změnit ani okolnost, že v odkazovaném řízení vystupovaly subjekty v jiném postavení než v nynější věci, když podstata sporu zůstala stejná.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení níže specifikovaných právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny.
Předně má žalobkyně za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v nynější věci jedná o spor ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE. Podle žalobkyně je v tomto ohledu třeba jednak vyřešit otázku, zda tento závěr lze učinit pouze na základě toho, jak žalovaná označila plnění, jímž se bezdůvodně obohatila, a jednak otázku, zda je možné takto spor posuzovat rovněž za situace, když soud vyřešil předběžnou otázku, že žalobkyně neměla povinnost platit cenu za POZE za vlastní spotřebu.
Společně s tím žalobkyně vznáší otázku, zda mohl odvolací soud vycházet z rozhodnutí zvláštního senátu, aniž řádně odůvodnil, jestli nyní řešený případ je obdobný případu řešeném v rozhodnutí zvláštního senátu. V této souvislosti je podle žalobkyně třeba vyřešit otázku, jaká kritéria jsou pro dané posouzení rozhodující, přičemž namítá, že podobnost případů měl odvolací soud posoudit rovněž podle kritérií „subjektů povahy vztahů, časové a věcné souvislosti a procesního stádia řízení.“
Dále žalobkyně dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda postoupení věci správnímu orgánu je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, zásadou řízení bez zbytečných průtahů a právem na zákonného soudce, když správní orgán bude řešit soudem již vyřešené otázky a opětovně provádět za tím účelem dokazování.
Konečně žalobkyně dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázku, zda se v nynějším případě neuplatní výjimka z incidentní restrospektivy aplikace nových judikatorních závěrů s ohledem na ochranu legitimního očekávání žalobkyně, která žalobu k soudu podávala v souladu s tehdy existující judikaturou, vynaložila na vedení sporu nemalé náklady, včetně vysokého soudního poplatku. V této souvislosti dále znovu poukázala na to, že soudy ve věci provedly dokazování a již o sporné otázce rozhodly, a tedy že postoupení věci vede ke zbytečným průtahům v řízení. V návaznosti na to pak žalobkyně namítá, že odvolací soud měl podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1001 Sb., zákon o soudních poplatcích (dále jen „zákon o SOP“), rovněž rozhodnout o vrácení soudního poplatku.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zbýval přípustností dovolání ve vztahu k otázkám týkajícím se posouzení, zda jde v nyní projednávané věci o spor ve smyslu §52 odst. 2 zákon o POZE, a zda lze tedy při řešení otázky pravomoci soudu rozhodnout ve věci vycházet z rozhodnutí zvláštního senátu.
Ve svém rozhodnutí zvláštní senát posuzoval otázku pravomoci rozhodnout spor, v němž se výrobce elektřiny domáhal po provozovateli regionální distribuční soustavy vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tak, že regionálnímu distributorovi zaplatil neoprávněně (tj. bez opory v zákoně, konkrétně v §28 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) vyúčtované platby složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny též z elektřiny, kterou výrobce v období měsíců leden až září 2013 vyrobil a sám spotřeboval, aniž využil služeb provozovatele regionální distribuční soustavy. Zvláštní senát uzavřel, že pravomoc ERÚ dle ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE; k rozhodnutí v takové věci je vždy příslušný správní orgán – ERÚ. Zvláštní senát usoudil, že neexistuje principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění, a situací, kdy sice plnění poskytne, ale následně je žádá zpět; samotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení, zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou na základě zákona o POZE. Zvláštní senát se v této souvislosti taktéž vymezil ke své předchozí odchylné judikatuře a označil ji za překonanou.
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002“), stanoví, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012, ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (k tomu dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, v němž Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy). Rozhodnutí zvláštního senátu je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011).
V nyní řešeném případě jde o spor o vrácení peněžitého plnění, které žalobkyně zaplatila žalované na základě smlouvy jako cenu za POZE i za část vyrobené elektřiny spotřebované v areálech žalobkyně bez využití služeb přenosu či distribuce elektřiny, a dále o vrácení plnění, které žalobkyně dle svého názoru zaplatila nad rámec nejvyšší zákonem přípustné ceny za POZE v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, přičemž společně s tím žádá úhradu nákladů spojených s vymáháním těchto nároků. Jedná se tedy o spor o vydání bezdůvodného obohacení, jehož samotným základem byla (spornost) splnění peněžité povinnosti, resp. její výše uložené zákonem o POZE či sjednané na jeho základě ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE.
Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci byla posuzována stejná právní otázka jako ve věci řešené rozhodnutím zvláštního senátu, v důsledku čehož se i v nyní projednávané věci uplatní závěry přijaté v tomto rozhodnutí. V daném směru tak není podstatné, jak se domnívá žalobkyně, jaký názor zaujaly soudy nižších stupňů k otázce oprávněnosti žalované žádat vůči žalobkyni cenu za POZE (tj. jak soudy tuto otázku vyřešily), nýbrž jde v první řadě o to, že soudy nemají pravomoc uvedenou otázku vůbec rozhodovat. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se odvolací soud při řešení otázky pravomoci ve věci rozhodnout nezabýval dalšími kritérii, která navrhla žalobkyně (tj. kritéria subjektů, povahy vztahu, časové a věcné souvislosti a podle procesního stádia), neboť daná kritéria nejsou z hlediska shora citovaného rozhodnutí zvláštního senátu pro posouzení pravomoci soudů rozhodná. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů. Dovolání ve vztahu k této otázce tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka časových účinků rozhodnutí zvláštního senátu, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud z rozhodnutí zvláštního senátu vycházel i v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014; ve vztahu k právu procesnímu a k závěrům rozhodovací praxe zvláštního senátu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017), což není případ projednávané věci.
K tomu dovolací soud dodává, že výjimečnost situace nemůže spočívat pouze v tom, že bylo narušeno legitimní očekávání žalobkyně ve správnost dřívější judikatury, když jde o přirozený důsledek judikaturního odklonu (srov. Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191-197, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020).
Na posouzení otázek, zda je postoupení věci správnímu orgánu v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, zásadou řízení bez zbytečných průtahů a s právem na zákonného soudce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013), když jejich řešení se v rozhodnutí odvolacího soudu neodrazilo, resp. se ani nemohlo projevit. Pravomoc soudu k rozhodnutí a projednání věci představuje podmínku řízení, kterou soud musí zkoumat kdykoliv za řízení, přičemž její nedostatek nelze odstranit (viz §103 a §104 odst. 1 o. s. ř.). Pokud tedy soud zjistí nedostatek této podmínky řízení, nemůže zvolit jiný postup nežli řízení zastavit a postoupit věc příslušnému orgánu, bez ohledu na to, jestli se tento postup jeví jako vhodný z hlediska hospodárnosti řízení či z hlediska přiměřenosti jeho délky, přičemž nerespektování předepsaného postupu by se negativně dotklo taktéž práva účastníků na zákonného soudce.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda měl odvolací sodu rovněž rozhodnout o vrácení soudní poplatku za podání žaloby, neboť po podání dovolání byl soudní poplatek žalobkyni vrácen na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2020, č. j. 14 C 86/2016-283.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu