ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4727.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4727/2017-529
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně REMOV EK s. r. o. se sídlem v Mostě, Hutnická 2918/3, IČO 27314553, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované AmpluServis, a. s., se sídlem v Ostravě-Třebovicích, ul. Elektrárenská 5558, IČO 65138317, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení částky 446 150,11 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 247/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2016, č. j. 17 Cm 247/2013-409, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 17 Cm 247/2013-409, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalovaná jakožto objednatel a žalobkyně jakožto zhotovitel spolu uzavřely dne 16. října 2010 smlouvu o dílo č. 059/2010, jejímž předmětem bylo vyrobit, dodat a nainstalovat ocelové vložky pro dva komíny, které měl zajistit zhotovitel, a objednatel se zavázal zaplatit cenu za výrobu, dodávku a montáž. Podle této smlouvy (článku 4.2.3) byl termín předběžného převzetí díla 31. března 2013 a konečné převzetí díla 31. března 2015. Dohodnutá cena díla byla 1 339 000 EUR. Soud z této smlouvy dále zjistil, že podle článku 19.1 může objednatel za nedodržení dohodnutého termínu splnění vyúčtovat zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,015% ze smluvní ceny za každý započatý den prodlení s plněním termínu. Strany uzavřely dodatek č. 1 k předmětné smlouvě o dílo, kterým došlo ke změně platebních podmínek. Žalobkyně vystavila žalované dvě faktury - č. 2012021 na částku 348 140 EUR a č. 2013050 na částku 133 900 EUR, kterými fakturovala žalované předmětné částky podle dodatku č. 1 ke smlouvě, a to 26% smluvní ceny za ukončení montáže vložky komínu spalinového kotle 2 a 10% smluvní ceny za předběžné převzetí díla investorem nejpozději k 31. březnu 2013. Z protokolu o předání a převzetí za dne 15. dubna 2013 a jeho příloh soud prvního stupně zjistil, že tímto protokolem objednatel prohlašuje, že přebírá od zhotovitele předmět plnění ke dni 15. dubna 2013, přičemž plnění proběhlo podle smlouvy o dílo ve znění dodatku č. 1. Strany v protokolu rovněž konstatovaly, že k předání a převzetí nedošlo v termínu do 31. března 2013, nýbrž na základě dohody smluvních stran dne 15. dubna 2013, a obě smluvní strany potvrzují, že ani jedna z nich není v prodlení. V příloze č. 6 k protokolu o předání a převzetí nazvané „vyjádření objednatele“ učinila žalovaná podle soudu prvního stupně jakousi sumarizaci celého provádění díla a uvedla, že v rámci předejití ztrátám a sankcím za zpoždění stavby dodala materiál, pracovníky a provedla dohodnuté úkony, za což jí náleží odměna 7 559 575,20 Kč, kterou zhotoviteli vyúčtovala, avšak k jejímu uhrazení ani k zápočtu nedošlo.
S uvedenou částkou, kterou žalovaná fakturovala žalobkyni, souvisí zápis z kontrolního dne ze dne 10. srpna 2011, z něhož soud prvního stupně zjistil, že L. C. jako zástupce zhotovitele souhlasí, že společnost AmpluServis, a. s., z důvodu vzniklých problémů a termínových skluzů při realizaci díla dodá za úhradu svářeče a výkonné pracovníky pro urychlení výstavby obou komínů. Žalovaná fakturou č. 427206629 dne 11. května 2012 vyúčtovala žalobkyni částku 7 559 575,20 Kč za práce na paroplynovém zdroji – Elektrárny Poděbrady, přičemž fakturuje materiál a subdodávky ve výši 4 601 840 Kč a výkony AmpluServis, a. s., ve výši 2 957 735 Kč se splatností faktury 21. května 2012. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že žalovaná dne 9. května 2013 listinou nazvanou jednostranné započtení pohledávky a výzva k úhradě oznámila žalobkyni, že došlo k započtení výše uvedené pohledávky žalované ve výši 7 559 575,20 Kč proti dosud neuhrazené části pohledávek žalobkyně na úhradu 26% smluvní ceny. Žalovaná současně vyzvala žalobkyni k úhradě smluvní pokuty ve výši 186 991,35 EUR, kterou nárokuje v souvislosti s prodlením s ukončením montážních prací na komínu spalinového kotle č. 1 a kotle č. 2.
Soud prvního stupně měl z korespondence stran a z protokolu o předání a převzetí za prokázané, že v průběhu realizace díla došlo ke změně specifikace díla a dílo bylo dokončeno postupem podle článku 3.6 předmětné smlouvy o dílo. Z dalších provedených důkazů soud dospěl k závěru, že došlo ke změně rozsahu díla a z tohoto důvodu docházelo k prodlení, kvůli kterému měl být uzavřen dodatek č. 2 k předmětné smlouvě o dílo, který ovšem uzavřen nebyl z důvodu na straně žalovaného. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, žalobkyni vznikl nárok na doplatek ceny díla tak, jak jej fakturovala dvěma fakturami.
Ohledně jednostranného zápočtu žalované měl soud prvního stupně za to, že na základě tohoto zápočtu pohledávka žalobkyně nemohla zaniknout. Podle soudu prvního stupně totiž žalovaná nemá nárok na úhradu částky ve výši 7 559 575,20 Kč jako úhrady za poskytnutí pracovníků pro urychlení stavby obou komínů, neboť provedenými důkazy měl soud za prokázané, že žádná konkrétní dohoda uzavřena nebyla, neboť ústní dohoda ze dne 10. srpna 2011 postrádá vymezení předmětu dohody a vymezení finančního ocenění za poskytnuté plnění. Dohoda je proto neurčitá. V předmětném zápisu z kontrolního dne (10. srpna 2011) je podle soudu prvního stupně pouze obecné konstatování a není v něm nic konkrétního ujednáno, vymezení předmětu dohody je neurčité a ujednání o finanční úhradě zcela chybí. Soud prvního stupně proto tvrzené započtení pohledávky žalované posoudil jako neplatné. Co se týče tvrzeného nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty podle článku 19.1 předmětné smlouvy o dílo. Z provedených důkazů měl totiž soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně nebyla v prodlení s plněním termínu dle smlouvy o dílo, neboť došlo ke změně rozsahu díla v souladu s článkem 3.6 smlouvy o dílo, k čemuž dala pokyn přímo žalovaná a na základě čehož došlo k posunu termínu, který žalobkyně dodržela. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně se nedostala do prodlení. Nadto soud posoudil jako neurčité i ujednání o smluvní pokutě, neboť v něm chybělo přesné a určité vymezení smluvní povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní pokutu. Soud prvního stupně proto uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Cmo 39/2017-470, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zabýval námitkou žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že rozsudek není nepřezkoumatelný a případné jeho nedostatky nejsou na újmu uplatnění práv odvolatelky, přičemž vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. K související námitce odvolatelky, že soud prvního stupně neuvedl, kdy došlo k dokončení a předání montážních prací na komínech G1 a G2, odvolací soud uvedl, že tyto údaje v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sice chybí, ovšem z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně důkazy prokazující tyto skutečnosti provedl, konkrétně důkazy protokoly o předání a převzetí ze dne 20. prosince 2011 a ze dne 27. února 2012, z nichž vyplývá, že k uvedeným datům došlo k předání a převzetí montáže komínu kotle G1 a komínu kotle G2. Odvolací soud proto o tato skutková zjištění doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně tak odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že mezi žalovanou a společností Teplotechna Ostrava a. s. byl uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi těmito subjekty, jehož předmětem byla změna termínů plnění, a to tak, že termín dokončení montáže kotle G1 byl sjednán na prosinec 2011 a v případě kotle G2 na 20. února 2012.
K námitce odvolatelky, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda soud dospěl k závěru, že dohoda o dodání pracovníků a materiálu nebyla vůbec uzavřena nebo že byla uzavřena a soud ji považuje za neplatnou pro její neurčitost, odvolací soud uvedl, že jí nelze přisvědčit. Soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu jasně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětná dohoda je neurčitá, tudíž neplatná, neboť vymezení jejího předmětu je neurčité a zcela chybí ujednání o finanční náhradě. Odvolací soud nadto uvedl, že oproti tvrzením žalované není v předmětném zápise ze dne 10. srpna 2011 uvedeno, že by kapacity pro výstavbu komínů měly být zajištěny na náklady žalobkyně. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti předmětné dohody pro její neurčitost a uvedl, že takové nedostatky nelze odstranit výkladem.
Odvolací soud také odmítl argumentaci odvolatelky, že soud prvního stupně opomenul, že mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, která požaduje úhradu ceny za dílo, které bylo zčásti provedeno žalovanou a na její náklady. Odvolací soud k tomu uvedl, že v tomto sporu, jehož předmětem je toliko dílčí část ceny díla, žalovaná nemůže uspět s obranou, že by se žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť není zřejmé, jakou celkovou částku žalobkyně žalované účtuje a za jaké práce a materiál, a zda některé z takových prací žalobkyně neprovedla či nedodala materiál, tj. zda účtuje něco, co neprovedla. Předmětem sporu je posouzení, zda má žalobkyně právo na zaplacení dílčích částí ceny díla, nikoli celkové vyúčtování díla.
K námitce odvolatelky, že nedošlo ke změně rozsahu díla ani k posunu termínů, odvolací soud uvedl, že pro posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty je stěžejní to, zda došlo ke změně termínů. Odvolací soud k tomu uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná se dohodla se společností Teplotechna Ostrava a. s. formou dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo mezi těmito stranami, a to tak, že termín pro dokončení montáže komínu kotle G1 byl posunut na prosinec 2011 a termín u kotle G2 na 20. února 2012. Stejná dohoda pak byla uzavřena i mezi žalovanou a žalobkyní, byť k jejímu uzavření nedošlo písemnou formou, což je dle odvolacího soudu zřejmé z výpovědí svědků, dále z dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou a společností Teplotechna Ostrava a. s. a také z dalších důkazů. Odvolací soud pak vycházel z toho, že písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze měnit i jinou formou (ústně), není-li včas namítána relativní neplatnost takového právního úkonu (viz §40a obč. zák. a také nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11). Vzhledem k tomu, že žádná ze stran se nedovolala neplatnosti ústně učiněných právních úkonů týkajících se změn termínů, dospěl odvolací soud k závěru, že termíny byly změněny dohodou stran a žalobkyně proto nebyla v prodlení s plněním smlouvy o dílo a žalovaná tak nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Odvolací soud se vypořádal také s dalšími dvěma námitkami odvolatelky vztahující se k neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně a k tvrzenému neposkytnutí poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. K první námitce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, neboť z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že některé důkazy neprovedl proto, že je nepovažoval za určující pro posouzení nároku žalobkyně. Ke druhé námitce odvolací soud uvedl, že v daném případě nebylo důvodu k postupu podle §118a o. s. ř. a soud prvního stupně tedy neměl povinnost účastníky podle uvedeného ustanovení poučit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na řešení sedmi právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
První otázka dovolatelky mířila na to, zda v případě, kdy soud prvního stupně neučiní z některých provedených důkazů skutková zjištění, která jsou pro rozhodnutí v dané věci podstatná, může tato skutková zjištění učinit odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a odkázala na jeho konkrétní rozhodnutí.
Druhá otázka se týkala toho, jakým způsobem má odvolací soud posuzovat nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně – konkrétně, zda je možné, aby odvolací soud shledal nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a přesto vydal jiné, než kasační rozhodnutí. Podle názoru dovolatelky jsou nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně natolik závažné, že závěr odvolacího soudu o tom, že nedostatky rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv žalované, nemůže obstát. Odvolací soud podle názoru dovolatelky vyložil §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že i přes nedostatky v odůvodnění lze napadené rozhodnutí potvrdit, čímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala.
Třetí otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda soud musí uvést vždy konkrétní důkazy, ze kterých učinil při zjišťování skutkového stavu závěry. Podle dovolatelky z rozsudku soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího není zřejmé, z jakých důkazů plyne, že došlo k právnímu jednání žalované a žalobkyně, na základě kterého došlo k dohodě o změně termínů dokončení montážních prací na komínech G1 a G2. Podle názoru dovolatelky jsou nepřezkoumatelné rozsudky soudů obou stupňů, neboť jejich právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění a jejich odůvodnění neodpovídá požadavkům §157 o. s. ř. a odvolací soud se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99.
Čtvrtá otázka směřovala k tomu, zda je neplatná pro neurčitost ústní dohoda o tom, že žalovaná dodá žalobkyni za blíže nespecifikovanou finanční úhradu pracovníky a materiál v rozsahu potřebném pro konkrétní stavbu. Podle dovolatelky odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které má přednost výklad, který nezakládá neplatnost právních úkonů.
Pátá otázka pak mířila na to, zda v případě absolutní neplatnosti uvedené dohody, na základě které objednatel poskytl zhotoviteli plnění, vzniká objednateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany zhotovitele. Podle názoru dovolatelky odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil, neboť objednatel má vůči zhotoviteli nárok na úhradu takového poskytnutého plnění. Uvedená otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Šestá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda je platná ústní dohoda o změně termínů dokončení díla, jestliže o písemném dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo obsahujícím tyto změny termínů žalovaná s žalobkyní jednaly, avšak uzavřen nebyl. Podle názoru dovolatelky úvahy soudu vedoucí k závěru o platnosti ústní dohody jsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle dovolatelky je závěr soudu o tom, že v případě změny rozsahu díla dojde automaticky ke změně termínu plnění, je nesprávný a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006. Také úvaha soudu o tom, že došlo k ústní dohodě o změně smlouvy o dílo (změna termínů) je podle dovolatelky nesprávná, neboť soudy nezkoumaly, zda mezi stranami došlo ke shodě na obsahu ústně učiněného právního úkonu, čímž se odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11.
Poslední otázka dovolatelky směřovala k tomu, zda soud prvního stupně i odvolací soud v případě, že došly k závěru o relativní neplatnosti ústní dohody o změně termínů dokončení montážních prací, měly povinnost žalovanou poučit podle §118a o. s. ř. a vyzvat ji, aby tvrdila a dokázala, že vznesla námitku relativní neplatnosti této ústní dohody. Závěr odvolacího soudu o tom, že zde nebyly důvody pro postup dle §118a o. s. ř. je podle dovolatelky v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008.
Dovolatelka na základě výše uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání shrnula obsah dovolání a ke každé dovolatelkou předestřené otázce uvedla, proč podle jejího názoru nezaloží přípustnost dovolání. Podle žalobkyně první, druhá, třetí a sedmá otázka dovolatelky představují námitky procesních vad, které samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Podle žalobkyně přípustnost dovolání nezaloží ani čtvrtá, pátá a šestá otázka dovolatelky, neboť dovolatelka při formulaci těchto otázek vycházela z vlastních skutkových tvrzení, které ovšem nevyplývají z napadených rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, se žalobkyně vyjádřila také k důvodnosti jednotlivých námitek dovolatelky. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Dovolatelka v replice k vyjádření žalobkyně uvedla, že otázky, u nichž žalobkyně tvrdila, že jde o pouhé námitky vad řízení, které nezaloží přípustnost dovolání, ovšem představují podle dovolatelky otázky procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí. Dále uvedla, že i kdyby Nejvyšší soud posuzoval otázky procesního práva jako námitky vad řízení, měl by k nim přihlížet, neboť přípustnost dovolání je založena čtvrtou, pátou a šestou otázkou, kterou dovolatelka předestřela v dovolání. Dovolatelka zopakovala svoji argumentaci k těmto otázkám a reagovala na argumentaci žalované. Dovolatelka setrvala na svém návrhu, podle kterého má Nejvyšší soud zrušit napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ohledně otázky týkající se posouzení případného nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení, a také důvodné.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že není na místě zabývat se tím, zda mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně v případě, kdy jí žalovaná poskytla pracovníky a materiál na základě absolutně neplatné dohody, je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné. Odvolací soud se tímto závěrem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které v případě, že soud shledá jako absolutně neplatnou smlouvu, na základě které je v řízení požadováno peněžité plnění, může být nárok z neplatné smlouvy posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a na něj navazující rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011). V rozsudku ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě, kdy soud shledá smlouvu, na jejímž základě účastník řízení uplatnil svůj nárok na peněžité plnění, neplatnou, je povinností soudu posoudit uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že v řešeném případě se odvolací soud (i soud prvního stupně) se tedy měl zabývat tím, zda mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalobkyně.
Co se týče zbývajících dvou otázek hmotného práva, které dovolatelka formulovala, konkrétně otázky čtvrté a šesté, Nejvyšší soud neshledal, že by tyto otázky byly způsobilé založit přípustnost dovolání. U čtvrté otázky vztahující se k tomu, zda je absolutně neplatná pro neurčitost ústní dohoda o tom, že žalovaná dodá žalobkyni za nespecifikovanou finanční úhradu pracovníky a materiál, se nelze ztotožnit s argumentací dovolatelky, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle které má přednost výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost. Dovolatelka poukázala například na nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, či na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Nálezy Ústavního soudu, na které dovolatelka poukazovala, ovšem řešily případy, v nichž daná smlouva připouštěla dva různé výklady a jeden z nich vedl k závěru o její neplatnosti, druhý nikoli. V řešeném případě ovšem předmětná dohoda o tom, že žalovaná dodá žalobkyni pracovníky a materiál, nepřipouští různé výklady, z nichž některý by směřoval k závěru o její platnosti. Předmětná dohoda je absolutně neplatná pro svoji neurčitost, a to jednak z důvodu neurčitého vymezení předmětu dohody, jednak z důvodu absence dohody o výši úhrady za plnění žalované. Tyto nedostatky předmětné dohody nelze odstranit ani výkladem, jak uzavřely soudy obou stupňů. Odvolací soud se tedy nemohl odchýlit od dovolatelkou citované judikatury, neboť v ní byly řešeny skutkově i právně odlišné případy. Čtvrtá otázka dovolatelky proto z tohoto důvodu nezaloží přípustnost dovolání.
Co se týče šesté otázky dovolatelky ohledně toho, zda je platná ústní dohoda o změně termínů pro dokončení díla, když strany jednaly o písemném dodatku, který ovšem uzavřen písemně nebyl, ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Závěr soudů o tom, že žalované nenáleží nárok na zaplacení smluvní pokuty, vyplýval ze dvou na sobě nezávislých důvodů, a to jednak z toho, že podle soudů došlo k dohodě o změně termínů, jednak z toho, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné. Vzhledem k tomu, že dovolatelka dovoláním napadla pouze právní posouzení prvního důvodu, a k tomu, že dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí pouze z důvodů uplatněných v dovolání, nezaloží její otázka přípustnost dovolání, neboť odlišné právní posouzení této otázky vztahující se pouze k jednomu z uvedených důvodů by nic nezměnilo na závěru soudů obou stupňů, že žalované nenáleží smluvní pokuta, neboť ten je postaven i na dalším nezávislém důvodu, jehož právní posouzení dovolatelka nenapadla. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Zbývající otázky dovolatelky představovaly námitky vad řízení a vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, zabýval se v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. také tvrzenými vadami řízení. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně i soud odvolací se dopustily vad řízení spočívajících především v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a dále v tom, že odvolací soud doplnil skutková zjištění chybějící v rozsudku soudu prvního stupně, aniž by zopakoval relevantní důkazy. Odvolací soud se tímto postupem odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které z nich soud prvního stupně učinil. Soud prvního stupně sice uvedl, co zjistil z jednotlivých provedených důkazů (shrnutí obsahu svědeckých výpovědí bylo rozsáhlé a neutříděné), ovšem již neuvedl, jak jednotlivé důkazy hodnotil, které výpovědi svědků považoval za relevantní a ze kterých naopak skutkové závěry nečinil, což bylo na místě i s ohledem na vzájemně rozporná tvrzení svědků, která ze shrnutí dokazování v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývají. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rovněž neuvedl, jaké skutkové závěry z popsaných provedených důkazů učinil a jaký celkový skutkový stav tedy právně posuzoval. Skutkové závěry jsou ve větší míře seznatelné až z právního posouzení soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně proto nedostál požadavkům zákona na odůvodnění rozsudku uvedených v §157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud pochybil, když takový rozsudek nezrušil, ale naopak doplnil jej o skutková zjištění bez zopakování důkazů.
Poslední námitka dovolatelky vztahující se k tomu, že soudy pochybily, jestliže ji v řízení nepoučily podle §118a o. s. ř. a nevyzvaly ji k tomu, aby tvrdila a prokázala, že vznesla námitku relativní neplatnosti ústně uzavřené dohody o změně termínů dokončení díla, není relevantní. Tato námitka se vztahuje k výše uvedené šesté otázce dovolatelky ohledně toho, zda je platná ústní dohoda o změně termínů pro dokončení díla, když nebyl uzavřen písemný dodatek. Jak je již uvedeno výše, hodnocení této otázky na výsledném závěru o nedůvodnosti nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty nic nemění, neboť soudy k tomuto závěru dospěly nejen na základě řešení uvedené otázky, nýbrž také na základě dalšího nezávislého důvodu – neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkou dovolatelky vztahující se k tomu, že ji soudy měly poučit a vyzvat k tvrzení, zda relativní neplatnost ústní dohody namítla, neboť posouzení této námitky by na výsledný závěr o nedůvodnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty nemělo žádný vliv.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení se soud bude zabývat tím, zda došlo k bezdůvodnému obohacení žalobkyně tím, že jí žalovaná poskytla plnění na základě absolutně neplatné dohody.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2018
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu