ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.684.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 684/2018-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně INTERIERY KOUPELEN s.r.o. , se sídlem v Plzni, Částkova 2743/20, PSČ 326 00, IČO 26318644, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, PSČ 301 00, proti žalované BAUING KV s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 622/3, PSČ 150 00, IČO 29414075, zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 25, PSČ 360 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Arbitrážní centrum s.r.o., se sídlem v Karlových Varech – Doubí, Souběžná 484/7, PSČ 360 07, IČO 28032080, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 89/2016, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2017, č. j. 64 Co 238/2017-280, takto:
I. Dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítají .
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 2 178 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Michalce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 41 C 89/2016-227, rozhodl, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Davidem Petrilákem, určeným společností Arbitrážní centrum s.r.o., dne 3. 2. 2016, č. 15113001, se zrušuje (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované (dále též jen „vedlejší účastník“) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 64 Co 238/2017-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a vedlejší účastník. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo má být vyřešena jinak, a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. V daném případě sjednali účastníci řízení rozhodčí doložku, podle níž bude rozhodce určen jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s.r.o. z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou. Taková rozhodčí doložka je podle žalované zcela v souladu s ustanovením §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), ve znění účinném od 1. 4. 2012, podle něhož může být rozhodce určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem určeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Činnost tzv. arbitrážních center jako určujících osob (appointing authority) je zcela v souladu se zákonem, který jejich činnost předvídá a upravuje. Způsob určení rozhodce v projednávané věci nelze považovat ani za netransparentní, naopak jde o způsob, který zajišťuje nestrannost a maximální odbornost určených rozhodců. Určující osoba vybírá rozhodce ze seznamu advokátů či advokátních koncipientů, který je seznamem veřejným, určující osoba tento seznam nevede a ani nemá možnost ovlivnit jeho obsah. U žádného z advokátů či advokátních koncipientů nelze obecně presumovat jeho podjatost, naopak lze předpokládat vysokou míru profesní i osobní cti. Případnou podjatost určující osoby či rozhodce by bylo nutno prokázat, a to výlučně na základě objektivních hledisek. I kdyby byl takový vztah prokázán, nemůže být důsledkem neplatnost rozhodčí doložky, ale pouze vyloučení takto určeného rozhodce z rozhodování věci. Požadavek transparentnosti výběru rozhodce nebyl zvážen ani podle nové právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Podle nového občanského zákoníku je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§574 o. z.), absolutní neplatnost byla omezena pouze na právní jednání, která odporují dobrým mravům a veřejnému pořádku (§588 o. z.). V daném případě byla rozhodčí doložka sjednána plně v mezích zákona a smluvní svobody stran, žádný konkrétní rozpor se zákonem odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepojmenoval. Zvážena nebyla ani skutečnost, že ujednání stran o osobě rozhodce je oddělitelnou a nepodstatnou částí rozhodčí doložky, takže nemůže způsobit neplatnost rozhodčí doložky jako celku. Napadené rozhodnutí se opírá o irelevantní judikaturu, která se vztahuje k rozhodčím doložkám jiného znění a uzavřeným před novelou zákona o rozhodčím řízení účinnou od 1. 4. 2012, aniž by brala v úvahu změny, ke kterým v právní úpravě došlo. Z aktuální judikatury odkazuje napadené rozhodnutí pouze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, které se však vztahuje k rozhodčí doložce jiného znění. S některými závěry tohoto rozhodnutí navíc nelze souhlasit. Zákon o rozhodčím řízení otázku podjatosti určující osoby nijak neupravuje, rozhodně je ale vyloučeno považovat paušálně všechna arbitrážní centra jako určující osoby (appointing authority) za podjatá. V projednávané věci navíc nebyla určující osobou osoba právnická (arbitrážní centrum), ale osoba fyzická (jednatel arbitrážního centra). Jednotlivá kriteria pro posouzení nezávislosti určující osoby uvedená Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí (ekonomický prospěch, opakované určování rozhodců, dlouhodobé vztahy, poskytování servisu), žalovaná nepovažuje za správná, protože vedou k automatickému odmítnutí tohoto typu určujících osob. V daném případě pak byla tato kriteria aplikována, aniž by soudy vůbec zkoumaly jejich existenci. Rozhodnutí se odchyluje od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5215/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že není přípustné aplikovat judikaturu vztahující se k rozhodčím doložkám uzavřeným do 31. 3. 2012 na rozhodčí doložky uzavřené po tomto datu. Žalovaná dále namítla, že se soudy nevypořádaly s její argumentací, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, poukázala na nedostatky v protokolaci a vadné provedení některých důkazů. Žalovaná konečně namítla (s odkazem na jednotlivá konkrétně uvedená rozhodnutí Ústavního soudu) porušení svých ústavních práv. Výklad o neplatnosti rozhodčí doložky spočívá podle žalované na formalistickém výkladu norem podústavního práva, představuje přílišnou ingerenci do ústavně zaručené smluvní volnosti a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Po novelizaci zákona o rozhodčím řízení byla v dobré víře a legitimním očekávání, že je uzavřená rozhodčí doložka platná, rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s požadavkem právní jistoty a pro žalovanou je zcela překvapivé.
Vedlejší účastník podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Dovolání považuje dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Vedlejší účastník napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu (také) ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zrušen rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Davidem Petrilákem, a ve výroku II, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované (nikoli vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení, avšak na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. a jeho možnost podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, platí závěr, že vedlejší účastník není, s výjimkou dovolání směřujícího vůči rozhodnutí o subjektivních právech vedlejšího účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, publikované pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017).
Výrokem I a II napadeného rozsudku nebylo rozhodnuto o subjektivních právech vedlejšího účastníka, který nebyl účastníkem rozhodčího řízení, v němž byl vydán zrušený rozhodčí nález, ani mu nebyla uložena povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, dovolání vedlejšího účastníka proti těmto výrokům proto není přípustné.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Základ rozhodovací praxe pro otázky transparentnosti výběru rozhodce položil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též pouze „obč. zák.). Základním předpokladem platnosti rozhodčí doložky je stanovení transparentních a jednoznačných pravidel pro určení osoby rozhodce, který bude v rozhodčím řízení rozhodovat. Rozhodce zaručující nestranný a spravedlivý proces je základním předpokladem pro vedení rozhodčího řízení.
Nejvyšší soud dále dovodil, že neplatná je rozhodčí smlouva, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaný pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedených závěrech Nejvyšší soud setrval i po novelizaci ustanovení §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení provedené zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon o rozhodčím řízení a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2012 (podle této právní úpravy je třeba posoudit i rozhodčí doložku v projednávané věci, která byla obsažena ve smlouvě o dílo ze dne 8. 4. 2015; srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb.). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, publikovaném pod č. 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „byl-li výběr rozhodce s odkazem na jednací řády a seznamy rozhodců, vydanými právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (případně výběr rozhodce učiněný takovou osobou přímo), dosavadní judikaturou … považován za netransparentní a rozhodčí smlouva (doložka) z tohoto důvodu za neplatnou, není důvod se od těchto přijatých závěrů odchýlit ani poté, kdy novela zákona o rozhodčím řízení v §7 odst. 1 umožňuje výběr rozhodce třetí osobou výslovně.“ Dále uvedl, že rozhodce může být určen i prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing authority), vybraná třetí osoba by však měla být na stranách sporu zcela nezávislá. Za „nezávislé“ třetí osoby přitom „nelze považovat tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce.“
Nelze souhlasit se žalobkyní, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5215/2014, vyloučil použití judikatury vztahující se k rozhodčím doložkám uzavřeným do 31. 3. 2012 na rozhodčí doložky uzavřené po tomto datu. Citované rozhodnutí se vyjadřuje pouze k otázce použitelnosti dřívější judikatury o doručování rozhodčího nálezu podle ustanovení §23 zákona o rozhodčím řízení (které bylo také novelizováno k 1. 4. 2012), transparentností rozhodčích doložek se toto rozhodnutí nezabývá.
Rozhodčí doložkou zcela srovnatelného znění jako v projednávané věci (rozhodce určený jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., a to z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či koncipientů vedených Českou advokátní komorou) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1348/2017, ve kterém dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem „společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, avšak zajišťuje rozhodčí činnost, poskytuje poradenství v oblasti rozhodčího řízení, vzdělávací a školící činnosti pro rozhodce a z této činnosti ekonomicky profituje (viz předmět činnosti zveřejněný u Arbitrážního centra s. r. o. v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Plzni oddíl C, vložka 22060), je netransparentní. Navíc má-li rozhodce být vybrán ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, není ani v této části rozhodčí doložka transparentní …. Seznam advokátů a koncipientů vedený Českou advokátní komorou totiž není seznamem pro účastníky rozhodčího řízení ve výčtu do úvahy přicházejících osob, coby rozhodců, jim zběžně známých, není výčtem stálým a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný.“ V usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „za netransparentní je tedy dle ustálené judikatury dovolacího soudu považován takový způsob ustanovení rozhodce, kterým je odkazováno na jakýkoli seznam osob, který je odlišný od seznamů vytvářených v rámci statutů a řádů vydávaných podle §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení stálými rozhodčími soudy“, a uzavřel, že rozhodčí doložka, obsahující ustanovení o výběru rozhodce tak, že „rozhodce bude určen jednatelem společnosti Arbitrážní centrum, s. r. o., a to z řad advokátů či advokátních koncipientů vedených ČAK“, je neplatná (obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 489/2015, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1946/15).
Následkem netransparentnosti rozhodčí doložky je její absolutní neplatnost pro rozpor se zákonem (dříve podle §39 obč. zák.), tento závěr se uplatní také v poměrech vycházejících z nového občanského zákoníku (§588 o. z.), protože „vůle stran vyjádřená v takové rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017).
K otázce výběru rozhodce v rozhodčích doložkách se opakovaně vyslovil také Ústavní soud. V nálezu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, Ústavní soud dovodil, že „právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.“ V nálezu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1946/15, Ústavní soud uvedl, že „ve vztahu k rozhodčím doložkám se zásadním způsobem vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010 (N 187/63 SbNU 171), který sice primárně pro oblast spotřebitelských vztahů, nicméně i s přesahem do dalších oblastí, mj. konstatoval, že platnost rozhodčí doložky předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. V nálezu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/2012 (N 179/71 SbNU 153), pak Ústavní soud problematiku rozvedl a konstatoval, že výběr rozhodce ze seznamu rozhodčí společnosti jejím jednatelem nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn tímto jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce. Z výše uvedeného vyplývá, že ujednání o osobě rozhodce, jak bylo koncipováno v posuzované rozhodčí doložce (tzn., že majetkové spory vzniklé mezi stranami budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s.), nesplňuje předpoklady transparentnosti výběru požadované v citovaných nálezech Ústavního soudu a v řadě dalších rozhodnutí na něj navazujících“.
Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka žalobkyně, že otázka transparentnosti rozhodčí doložky, podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem společnosti, která není stálým rozhodčím soudem (tzv. arbitrážního centra), ze seznamu advokátů a koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, nebyla v rozhodovací praxi vyřešena ve vztahu k právní úpravě §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 1. 4. 2012. Z výše citovaných rozhodnutí plyne, že tato otázka již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla, a odvolací soud, který posoudil předmětnou rozhodčí doložku jako netransparentní, a tedy absolutně neplatnou, se od této ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že by uvedená právní otázka měla být vyřešena jinak. Z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že požadavek na transparentnost rozhodčí doložky vyplývá z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že osoba rozhodce může být podle §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 1. 4. 2012, určena třetí osobou, neznamená, že by se na takový způsob určení rozhodce požadavky transparentnosti nevztahovaly, resp. že by rozhodce v tomto případě mohl být určen netransparentně. Nejvyšší soud i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznily, že transparentnost rozhodčí doložky zahrnuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce tak, aby byl výběr rozhodce proveden podle jednoznačných pravidel a aby byl pro strany předvídatelný. Rozhodčí doložka, která ponechává výběr na společnosti, která není stálým rozhodčím soudem (či na jejím statutárním orgánu), ze seznamu osob, které nejsou účastníkům blíže známy a jejichž výčet není stálý a mění se po celou dobu trvání právního vztahu, tyto požadavky nesplňuje (u výběru ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou byl tento závěr Nejvyšším soudem potvrzen opakovaně).
Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se ani od závěru, že následkem netransparentní rozhodčí doložky podle nového občanského zákoníku je její absolutní neplatnost. Netransparentní rozhodčí doložka nesplňuje požadavky vyplývající z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušuje tedy zákon, jehož smysl a účel vyžaduje absolutní neplatnost rozhodčí doložky (§580 odst. 1 o. z.), současně taková doložka narušuje veřejný pořádek (§588 o. z.). V daném případě nelze vycházet ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, ve kterém Ústavní soud připustil částečnou neplatnost rozhodčí doložky, která v jedné části splňovala požadavky transparentnosti a ve druhé nikoli, přičemž daný spor rozhodoval ten rozhodce, který byl z pohledu nároků kladených na transparentnost rozhodčích doložek určen v rozhodčí doložce řádně. V nyní projednávané věci jde naopak o situaci, kdy rozhodčí doložka obsahuje pouze jediný způsob určení rozhodce, který je netransparentní a kterým rozhodce řádně určit nelze.
Žalovaná v dovolání dále namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a poukázala na nedostatky v protokolaci a vadné provedení některých důkazů. Tyto námitky však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Vzhledem k tomu, že otázka transparentnosti rozhodčí doložky byla odvolacím soudem posouzena ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neshledal dovolací soud za důvodné ani námitky žalované, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavní práva (formalistickým výkladem norem podústavního práva, přílišnou ingerencí do smluvní volnosti, extrémním rozporem přijatých závěrů s principy spravedlnosti či porušením právní jistoty žalované).
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, oba dovolatelé pak dále i ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, podle §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Jelikož podaná dovolání žalované a vedlejšího účastníka nejsou přípustná, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované a vedlejšího účastníka na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení. K tomu lze dodat, že o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí lze uvažovat pouze tehdy, pokud podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), ani tento předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu