ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2937.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2937/2020-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: L. J. , narozená XY, bytem V XY, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole , příspěvková organizace, IČO 00064203, se sídlem V Úvalu 84/1, 150 00 Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 234/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Co 49/2020-589, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Co 49/2020-589, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2019, č. j. 21 C 234/2013-539, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2019, č. j. 21 C 234/2013-546, ve výroku II, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 1 015 900 Kč s příslušenstvím, a ve výroku VI o náhradě nákladů státu (výrok I), změnil jej ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se dostavila k žalované dne 9. 8. 2010 v 8:41 hodin s otokem a bolestivostí oka trvající 3 dny. Ošetřující lékařka žalované žalobkyni vyšetřila, nález uzavřela jako akutní preseptální orbitocelulitida vpravo, předepsala příslušná antibiotika a poučila ji o kontrole za 4 dny. Dne 10. 8. 2010 byla žalobkyně přijata ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady k hospitalizaci s důvodem flegmona orbitae abscedens a dne 12. 8. 2010 byla operována pro akutní zánět očnice. Po operaci již přestala vidět na pravé oko. Čestná rada České lékařské komory rozhodla dne 12. 10. 2012, že ošetřující lékařka žalované se dopustila disciplinárního provinění tím, že žalobkyni po vyšetření nedoporučila adekvátní následnou péči. S ohledem na menší závažnost provinění bylo upuštěno od uložení disciplinárního opatření. Soudem ustanovený znalec z oboru očního lékařství D. B., shledal, že diagnostický i léčebný postup byl přes dílčí nedostatky správný. Slepotu pravého oka na základě atrofie optického nervu znalec neshledal v příčinné souvislosti s celkovým léčebným postupem žalované a konstatoval, že průběh nemoci u žalobkyně byl zcela mimořádný. Přiklonil se k závěru primáře P. D., že i kdyby bylo postupováno zcela správně, k záchraně oka by nedošlo. Závěrům znaleckého posudku D. B., o v zásadě správném postupu ošetřující lékařky odpovídá i revizní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který se naopak neshoduje s velmi kritickým posouzením pochybení ošetřující lékařky, jak jej učinil v revizním znaleckém posudku doc. MUDr. Vladimír Jan Stibor, CSc. Ošetřující lékařka sice pochybila, když nevyšetřila tělesnou teplotu, zrakovou ostrost, oční pozadí a věc nekonzultovala s nadřízeným lékařem, nepochybila však ohledně stanovení diagnózy a indikace antibiotik. Nepochybila ani, pokud jde o neprovedení vyšetření RTG, CT či MR, ORL a stomatologického konzilia, neboť jejich neprovedení není pochybením. Podcenila však možnost retroseptální progrese onemocnění žalobkyně a nepoučila ji, že má při zhoršení stavu přijít dříve, nejpozději následující den. Celkově však byl postup ošetřující lékařky směřován správně v souladu s poznatky lékařské vědy a praxe, s dílčími nedostatky. Vzhledem k dramatičnosti průběhu onemocnění žalobkyně by ani okamžitá hospitalizace a následná chirurgická a intravenózní ATB léčba nezabránila definitivní slepotě pravého oka žalobkyně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalované byl lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu §11 odst. 1 věty první zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012. Dílčí pochybení, jichž se prokazatelně dopustila, nejsou okolností, bez níž by ke škodnímu následku nedošlo. I přes absenci vyšetření tělesné teploty, zrakové ostrosti, očního pozadí a konzultace s nadřízeným lékařem (a proto o tom není ve zdravotnické dokumentaci záznam) totiž postup ošetřující lékařky směřoval správným směrem, správně stanovila diagnózu a indikovala obvykle účinnou léčbu antibiotiky. I kdyby uvedená vyšetření provedla a shledala nutnost hospitalizace žalobkyně, nebylo by postupováno jinak než ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Žalobkyně by byla minimálně 24 hodin pozorována, antibiotika by byla podávána perorálně, a teprve poté, v případě zhoršujícího se zdravotního stavu, by bylo přistoupeno k operaci. Již při prvotním vyšetření ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady dne 10. 8. 2010 však byla zraková ostrost 0 – totální slepota. Vyšetření RTG, CT či MR, ORL a stomatologické konzilium jsou pouze doporučována a jejich neprovedení není pochybením a jednáním non lege artis. Žalovaná proto neodpovídá za škodu na zdraví žalobkyně, neboť nebyl naplněn jeden z předpokladů daný §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tj. porušení právní povinnosti.
Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání. Dle jejího přesvědčení se odvolací soud při řešení otázky, zda byl postup žalované lege artis, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť postup lékařky nebyl hodnocen ex ante, tj. na základě poznatků, které měla lékařka k dispozici v době svého rozhodování, nýbrž nesprávně ex post. Dále spatřuje rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, dle kterého „vznikla-li poškozenému škoda na zdraví v souvislosti s lékařským zákrokem, přičemž v době jeho provádění existoval postup snižující riziko vzniku škody, tento postup měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici a nepoužil jej, je pro vyloučení protiprávnosti jednání takového poskytovatele třeba vycházet z přesvědčivého důvodu, proč k zmíněnému postupu nepřistoupil.“ Namítá, že za postup non lege artis považuje konstantní judikatura i zanedbání diagnostické péče a bezdůvodné nevyužití dostupných diagnostických metod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1048/2009, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 436/2012). Má za to, že ošetřující lékařka měla provést další základní diagnostická vyšetření, kterými by shledala, že onemocnění dovolatelky probíhá s vysokou progresí, tím by došlo k dřívější hospitalizaci a účinnějšímu nasazení antibiotik o 24 hodin dříve, což by určitě eliminovalo nevratné následky na jejím zdraví. Zdravotnická dokumentace navíc trpí takovými nedostatky, pro které měl odvolací soud přesunout důkazní břemeno na žalovanou (nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18). Vzhledem k neprovedení základních vyšetření, jejichž výsledky tudíž nebyly uvedeny ve zdravotní dokumentaci, je kvalita zdravotního záznamu zcela nevyhovující pro následné použití. Rovněž hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem je v rozporu s dosavadní judikaturou a nesplňuje zásady stanovené v rozhodnutích Ústavního soudu (nález ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18), když v odůvodnění je nekriticky hodnocen revizní znalecký posudek a potlačeny ostatní posudky (doc. MUDr. Vladimír Stibor, CSc.) a i další listinné důkazy ve prospěch žalobkyně. Namítá též, že na některé námitky vznesené dovolatelkou nebylo ze strany odvolacího soudu nijak reagováno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jakož i se závěry soudu prvního stupně, které byly rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeny, dle nichž se žalovaná nedopustila žádného porušení právní povinnosti. Má za to, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou uváděných otázek hmotného a procesního práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což ve vyjádření podrobněji rozebírá, a dovolání by mělo být odmítnuto, neboť není založena jeho přípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012, neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti ze strany žalované mělo dojít před 31. 3. 2012.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného v době posuzovaných zákroků), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s.). Ve všech těchto definičně a významově obdobných případech je takový postup označován jako postup „lege artis“, zatímco nedodržení pravidel je porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní péče (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009).
Pokud dovolatelka tvrdí, že závěr o překotném průběhu jejího onemocnění je odvolacím soudem vyvozen z pozdějších poznatků získaných při její léčbě, a tedy učiněn ex post, opomíjí, že tento závěr se nevztahuje k otázce, zda postup lékařky žalované byl lege artis, nýbrž k otázce, jaká jiná příčina je v příčinné souvislosti se vznikem škodného následku spočívajícího v oslepnutí pravého oka dovolatelky. Aby soud vyhodnotil, zda lékařka při poskytování zdravotní péče postupovala správně, musí znát škodné následky, které mají být v příčinné souvislosti s teoreticky nesprávným postupem lékařky, které jsou vždy z logiky věci vyhodnocovány ex post. Stejně tak z logiky věci musí být z pohledu ex post určeno, o jakou diagnózu se u pacientky skutečně jednalo a jaký léčebný postup je pro takovou diagnózu v souladu s postupem lege artis hodnocen jako správný. Poté lze kritickému přezkumu podrobit postup lékaře, tj. zda lékař v souladu s pozdějšími poznatky a závěry stanovil správnou diagnózu a léčebný postup, a v případě, že nikoliv, zda na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování (tedy „ex ante“), správnou diagnózu stanovit měl a mohl.
Takový postup byl v projednávané věci dodržen. Soud pomocí znaleckého dokazování zjistil ex post povahu a rozsah následků na zdraví žalobkyně (oslepnutí jejího pravého oka) a přistoupil ke zjišťování, zda ke vzniku následku vedl nesprávný postup lékařky, nebo zda zde byla dána jiná příčina. Ze závěrů znaleckého zkoumání, především na základě revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který posuzoval postup lékařky z pohledu ex ante, vyplynulo, že ošetřující lékařka stanovila v případě dovolatelky správnou diagnózu a zvolila správný léčebný postup. Příčinou vzniku negativního následku na zdraví dovolatelky nebyl nesprávný postup lékařky, nýbrž raritně dramatický, hyperakutní průběh jejího onemocnění. Ze znaleckých závěrů navíc vyplynulo, že i se znalostí všech informací získaných v rámci soudního řízení by postup lékařky obstál jako správný i při jeho hodnocení ex post, tj. při zohlednění všech informací, které lékařka v době poskytování zdravotní péče žalobkyně neměla k dispozici. Je přitom evidentní, že hodnocení jejího postupu z pohledu ex post, tedy na základě pozdějších poznatků, je pro lékařku z hlediska hodnocení správnosti jejího postupu mnohem přísnější než hodnocení jejího postupu ex ante. Obstál-li by postup lékařky žalované též z pohledu ex post, tím spíše by musel obstát i z pohledu ex ante. Na základě zjištěného skutkového stavu tak nelze ničeho vytknout právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaná nevybočila ze standardů náležité péče vyplývající z poznatků dosavadní lékařské vědy a praxe, a nedošlo tak k porušení právní povinnosti, jež by byla v příčinné souvislosti se škodou na zdraví dovolatelky.
Pokud dále dovolatelka namítá, že ošetřující lékařka měla provést další základní diagnostická vyšetření, kterými by shledala, že onemocnění probíhá s vysokou progresí, tím by došlo k dřívější hospitalizaci a účinnějšímu nasazení antibiotik o 24 hodin dříve, což by eliminovalo nevratné následky na jejím zdraví, v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu. V řízení totiž bylo prokázáno, že vzhledem k dramatičnosti průběhu onemocnění dovolatelky by ani okamžitá hospitalizace a následná chirurgická a intravenózní ATB léčba nezabránila definitivní slepotě jejího pravého oka. Dovolatelka tak polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti jejího nároku. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (jímž je nesprávné právní posouzení věci) totiž není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Případná pak není ani další námitka, že v dané věci došlo k postupu non lege artis tím, že žalovaná zanedbala diagnostickou péči a bezdůvodně nevyužila dostupných diagnostických metod. Nesprávný postup lékaře by byl v takovém případě konstatován pouze tehdy, kdy důsledkem takového zanedbání by došlo ke stanovení nesprávné diagnózy nebo zvolení nesprávné léčebné metody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1048/2009 a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 436/2012). Jak však uvádí revizní znalecký posudek znaleckého ústavu a též znalecký posudek soudem ustanoveného znalce D. B., ošetřující lékařka správně stanovila diagnózu, jakož i správně zvolila léčebnou metodu spočívající v nasazení empiricky nejúčinnějších, širokospektrých antibiotik, která v obdobných případech běžně zabírají, tedy jednala lege artis. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že lékařka žalované neprovedla další diagnostická vyšetření (z nich mnohá jsou pouze doporučována), neboť účelem diagnostických vyšetření je právě stanovení správné diagnózy.
Další dovolací námitkou, odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016, že v době provádění vyšetření dovolatelky existoval postup snižující riziko vzniku škody, tento postup měla žalovaná k dispozici a nepoužila jej, není přesně jasné, co jí dovolatelka míní. Pro aplikaci závěrů obsažených v uvedeném rozsudku by však újma na zdraví dovolatelky musela být zapříčiněna naplněním rizika souvisejícího s poskytnutím této péče, což v tomto případě splněno nebylo. Újma na zdraví dovolatelce nevznikla v souvislosti s lékařským zákrokem, resp. s poskytováním zdravotní péče žalovanou, nýbrž v souvislosti s nepředvídatelnou okolností mající svůj původ ve vlastnostech mikroorganismu a jeho specifickém působení na organismus dovolatelky, jak vyplynulo z dokazování.
Důvodná není ani další námitka dovolatelky, že zdravotnická dokumentace v jejím případě trpí takovými nedostatky, pro které měl odvolací soud přesunout důkazní břemeno na žalovanou. Vzhledem k neprovedení základních vyšetření, jejichž výsledky tudíž nebyly uvedeny ve zdravotní dokumentaci, je dle dovolatelky kvalita zdravotního záznamu zcela nevyhovující. K tomu je třeba uvést (obecně k obrácení důkazního břemene v těchto věcech srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), že v projednávané věci nebyl důvod zvažovat obrácení důkazního břemene, neboť rozhodnutí soudů není založeno na závěru, že dovolatelka je neúspěšná ve sporu proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, nebo že by se ve sporu dostala do důkazní nouze v důsledku nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace. Zamítavá rozhodnutí jsou naopak postavena na skutečnostech, které vyšly najevo z provedeného dokazování a byly dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Dovolání není v tomto rozsahu přípustné pro posouzení zmíněné právní otázky, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejím řešení. Uvedená námitka se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto lze jen dodat, že by bylo zcela nelogické přičítat žalované k tíži, že zdravotnická dokumentace neobsahuje výsledky vyšetření, která vůbec nebyla provedena.
Přípustnost podaného dovolání pak nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckých posudků a ostatních důkazů. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům řádně dostál, zpracované znalecké posudky vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, rozpory odstranil na základě revizního posudku, který byl právě za tímto účelem zpracován, a přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na jejich podkladě za prokázané a proč nemá pochybnosti o věcné správnosti revizního znaleckého posudku. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádného pochybení. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.
Vytýká-li v neposlední řadě dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami obsaženými v jejím odvolání, jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud dostatečně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl ke svému právnímu posouzení. Povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit pak i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) je přitom třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument či námitku účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09), což odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu