ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3475.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3475/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. Š. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, o 8.052.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 112/2011, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 72 Co 452/2014-324, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 72 Co 452/2014-324, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 21 C 112/2011-261, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 21 C 112/2011-299, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 586.080,- Kč, žalobu ohledně částky 7.466.760,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 9. 6. 2009 zraněn jako spolujezdec při dopravní nehodě, kdy jeho nezletilý bratr pod vlivem marihuany a bez řidičského oprávnění nezvládl řízení motorového vozidla. Žalobce utrpěl zlomeninu krčních obratlů, při níž byla neúplně přerušena krční mícha, čímž je nevratně porušena hybnost žalobcových dolních končetin (paraplegie) a je omezena funkce horních končetin. Porušení míchy dále způsobuje žalobci poruchy močení a recidivující infekce močových cest. Žalovaná je podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve sporu pasivně legitimována a je povinna poskytnout pojistné plnění v rozsahu povinnosti odpovědné osoby k náhradě škody podle §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně shledal spoluodpovědnost žalobce za újmu na zdraví ve smyslu §441 obč. zák. v rozsahu 50 %, neboť jako spolujezdec věděl, že jeho bratr nemá řidičské oprávnění a že před jízdou požil marihuanu; náhradu proto krátil na polovinu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3171/2013 a 25 Cdo 91/2010. Při stanovení výše náhrady soud vyšel ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání, který ohodnotil bolestné 1.593 body, čemuž odpovídá částka 191.160,- Kč; s ohledem na spoluzavinění žalobce mu soud přiznal 95.580,- Kč. Ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) bylo ohodnoceno 5.450 body a znalec je zvýšil o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), na 8.175 bodů, což představuje 981.000,- Kč. Soud prvního stupně, ačkoliv dospěl k závěru, že žalobce je pro svůj nepříznivý zdravotní stav závislý na svém okolí, že utrpěl újmu v mladém věku (18 let) a že aktivity, které provozoval před úrazem, jsou omezeny, neshledal přesto důvody pro mimořádné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky. Naopak vzal v úvahu, že žalobce byl již třikrát soudně trestán (zejména pro majetkovou trestnou činnost), neměl žádný zájem o vzdělání, nepracoval, neměl potřebu se uplatnit v politickém, kulturním či sportovním životě, požíval drogy. Jeho gnostické schopnosti nejsou v důsledku úrazu dotčeny (vnímá, slyší, sleduje televizi, používá počítač), komunikuje bez obtíží, proto jsou sice jeho aktivity výrazně omezeny, není však zcela izolován od okolí. Žalobci tak náleží náhrada za ZSU ve výši 490.500,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 72 Co 452/2014-324, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 1.962.000,- Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o neopodstatněnosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU, neboť žalobce se po úrazu stal invalidním, není schopen vykonávat samostatnou práci a je upoután na invalidní vozík, což představuje podstatné omezení jeho fyzického pohybu a běžného způsobu života. Přihlédl rovněž k nízkému věku žalobce a zvýšil základní bodové ohodnocení (5.450 bodů) na šestinásobek, čemuž odpovídá částka 3.924.000,- Kč, tedy při polovičním spoluzavinění náleží podle odvolacího soudu žalobci náhrada za ZSU ve výši 1.962.000,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje tím, že se odvolací soud odchýlil při posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4477/2010, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013 nebo stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“). Dovolatelka namítá, že byla mimořádně zvýšena náhrada za ZSU, ačkoli tomu dosavadní život žalobce vůbec neodpovídá. Poukazuje zejména na sebestředný a bezohledný způsob jeho jednání ve vztahu k nejbližším příbuzným a jeho podprůměrné (záporné) zapojení do života. Namítá, že odvolací soud nehodnotil specifická a individuální kritéria vztahující se výlučně k osobě žalobce a k jeho faktickému způsobu života před dopravní nehodou. Žalovaná vychází z toho, že společenské uplatnění žalobce bylo před škodnou událostí minimální či výrazně podprůměrné, a proto mu nelze přiznat zvýšení náhrady za ZSU odpovídající náhradě přiznávané osobám, jejichž zapojení do rodinného, společenského či sportovního života před škodnou událostí bylo alespoň průměrné nebo dokonce nadprůměrné; takový přístup je nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě nebyly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odvolací soud tak ke zvýšení vůbec neměl přistoupit. Navrhuje, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, podle nějž se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, protože zohlednil ve svém rozhodnutí veškeré podstatné okolnosti. Ačkoli žalobce žil před úrazem podprůměrný život mladého člověka a nevěnoval se žádným mimořádným aktivitám, utrpěl jedno z nejtěžších poškození zdraví a je téměř zcela vyloučen z jakýchkoli aktivit a zapojení do života. S tímto zásahem se bude potýkat celý svůj život. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Žalobce spatřuje zjevnou nesprávnost v postupu odvolacího soudu podle §142 odst. 1 o. s. ř. namísto §142 odst. 3 o. s. ř. Namítá, že mu soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 217.740,- Kč z celkové přisouzené částky 586.080,- Kč, zatímco odvolací soud, který žalobci přiznal vyšší náhradu za ZSU, stanovil výši nákladů řízení jen částkou 146.096,- Kč, aniž by došlo k relevantní změně skutkových okolností. Jestliže odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 434.736,- Kč, jde o překvapivé rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které by mělo být dovolacím soudem změněno na tuto částku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a je i zčásti důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (ve znění do 31. 12. 2013) se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy přichází zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Výhrady žalované směřují k tomu, že odvolacím soudem přiznané odškodnění ve výši šestinásobku základního bodového ohodnocení je nepřiměřeně vysoké zejména s ohledem na dosavadní způsob života žalobce. Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277).
V první řadě je třeba upřesnit výpočet výše náhrady za ZSU provedený odvolacím soudem. Znalecký posudek, ze kterého vyšly soudy obou stupňů, stanovil bodové ohodnocení ZSU po zvýšení o 50 %, které je v kompetenci znalce, na 8.175 bodů, avšak odvolací soud při posouzení výše mimořádného zvýšení vycházel pouze z 5.450 bodů. Nezohlednil tak zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky učiněné znalcem (2.725 bodů), což je v rozporu s citovaným stanoviskem, uveřejněným pod č. 50/2011 Sbírky. Dospěl-li tímto postupem k částce 3.924.000,- Kč, nejde o šestinásobek základní (znalcem zvýšené) náhrady, nýbrž o její čtyřnásobek. Odvolací soud ovšem vyslovil, že po zvážení všech okolností náleží žalobci náhrada ve výši, která po zkrácení o polovinu vzhledem k míře tzv. spoluzavinění činí 1.962.000,- Kč. Přehlédl přitom, že odvoláním nedotčený výrok soudu prvního stupně, kterým žalobě co do částky 586.080,- Kč vyhověl, zahrnuje nejen bolestné ve výši 95.580,- Kč, ale také náhradu za ZSU ve výši 490.500,- Kč, takže celkově přiznaná částka dosahuje 2.452.500,- Kč, tedy je o celou čtvrtinu vyšší (tj. vlastně pětinásobek hodnocení znalcem), než odvolací soud považoval za přiměřené. Takový postup není v souladu s ustanovením §444 odst. 1 obč. zák. ani ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Při stanovení výše náhrady za ZSU nejde ovšem o pouhý matematický výpočet, důležité je zejména porovnání absolutní částky s rozsahem a následky trvalého postižení zdraví tak, aby bylo dosaženo přiměřené náhrady, srovnatelné zároveň i s jinými případy. V daném případě ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), vyplývá nevratné poškození dolních končetin žalobce (paraplegie) a omezení funkce horních končetin; u těchto závažných postižení v mladém věku (18 let) je předpoklad, že půjde o dlouholetou zátěž pro poškozeného a o zásadní dotčení většiny důležitých fází jeho života. Ačkoli zapojení žalobce nebylo na mimořádné úrovni, jelikož zájem o studium ani zaměstnání nebyl velký (dokončil pouze základní vzdělání, učební obor kuchař-číšník nedokončil, byl nezaměstnaný) a byl dokonce již třikrát soudně trestán, je rozhodující, že žalobce je na počátku svého produktivního věku prakticky vyřazen z pracovního života, je omezen (nikoli ovšem zcela vyřazen) z dalších sfér společenském zapojení. Především je odkázán na invalidní vozík, neobejde se bez vytvoření určitého zázemí ze strany osob blízkých, musí používat pomůcky při inkontinenci. Úvaha odvolacího soudu o existenci trvalých následků, které odůvodňují mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, je tedy v zásadě správná a je třeba zdůvodnit rozsah zvýšení náhrady násobkem či výslednou částku.
Lze přisvědčit požadavku dovolatelky, aby byla zohledněna i okolnost, že dosavadní život žalobce nebyl příliš zdařilý a že jej zdravotní obtíže nepřipravily o širokou škálu činností, aktivit či zájmů, tím spíše o výjimečné či vynikající zapojení do společenského života. Jeho situace tedy není srovnatelná s obdobně postiženými osobami, které přišly o četné možnosti provozované buď ve větší šíři či na vysoké úrovni. Žalobci se v důsledku postižení nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a je tedy schopen se zapojovat do života, a to i přes fyzický handicap a nutnost určité pomoci druhých osob. Není zcela vyloučen z běžného života a není (i vzhledem k podprůměrnému společenskému zapojení před úrazem) limitován ve srovnání s předešlým stavem natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem pěti až šestinásobku S přihlédnutím k polovičnímu krácení pro spoluzavinění je výsledná celková náhrada 2.452.500,- Kč nepřiměřeně vysoká i ve srovnání s jinými obdobnými případy, které již byly projednány dovolacím soudem, například s poškozenými v přibližně stejném věku trpícími obdobnými obtížemi, u nichž ovšem bylo předchozí zapojení výrazně bohatší a tím i ztráta životních příležitostí citelnější (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086, a ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091), a jimž byly přiznány částky blížící se sumě vyplývající z rozsudku odvolacího soudu v této věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z tohoto pohledu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) je tak naplněn. Dovolací soud proto rozsudek v dovoláním napadené části zrušil (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Zrušen byl z procesních důvodů (§243a odst. 2 věta třetí o. s. ř.) i závislý výrok o náhradě nákladů řízení, aniž by bylo třeba zabývat se dovolacími důvody uplatněnými vůči němu žalobcem. Lze však upozornit na základní pravidlo, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená, které se uplatní zejména ve sporech o náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (případně i soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Odvolací soud znovu posoudí všechny okolnosti případu a jejich dopad do kritérií odůvodňujících mimořádné zvýšení náhrady za újmu vyvolanou trvalými zdravotními následky a určí přiměřenou částku ve shora uvedených intencích. V novém rozhodnutí o věci rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu