ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4311.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4311/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce nezl. D. Z., zastoupeného matkou Š. Z., právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny, IČO: 00023001, se sídlem Praha 4, Vídeňská 1958/9, zastoupenému Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 17, o 240.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 274/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č. j. 11 Co 208/2010-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 21 C 274/2009-48, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zdravotnickém zařízení zaplacení 240.000,- Kč jakožto odškodnění smrti svého otce v souvislosti s jeho účastí na klinickém hodnocení léčivého přípravku. Soud vyšel ze zjištění, že otec žalobce byl v zařízení žalovaného zařazen do studie výzkumu nové formy přípravku Takrolimus, byl informován o podmínkách účasti v této studii, o možných rizicích a též o pojistné smlouvě s celkovým pojistným krytím 125.000.000,- USD pro případ poškození zdraví v důsledku jeho účasti na výzkumu. Na základě diagnózy cirhózy jater mu byla dne 6. 5. 2005 provedena transplantace jater, dne 16. 5. 2005 otec žalobce zemřel v důsledku hemoragicko – septického šoku. Soud shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku na úhradu jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. uplynutím dvouleté promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.), když žaloba byla podána až dne 25. 6. 2009.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 11 Co 208/2010-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti relevantní pro případné uplatnění nároku na náhradu škody byly žalobci (potažmo jeho matce) známy již v den smrti otce v r. 2005 a žaloba byla podána dne 25. 6. 2009, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok je promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době. Pro právní posouzení otázky promlčení plně postačuje, že žalobce věděl o účasti svého otce v předmětném výzkumu, s nímž spojuje jeho úmrtí, a není rozhodující, zda mu byly známy podrobnosti ohledně prováděného výzkumu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody je promlčen. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci v tom, že vědomost žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá, odvozuje od takových skutkových okolností, s nimiž právní řád odpovědnost za škodu vůbec nespojuje. Dovozuje, že pro jeho vědomost o odpovědném subjektu není podstatné, zda věděl, jakou diagnózou jeho otce trpí, že jediná terapie je transplantace jater, že otec podepsal informovaný souhlas a účastnil se programu klinického hodnocení a že zemřel. Právní řád se žádnou z těchto skutkových okolností nespojuje odpovědnost za škodu. Názor odvolacího soudu, že „již vědomost žalobce o účasti jeho otce ve výzkumu prováděném ve zdravotnickém zařízení zakládá jeho vědomost o odpovědnosti zdravotnického zařízení“, považuje za nesprávný. Uvádí, že dovoláním nezpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, ale jeho právní názor, že i bez vědomosti o jakékoliv skutkové okolnosti, s níž by náš právní řád spojoval odpovědnost za škodu, je možné dospět k vědomosti o subjektu odpovědném za škodu, jakožto podmínce pro běh subjektivní promlčecí doby. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Je-li uplatněn nárok pozůstalého na jednorázové odškodnění (§444 odst. 3 obč. zák.) za škodu způsobenou usmrcením a odpovědnost za úmrtí pacienta je dovozována z jeho účasti ve výzkumném programu v žalovaném zdravotnickém zařízení, pak okolností podstatnou pro úsudek o odpovědném subjektu je vědomost o tom, kdo pacienta do tohoto programu zařadil a tento výzkum prováděl. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se totiž vědomost poškozeného o odpovědném subjektu váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si lze učinit úsudek o tom, který subjekt je za škodu odpovědný. Tento právní názor zastává konstantní judikatura dovolacího soudu a plně v souladu s ním je i právní názor odvolacího soudu. Namítá-li dovolatel, že pro vymezení odpovědného subjektu jsou rozhodné jiné skutkové okolnosti, a to ty, s nimiž právní řád spojuje odpovědnost za škodu, pak mylně ztotožňuje předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (jakými jsou především porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi) s vědomostí o skutkových okolnostech, jež mohou vést k závěru o odpovědnosti konkrétního subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002).
Otázka promlčení uplatněného nároku není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu