ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5867.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5867/2017-850
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. B. a b) J. B. , zastoupeni Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalovaným: 1) V. P. a 2) V. P. , zastoupeni Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 1/2006, o dovolání žalobců a) a b) a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2016, č. j. 21 Co 42/2016-759, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 9 C 1/2006-728, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně 3.050.000 Kč (výrok I) a 450.000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na nákladech řízení 46.101 Kč (výrok IV). Žalobci uzavřeli se žalovaným 1) ústní smlouvu o veřejné dražbě nemovitosti náležející původně žalobcům, jejím vydražení žalovaným 1) za cenu nejnižšího podání 1.540.000 Kč a následném prodeji žalobcům za 2.050.000 Kč. Nemovitost vydražil místo žalovaného 1) jeho otec – žalovaný 2) za cenu nejnižšího podání jako jediný účastník dražby, avšak žalobci byli žalovaným 1) ujištěni, že na obsahu smlouvy se nic nemění a žalobci mohou pokračovat v úpravách domu. Žalovaný 2) nemovitost žalobcům neprodal a zahájil řízení o vyklizení nemovitosti, jež pravomocně skončilo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2004, č. j. 25 Co 78/2004-57, ukládajícím žalobcům povinnost nemovitost vyklidit. Žalovaný 1) porušil ústní smlouvu a způsobil tím žalobcům škodu ve výši 3.050.000 Kč představující rozdíl mezi tržní cenou nemovitosti a částkou 2.050.000 Kč, jíž měli žalobci dle domluvy za nemovitost zaplatit žalovanému 1), a dále žalobci bezdůvodně vynaložili 450.000 Kč na úpravy domu. Okresní soud shledal skutková tvrzení žalobců prokázanými, avšak žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení. Žalobci se o vzniku škody a o odpovědných osobách dozvěděli nejpozději dne 8. 10. 2002, kdy jim byla doručena žaloba o vyklizení nemovitosti, z níž jim muselo být zřejmé, že žalovaní nemají v úmyslu jim nemovitost převést. Žaloba byla podána až dne 2. 1. 2006, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. Uplatnění námitky promlčení soud neshledal odporující dobrým mravům, neboť souladnost jednání s dobrými mravy se posuzuje vzhledem k okolnostem jejího uplatnění, nikoli k okolnostem, za nichž vznikla škoda. S ohledem na tyto okolnosti a majetkové poměry na straně žalobců však shledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. a přiznal žalovanému 2) pouze část nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 21 Co 42/2016-759, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a IV, změnil výrok III tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 8.712 Kč a uložil žalobcům nahradit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, že nárok žalobců je promlčen i že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný 1) byl na začátku řízení po určitou dobu zastoupen advokátem, proto má nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení, jež odvolací soud určil stejným způsobem jako okresní soud dle §150 o. s. ř., neboť okolnosti vzniku sporu a majetkové poměry na obou stranách odůvodňují odepření náhrady nákladů žalovanému 2) v rozsahu zhruba 90 %.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, neboť mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení počátku běhu promlčecí doby i rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Dle názoru dovolatelů se dozvěděli o vzniku škody až z pravomocného rozsudku v řízení o vyklizení nemovitosti, neboť až tehdy bylo postaveno na jisto, že žalovaní nemají v úmyslu dostát svým slibům. V průběhu řízení o vyklizení byli ujišťováni žalovaným 1), že dohoda o převedení nemovitostí stále platí, proto je uplatnění námitky promlčení nemravné. Navrhují proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti výroku IV a výroku I rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výrok IV rozsudku okresního soudu podal dovolání žalovaný 2). Přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázky náhrady nákladů řízení plně úspěšnému účastníkovi, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V projednávané věci nebyly podle názoru dovolatele splněny podmínky pro použití §150 o. s. ř., a tedy pro odepření náhrady nákladů vynaložených na advokáta v rozsahu 90 %. Žalovaný 2) považuje rozhodnutí za nespravedlivé a poukazuje na skutečnost, že žalobcům byl pro nemajetnost soudem ustanoven advokát, za jehož služby bylo zaplaceno Českou republikou více než 1.200.000 Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného 2) rekapitulovali průběh řízení, uvedli, že žalovaní se svým společným jednáním dopustili podvodu, zdůraznili svou nepříznivou majetkovou situaci a ponechali rozhodnutí o dovolání žalovaného 2) na Nejvyšším soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců ani žalovaného 2) nejsou přípustná.
Ačkoli žalobci i žalovaný 2) uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani jeden z dovolatelů tuto rozhodovací praxi nekonkretizoval a neuvedl, od kterého rozhodnutí se odvolací soud odchýlil, s výjimkou otázky počátku běhu promlčecí doby.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody přesně. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále stanovisko sp. zn. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť žalobci odvozovali vznik škody v podobě ušlého zisku i nárok na vydání bezdůvodného obohacení z porušení domluvy se žalovaným 1), případně žalovaným 2), že na ně nemovitost převedou, nikoli z té okolnosti, že nemovitost museli vyklidit. Pro počátek běhu promlčecí doby bylo nerozhodné, kdy dům objektivně museli vyklidit, podstatným bylo zjištění, že žalovaný 2) nemá v úmyslu žalobcům dům převést. Tato skutečnost musela být žalobcům zřejmá nejpozději s obdržením žaloby na vyklizení nemovitosti. Odvolací soud tedy otázku promlčení nároku posoudil zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Lichou je rovněž námitka žalobců, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp.zn. 25 Cdo 2193/2014), dle které by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Takové skutečnosti však žalobci netvrdili.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalovaného 2), že odvolací soud pochybil při úvaze o náhradě nákladů řízení a v posouzení otázky, jak se odepření části náhrady nákladů promítne do majetkových poměrů všech účastníků řízení. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013).
Odvolací soud uvedl ke svému závěru o důvodech hodných mimořádného zřetele pro částečné odepření náhrady nákladů řízení žalovanému 2), že se ztotožnil s posouzením otázky náhrady nákladů řízení okresním soudem a shledal okolnosti daného případu, tj. důvody, jež vedly žalobce k uplatnění nároku u soudu, jejich majetkové poměry i majetkové poměry na straně žalovaných důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů úspěšným žalovaným v plné výši. Konkrétně uvedl, že žalobci jsou starobní důchodci bez majetku vyšší hodnoty (proto jim byl k ochraně zájmů ustanoven zástupce z řad advokátů). K okolnostem případu odvolací soud shrnul, že nárok žalobců sice byl promlčen, avšak bylo prokázáno, že k dohodě o budoucím převodu nemovitosti došlo a žalovaný 1) ji porušil, žalobci se snažili věc smírně vyřešit, ale žalovaný 2) trval na vyklizení domu, proto byla žaloba alespoň morálně opodstatněná. V souladu s výše citovanou judikaturou se odvolací soud zabýval rovněž majetkovými poměry žalovaných, vyšel z poznatků známých mu z úřední činnosti, tj. z „opatrovnického řízení“, v němž bylo zjištěno, že žalovaný 1), ač podniká v realitách, nevlastní žádný majetek, zatímco žalovaný 2) vlastní asi šest domů v H. K., a jeho majetkové poměry tedy umožňují částečné odepření práva na náhradu nákladů řízení. Z již uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se zabýval všemi relevantními okolnostmi dané věci, svůj závěr o důvodech hodných zvláštního zřetele odůvodnil a dovolací soud k tomuto posouzení pouze doplňuje, že v průběhu řízení byly zkoumány majetkové poměry žalovaných také k žádosti o ustanovení zástupce žalovanému 1) pro nemajetnost se závěrem, že žalovaný 2) vlastní několik nemovitostí v hodnotě jednotek milionů Kč, aniž byl schopen doložit původ finančních prostředků pro jejich pořízení. Závěr o přiměřenosti zásahu do majetkových poměrů účastníků tedy není nepodloženou úvahou odvolacího soudu, ale má oporu v obsahu spisu a nelze jej označit za zjevně nepřiměřený. Zcela bez významu je skutečnost, že náklady na zástupce ustanoveného žalobcům nese stát, i v jaké výši byly tyto náklady proplaceny.
Obě dovolání tedy směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu