ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.830.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 830/2022-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, b) J. S. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ, a. s. , IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, 148 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Vranové 397, 468 31 Malá Skála, o zaplacení 344 137 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 165/2018, o dovolání žalobkyně a) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 198/2021-399, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 15 579 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 15 C 165/2018-344, uložil původní žalované povinnost zaplatit žalobcům 1 897 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni a) 342 240 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V) a uložil žalované poplatkovou povinnost (výrok VI). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci se v dubnu 2005 zúčastnili zájezdu do Taby v Egyptě organizovaného Cestovní kanceláří FISCHER, a. s., (původní žalovaná). Při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005, zakoupeném žalobci od původní žalované, došlo během cesty k nehodě, při níž autobus ve velké rychlosti najel na písečnou dunu na vozovce, v důsledku čehož utrpěla žalobkyně a) tříštivé poranění hrudního obratle. Toto zranění zanechalo trvalé následky spočívající v ochrnutí dolní poloviny těla se všemi z toho plynoucími negativními důsledky; žalobkyně a) je plně invalidní, upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnosti jakékoli seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na pomoc a péči druhých osob. Soud dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) potřebuje prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů denní potřeby (tyto úkony soud zjistil ze svědecké výpovědi manžela žalobkyně), kterou jí zabezpečuje její manžel, žalobce b). Na léky, pomůcky a ostatní náklady byla účelně vynaložena částka 1 897 Kč. Příspěvek na péči (§8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) pobírala žalobkyně a) v rozhodném období (od 1. 7. do 31. 12. 2017) ve výši 4 400 Kč měsíčně. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a s ohledem na nespornou odpovědnost původní žalované za škodu, vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy, vyplývající již ze soudních rozhodnutí v jiných sporech mezi týmiž účastníky, dospěl k závěru, že žalobkyně a) má podle §449 odst. 1 a 3 obč. zák. právo na náhradu nákladů na pravidelnou péči za žalované období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017. Žalobkyně je v důsledku dopravní nehody nesoběstačná, prakticky plně odkázána na péči svého manžela, který musel z tohoto důvodu omezit svoje volnočasové aktivity. S ohledem na rozsah poskytnuté osobní péče soud prvního stupně dovodil, že péče o nesoběstačnou žalobkyni natolik převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou pomoc (byť v rámci rodinné solidarity), že již nelze hovořit o běžné a bezplatné péči (odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19). Konstatoval, že žalobkyně se mimo jiné léčí s depresemi, rozsah a způsob péče tak závisí i na jejím psychickém stavu, což je věc nepřetržitého charakteru, proto je nepřiléhavé posuzovat rozsah poskytované péče pouze podle časové délky jednotlivých pečovatelských úkonů a tato péče je nepochybně ekvivalentem plného pracovního úvazku v referenční hodnotě 64 480 Kč měsíčně ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu. Za žalované období 6 měsíců jde o částku 386 880 Kč. Po odečtení částek odpovídajících příspěvku na péči za toto období (26 400 Kč) a částky 16 941 Kč, vyplacené pojišťovnou za pobyt žalobkyně a) v Paraple centru, činí náhrada 343 539 Kč, která převyšuje žalovanou částku 342 240 Kč. Proto byla tato žalovaná částka soudem žalobkyni a) přiznána, stejně jako účelně vynaložené náklady ve výši 1 897 Kč.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 198/2021-399, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku II ohledně částky 167 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 5. 2018 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu v částce 174 840 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 167 400 Kč ve výši 0,25 % ročně od 30. 5. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou před soudy obou stupňů i nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok III) a uložil žalované poplatkovou povinnost (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování posudkem znalce MUDr. Jana Boháče. Z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku MUDr. Reiniše, učinil skutkový závěr, že žalobkyně a) vzhledem k plnému ochrnutí dolní poloviny těla je zcela odkázána na pomoc druhé osoby při plné hygieně, přípravě jídla a přesunu z vozíku na lůžko či cvičební pomůcku a zpět. Žalobkyně požadovala náhradu za 15,5 hodiny péče denně, přičemž šlo o denní úkony: l. pomoc při podávání jídla a pití (1 hodina), 2. pomoc při oblékání a svlékání (1,5 hodiny), 3. pomoc při samostatném pohybu (3 hodiny), 4. pomoc při přesunu na lůžko a vozík (1 hodina), 5. pomoc při úkonech osobní hygieny (2 hodiny), 6. dovoz a příprava jídla (2 hodiny) a 7. pomoc při ošetřovatelských úkonech – cévkování každé 3 hodiny, ruční vybavování stolice a dohled nad užíváním léků (5 hodin). Vzhledem ke zjištěnému rozsahu nezbytné péče dospěl odvolací soud k závěru, že všechny shora popsané úkony péče ve smyslu §5 odst. l vyhlášky č. 505/2006 Sb. jsou, s výjimkou dvou položek, potřebné a vymezený časový rozsah k jejich provádění je s ohledem na věk obou žalobců odpovídající. Položku 6. neshledal opodstatněnou, neboť jde o částečnou duplicitu s položkou 1. Dovoz jídla není ošetřovatelským úkonem a žalobce b) tuto činnost zajišťuje i pro sebe. Průběžné cévkování (včetně kontroly užívaných léků běžně trvající jen minuty) vyžaduje podle odborného lékařského názoru 1 hodinu času denně. Celkový denní časový rozsah péče o žalobkyni b) proto činí 9,5 hodiny. Po vynásobení 120 Kč za hodinu (vyhláška 505/2006 Sb.) za rozhodné období 184 dnů činí 209 760 Kč (1 140 Kč denně). Od této částky odečetl odvolací soud 15 960 Kč za 14 dní, během nichž žalobkyně pobývala v centru PARAPLE, o. p. s., a příspěvek na péči za rozhodné období 26 400 Kč; žalobkyni a) tak přiznal 167 400 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu v tomto nároku zamítl.
Výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně a) byla v částce 174 840 Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 167 400 Kč, zamítnuta, napadla žalobkyně a) dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být vyřešena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž však právní otázku, kterou údajně soud nesprávně posoudil, neuvádí. Rekapituluje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, obsáhle cituje z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 23 Co 34/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19. Kromě citací uvedených rozhodnutí neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně a) pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a že dezinterpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla žalobkyni a) přiznána náhrada nákladů na péči přesahující částku 116 400 Kč s příslušenstvím (tedy v rozsahu 51 000 Kč s příslušenstvím), napadla dovoláním též žalovaná. Odvolací soud podle ní nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, jestliže provedl znalecký posudek, avšak nevyslechl znalce (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1120/2017), opomenul důkaz znaleckým posudkem MUDr. Jana Boháče a své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil. Za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou považuje otázku způsobu zjištění skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče o žalobkyni a) žalobcem b). Soudy za tím účelem měly provést znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, a měly dát větší váhu znaleckému posudku MUDr. Jana Boháče, neboť se jedná o znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství. Dovolatelka porovnává jednotlivé úkony při péči o žalobkyni a), jak se jich žalobkyně domáhá, s jejich potřebností podle názoru žalované. Namítá, že soud neměl uznat žalobkyni a) položku „1. pomoc při podávání jídla a pití“ v rozsahu jedné hodiny, neboť společné stravování žalobců spadá do okruhu úkonů zahrnutých do manželské a rodinné solidarity. Položku „3. pomoc při samostatném pohybu“ uvažuje žalovaná v rozsahu 1,5 hodiny místo 3 hodin. Celkem tedy soudy měly žalobkyni a) přiznat náhradu za 7 hodin nezbytné péče denně, což za 170 kalendářních dnů po odečtení příspěvku na péči činí částku 116 400 Kč. Za v judikatuře dovolacího soudu neřešenou považuje žalovaná též otázku, zda má být vypočítávána náhrada nákladů na péči v „hrubém nebo v čistém“, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, který však tuto otázku nevyřešil, a požaduje, aby se dovolací soud k této otázce vyjádřil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v částce 51 000 Kč s příslušenstvím zamítá.
Žalobkyně a) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud zabýval znaleckým posudkem MUDr. Boháče dostatečně. Péče žalobce b) o žalobkyni a) podle ní přesahuje běžnou rodinnou solidaritu, neboť manželská solidarita označuje vzájemnou pomoc, avšak zde se jedná o péči jednostrannou. Námitku týkající se zdanění náhrady nákladů žalovaná vznesla nepřípustně až v dovolacím řízení. Navíc není ani důvodná. Navrhla odmítnutí dovolání žalované.
Usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. 25 Cdo 830/2022-469, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto dosavadní žalované se společností DER Touristik CZ, a. s., IČO 45312974, neboť podle §61 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, dosavadní žalovaná dne 1. 1. 2023 zanikla bez likvidace fúzí sloučením s výše označenou obchodní společností, na kterou přešlo její jmění, a je tak jejím procesním nástupcem ve smyslu §107 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19).
Žalobkyně a) v dovolání uvádí, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení „níže vymezené otázky hmotného práva“, která byla v minulosti dovolacím soudem již řešena a má být řešena jinak. Podle tohoto vymezení se jedná o poslední ze čtyř v §237 o. s. ř. taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, jež míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak). Nejedná se o situaci, kdy má podle dovolatele dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Namítá-li dovolatel čtvrtý předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., musí označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak. Takové označení dovolání žalobkyně a) postrádá.
Navíc žalobkyně a) v dovolání ani nevymezuje otázku hmotného práva, která byla dovolacím soudem vyřešena a měla by být vyřešena jinak. Rekapituluje pouze obsah napadených rozhodnutí a obsáhle cituje z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 34/2020 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, avšak neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Dovolání tedy postrádá i dovolací důvod. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť v dovolání není vymezena žádná právní otázka, a ani označeno rozhodnutí, které by mělo (nepoloženou) otázku vyřešit jinak než v dosavadní judikatuře.
Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), i dovolací důvod, trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť nejsou splněny nezbytné náležitosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně a) věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně zjistil skutečně strávený čas nezbytný k zajištění potřebné péče o žalobkyni a), neboť nezohlednil, případně neprovedl potřebné důkazy. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí [zejména rozsahu úkonů, jež žalobce b) při péči o žalobkyni a) vykonává]; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Neuplatňuje tak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací soud se rozsahem potřebné péče o žalobkyni a) dostatečně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil.
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že osoba poškozená na zdraví má mimo jiné i právo na náhradu nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče). Přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče již byla učiněna, péče byla poskytnuta a v návaznosti na to pak vynaloženy tomu odpovídající prostředky (k tomu viz judikatura řešící možné eventuality způsobu uplatnění práva na skutečně vynaložené náklady na péči, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, č. 44/2015 Sb. rozh. obč., či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sb. rozh. obč., ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, či ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, č. 27/2018 Sb. rozh. obč., a konečně i rozsudek ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, č. 48/2022 Sb. rozh. obč.). Lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, kde Ústavní soud kromě jiného uvádí, že kompenzace nákladů navazuje na zvolenou formu zajištění péče a je vyčíslitelná zpravidla exaktní metodou zjištění rozsahu vykonané péče a na ni vynaložených nákladů.
Poněkud odlišná je pak situace v případě péče poskytované blízkou osobou, kde se kromě jednoznačně medicínských a podobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování, apod.) provádí i péče o domácnost. Jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti, apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde už ovšem nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). Ve věci stejných účastníků jako v projednávané věci týkající se téhož nároku za jiné období (květen 2005 až květen 2009) Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vyslovil závazný právní názor, že je třeba vyjít z limitu stanoveného pro ceny účtované profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který, s přihlédnutím k potřebnému časovému rozsahu, je stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Z tohoto závěru vycházejí i následná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 289/2020, a již citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1904/2021).
V projednávané věci odvolací soud při své úvaze ve smyslu §136 o. s. ř. aplikoval vyhlášku č. 505/2006 Sb. a postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou. Zabýval se povahou a rozsahem osobní péče poskytované žalobcem b) žalobkyni a) a rozlišil jednoznačně medicínské a podobné úkony od péče o společnou domácnost. Podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, má žalobkyně a) zcela ochrnutou dolní polovinu těla, a je tak plně odkázána na pomoc druhé osoby při plné hygieně, přípravě jídla a přesunu z vozíku na lůžko či cvičební pomůcky a zpět. Časová dotace potřebná pro výkon těchto činností činí 9,5 hodiny. Pokud soud uvažoval s denními úkony v podobě: 1. pomoc při podávání jídla a pití (1 hodina), 2. pomoc při oblékání a svlékání (1,5 hodiny), 3. pomoc při samostatném pohybu (3 hodiny), 4. pomoc při přesunu na lůžko a vozík (1 hodina), 5. pomoc při úkonech osobní hygieny (2 hodiny), 6. dovoz a příprava jídla (0 hodin) a 7. pomoc při ošetřovatelských úkonech – cévkování každé 3 hodiny, ruční vybavování stolice a dohled nad užíváním léků (1 hodina), nelze jeho úvaze ničeho vytknout. Jestliže žalovaná namítá, že položka „1. pomoc při podávání jídla a pití“ v rozsahu 1 hodiny by neměla být započtena, neboť spadá do okruhu úkonů zahrnutých do manželské a rodinné solidarity, nelze jí přisvědčit. Žalobce b) obstarává pro žalobkyni a) jídlo třikrát denně (snídani, oběd, večeři). Byť společně s tím připravuje pokrmy i pro sebe, považuje i dovolací soud jeho činnost za daných skutkových okolností za účelné úkony nad rámec obvyklé manželské solidarity, neboť běžná manželská solidarita předpokládá alespoň částečnou vzájemnost, ke které při postižení žalobkyně a) nemůže docházet. Zjištění skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče o žalobkyni a) pak představuje otázku skutkovou a nikoliv právní. Proto rozporuje-li žalovaná dobu určenou na pomoc při samostatném pohybu (položka 3. – jde o pomoc při rehabilitaci) a namítá, že by mělo dojít k jejímu zkrácení na 1,5 hodiny, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (navíc tuto námitku neopírá o žádný argument a sluší se připomenout, že jde právě o úkony charakteru medicínského či obdobného). Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Žalovaná v dovolání pokládá dále podle jejího názoru dosud neřešenou otázku, zda by se náhrada poskytovaná nesoběstačnému poškozenému za osobní péči rodinných příslušníků nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity měla nahrazovat v „hrubém nebo v čistém“ (tedy po odečtení daňových odvodů a dávek na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů). Podle výše citované judikatury má soud poškozenému poskytnout náhradu ve výši úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě. Z povahy věci tedy vyplývá, že tuto cenu by poškozený profesionální pečovatelské službě hradil včetně jejích daňových nákladů a dávek na sociální zabezpečení. O výši náhrady se totiž uvažuje jako o výdaji poškozené [žalobkyně a)], nikoliv jako o příjmu rodinného příslušníka [žalobce b)]. S žalovanou lze souhlasit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sb. rozh. obč., označuje jako jedno z kritérií při určení výše náhrady nezbytnost hradit daňové odvody a dávky na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Tyto závěry však byly překonány výše citovaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, publikovaným pod č. 48/2022 Sb. rozh. obč. Pokud tedy odvolací soud tyto náklady od poskytnuté částky neodečetl, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tudíž ani tato námitka žalované nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se žalovanou namítanými vadami řízení – nevyslechnutí znalce, nikoliv řádné odůvodnění napadeného rozsudku, tzv. opomenuté důkazy a další tvrzené vady při dokazování (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 2 o. s. ř. Dovolání obou účastnic byla odmítnuta, náklady by tak každá z nich měla hradit protistraně (§146 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k této procesní situaci stanovil dovolací soud náhradu nákladů řízení (za analogického použití §142 odst. 2 o. s. ř.) podle poměru. Dovoláním žalobkyně a) bylo napadeno rozhodnutí ohledně částky 174 840 Kč, dovoláním žalované ohledně částky 51 000 Kč, předmětem dovolacího řízení bylo rozhodnutí o celkové částce 225 840 Kč. Žalobkyně a) tak byla neúspěšná ze 77 %, žalovaná z 22 %, žalovaná má proto právo na 55 % vynaložených nákladů. Náklady žalované jsou tvořeny hodnotou soudního poplatku 14 000 Kč a náklady na právní zastoupení, a to odměnou za dva úkony právní služby, z toho jeden (vyjádření k dovolání žalobkyně) z tarifní hodnoty 174 840 Kč v částce 8 100 Kč (§7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen „advokátní tarif“) a druhý (podání dovolání) z tarifní hodnoty 51 000 Kč v částce 3 140 Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu). Dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou 21% DPH ve výši 2 486,40 Kč. Náklady žalované v dovolacím řízení tedy činí celkem 28 326 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny), 55 % z této částky představuje 15 579 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu