ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1290.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1290/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Mařatkova 918, proti žalovanému S. M. , zastoupenému Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 12, o zpřístupnění bytu, vydání klíčů a úpravu užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 213/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 64 Co 156/2009-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 64 Co 156/2009-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze 8. 1. 2009, č.j. 16 C 213/2008-58, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni vstup do bytu č. 4, o velikosti 3+1, I. kategorie ve 2. patře domu č.p. 1294 v P., v ulici Š., (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), vydat jí klíče od tohoto bytu a umožnit jí užívání jeho jedné místnosti, tj. jednoho pokoje s okny do ulice, vpravo od vstupních dveří o velikosti 30m2 a užívání kuchyně a příslušenství bytu (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala výlučného užívání jedné místnosti pod uzamčením; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) Vzal zejména za prokázáno, že účastníci jsou manželé (jejich manželství bylo uzavřeno dne 21. 5. 1969), že však probíhá řízení o rozvod manželství, které nebylo v době rozhodování soudu pravomocně skončeno, že účastníci uzavřeli dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (viz notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Zdeňkem Kratochvílem dne 20. 6. 2007, sp.zn. Nz 197/2007, N 219/2007), podle níž bude předmětný byt nadále výlučným vlastnictvím žalovaného, který téhož dne sepsal prohlášení, v němž „souhlasí s právem svém manželky…užívat byt…, který je jeho výlučným vlastnictvím, a to až do její smrti“, že z citovaného prohlášení vyplývá, že účastníci uzavřeli ústní dohodu o tom, že žalobkyně může byt užívat, že tato má k dispozici byt v H. je výlučnou vlastnicí rekreační chaty v K., že účastníci žijí od poloviny roku 2007 odděleně a že oba jsou v péči psychologů. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyni svědčí k užívání sporného bytu jednak odvozený právní titul, vyplývající z ustanovení §18 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), a jednak obligační titul tkvící v dohodě účastníků o tom, že žalobkyně bude moci předmětný byt (vedle žalovaného) užívat až do své smrti. Odkázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR sp.zn. 6 Cz 27/70, v němž byl vysloven právní názor, že jestliže jeden z manželů užívá nemovitost ve výlučném vlastnictví druhého z manželů, nemůže tím neoprávněně zasahovat do vlastnického práva a jeho oprávnění v domě (bytě) bydlet vyplývá již z rodinných vztahů založených manželstvím. Aplikace §18 zákona o rodině se neprosadí jen ve zcela výjimečných případech, v nichž by se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.); okolnosti svědčící pro tento závěr však i přes výzvu podle §118a odst. 2 o.s.ř. nebyly zjištěny. Soud prvního stupně dále uvedl, že z prohlášení ze dne 20. 6. 2007 plyne, že účastníci v návaznosti na dohodu o zúžení společného jmění manželů ústně uzavřeli dohodu (nepojmenovanou smlouvu dle §50a obč.zák.) o tom, že žalovaný umožní žalobkyni bydlet v předmětném bytě až do její smrti. Takovou (ústně uzavřenou) dohodu, podle níž se vlastník bytu zavázal jinému (formou prosté obligace bez věcněprávních účinků), že bude respektovat bezplatné užívaní bytu, nepovažoval za neplatnou (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp.zn. I. ÚS 628/03, z nějž vyplývá, že při výkladu smlouvy má přednost takový, který nezakládá neplatnost smlouvy, jsou-li možné oba výklady). V této souvislosti poukázal na zásadu, že „sliby se mají plnit a smlouvy dodržovat“ a že uzavření této dohody bylo jednou ze zásadních pohnutek pro žalobkyni, aby přistoupila k podpisu dohody o zúžení společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dvoustranný právní úkon, nemohl žalovaný listinou ze dne 16. 12. 2008 svůj „osobní závazek k užívání bytu žalobkyní“ odvolat, neboť ke změně dvoustranného právního úkonu je třeba, nestanoví-li zákon jinak, souhlasu obou smluvních stran. Proto žalobě s ohledem na ustanovení §126 odst. 2 obč.zák. vyhověl (viz výrok I. rozsudku). V části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen strpět její výlučné užívání jedné místnosti v bytě pod uzamčením, žalobu zamítl, neboť na takové „separované“ užívání části bytu nemá podle hmotného práva, ani podle dohody účastníků právo, protože musí být respektováno i vlastnické právo žalovaného. Soud prvního stupně se nezabýval dalšími důkazními návrhy, týkajícími se rekreační chaty v K., neboť neměly žádný vliv na posouzení důvodnosti žaloby.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č.j. 64 Co 156/2009-123, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval dokazování listinami (a to výše uvedeným notářským zápisem o dohodě o zúžení společného jmění manželů a prohlášeními žalovaného ze dne 20. 6. 2007 a 16. 12. 2008), a doplnil dokazování výslechy účastníků. Přihlédl v souladu s ustanovením §154 o.s.ř. ve spojení s 211 o.s.ř. k tomu, že manželství účastníků již bylo pravomocně rozvedeno, neboť žalovaný v rámci odvolacího řízení předložil rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2009, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2009 o rozvodu manželství účastníků, a jejich právní zástupkyně potvrdily, že jim byl doručen (s ohledem na to nepovažoval za podstatné, že na něm není vyznačena doložka právní moci). Vzhledem k tomu, že manželství účastníků zaniklo, žalobkyni již nesvědčí právo užívat předmětný byt vyplývající z ustanovení §18 zákona o rodině. Neztotožnil se však ani se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda o tom, že žalovaný jí umožní až do její smrti bydlet v předmětném bytě. Ve výše uvedeném notářském zápise ze dne 20. 6. 2007, kterým bylo zúženo společné jmění a na základě něhož se žalovaný stal výlučným vlastníkem předmětného bytu, žádná taková dohoda, popř. odkaz na ni, není. Písemné prohlášení žalovaného z téhož dne obsahuje pouze „jednostranný závazek“ žalovaného, na čemž nic nemění ani existence obdobného prohlášení žalobkyně vztahujícího se k bytu v H. Jelikož tyto právní úkony byly učiněné v písemné formě, je třeba vycházet z jejich obsahu, z něhož nelze dovodit existenci jakékoliv další ústní dohody mezi účastníky . Vzhledem k tomu, že prohlášení žalovaného je toliko jednostranným právním úkonem, jeho závazek v něm obsažený (tj. umožnit žalobkyni užívání předmětného bytu) zanikl, když jej žalovaný písemným prohlášením ze dne 16. 12. 2008 odvolal. Žalobkyni tak nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, odvolací soud proto změnil rozsudek ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že pro užívání bytu jí svědčí jak odvozený právní titul přímo ze zákona (§18 zákona o rodině), tak obligační titul vyplývající z dohody účastníků. Poukazuje na to, že žaloba byla podána v době, kdy účastníci byli manželé (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí ve věci sp.zn. 6 Cz 27/70), že i v době podání odvolání i době jednání odvolacího soudu dne 5. 11. 2009 jejich manželství nebylo pravomocně rozvedeno a že odvolací soud jednání odročil na 10. 12. 2009 za účelem (dle jejího názoru nadbytečného) výslechu žalovaného; pokud by jednání neodročil, byl s odkazem na zákon o rodině povinen rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Uvádí, že její právo užívat předmětný byt vyplývá i z dohody účastníků, přičemž bez ní by s notářským zápisem, na základě kterého se žalovaný stal výlučným vlastníkem předmětného bytu, nesouhlasila. Pokud žalovaný namítal, že svůj osobní závazek odvolal, konstatuje, že ke změně dvoustranného právního úkonu je třeba souhlasu obou stran, žalovaný nemůže své závazky jednostranně měnit. Skutečnost, že se jednalo o dvoustranný právní úkon doložila svým prohlášením z téhož dne, jež se týkalo možnosti žalovaného užívat byt v H., obě prohlášení byla sepsána a podepsána ve stejný okamžik, navazovala na sebe a nikdy by nebyla učiněna samostatně (na tom nemůže nic změnit okolnost, že jsou na dvou listech). Dále uvádí, že stanovení povinnosti k náhradě nákladů, je (s ohledem na skutečnosti popsané v dovolání) v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu dovolatelka (jak vyplývá z obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňuje námitkou, že nemůže být k její tíži, že odvolací soud nerozhodl již při svém prvním jednání, kdy manželství účastníků dosud nebylo dosud pravomocně rozvedeno, a odročil jej za účelem výslechu žalovaného na den 10. 12. 2009, přičemž v té době již byl rozsudek o rozvodu manželství účastníků pravomocný. Ve smyslu ustanovení §211 o.s.ř. se v i odvolacím řízení uplatní zásada vyjádřená v ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., tj. že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád I., §1 až 200za, komentář, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2009, str. 1059). V postupu odvolacího soudu, který jednání konané dne 5. 11. 2009 odročil za účelem (byť i nadbytečného) výslechu žalovaného, a při vyhlašování rozsudku na jednání dne 10. 12. 2009 přihlédl ke skutečnosti, jež vyšla v odvolacím řízení najevo, tj. že manželství účastníků již bylo pravomocně rozvedeno, nelze spatřovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jednak na závěru, že žalobkyni nesvědčí právní důvod užívání bytu, opírající se o obligační vztah mezi účastníky, jednak na závěru, že jí nesvědčí právo užívat byt ani z titulu existujícího rodinněprávního vztahu (§18 zákona o rodině).
Pokud jde o první z nich, i když dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že prohlášení žalovaného ze dne 20. 6. 2007 bylo toliko jednostranným právním úkonem, čímž (jak vyplyne rovněž z níže uvedeného) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu vytýkat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek z 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, a rozsudek z 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, usnesení z 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, z 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, a z 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004).
Při zjišťování obsahu smlouvy je nutno uplatnit i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč.zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud při výkladu obsahu písemného prohlášení žalovaného ze dne 20. 6. 2007 (resp. prohlášení žalobkyně z téhož dne) vycházel správně z obsahu listiny zachycující tento právní úkon. Z něj pouze vyplývá, že žalovaný souhlasí s právem žalobkyně byt užívat. Jestliže tedy odvolací dospěl k závěru, že z něj (a to ani s ohledem okolnosti, za nichž byl učiněn) nelze dovodit existenci jakékoliv ústní dohody účastníků, na základě které by žalobkyni vzniklo právo užívat předmětný byt a žalovanému tomu odpovídající povinnost jí užívání umožnit (resp. jej strpět), nelze mu vytýkat, že by tento skutkový závěr neměl podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ostatně dovolatelka ani existenci ústní dohody účastníků netvrdí, namítá, že uvedená prohlášení, byť byla sepsána na dvou listech, je třeba hodnotit jako dvoustranný právní úkon. Jestliže však z jejich obsahu nelze dovodit existenci ústní dohody, tím spíše je není možné samy o sobě považovat za dvoustranný právní úkon. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. To platí i o námitce týkající se právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že vycházel z toho, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků je pravomocný (přestože na něm dosud nebyla vyznačena doložka právní moci), jelikož oba účastníci, resp. jejich právní zástupkyně potvrdili, že jim byl doručen. Podle §159 o.s.ř. (jež lze dle §211 o.s.ř. použít i odvolacím řízení - srov. Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád II., §200 až 376, komentář, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2009, str. 1682) totiž doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Z obsahu spisu pak nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by uvedený závěr zpochybňovaly.
Napadené rozhodnutí spočívá dále na právním závěru, že žalované nesvědčí po rozvodu manželství právo byt užívat.
Jak konstatoval správně soud prvního stupně, již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 14/1978 /str. 160/ ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujala právní názor, podle kterého manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Na tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud České republiky ve svých rozsudcích z 8. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 839/2000, a z 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 (uveřejněných pod C 16 a C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), dále např. ve svých rozhodnutích z 7. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1544/2005, z 8. 9. 2009, sp.zn. 28 Cdo 892/2009, z 5. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2031/2005, a z 22. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1167/2007, přičemž v posléze uvedených dvou rozhodnutích se jednalo o byt ve vlastnictví jednoho z manželů).
Z výše uvedených rozhodnutí rovněž vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě (bytě) ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §713 odst. 1 obč. zák., upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Pokud jde o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela - nevlastníka na bytovou náhradu posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. I v těchto případech je však třeba zabývat se tím, zda zde nejsou důvody pro odepření práva na zajištění bytové náhrady z hlediska §3 odst. 1 obč.zák.
V projednávané věci se však odvolací soud v naznačeném směru postavením žalobkyně ve vztahu k předmětnému bytu nezabýval, ačkoliv to bylo z hlediska její aktivní věcné legitimace významné. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto ohledu neúplné a proto i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu