ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1432.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1432/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1/ D. K. , 2/ S. H. a 3/ R. Ch. , zastoupeným JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 361/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 132/2010-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byly zavázány vyklidit (po zajištění náhradního bytu pro žalovanou 1/) „byt č. I. kategorie, o třech pokojích, jedné kuchyni s příslušenstvím, v 10. patře domu č. p. v P. 4 – K., ulici C. 14“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j. 39 C 361/2002-35, ve spojení s usnesením ze dne 6. května 2005, č. j. 39 C 361/2002-63, uložil žalované 1/ povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, žalobu proti žalovaným 2/ a 3/ zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. září 2005, č. j. 58 Co 367, 368/2005-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil (proto, že byl nesrozumitelný, nedostatečně odůvodněný a soud prvního stupně se v něm nezabýval námitkou, že jde o věc rozsouzenou) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. února 2006, č. j. 39 C 361/2002-80, zastavil řízení proti žalované 1/ (se zdůvodněním, že ve vztahu k ní jde o věc pravomocně rozsouzenou), zamítl žalobu proti žalovaným 2/ a 3/ (proto, že předmětný byt užívají odvozeně od žalované 1/, jíž podle jeho názoru svědčilo dosud nezrušené právo společného nájmu bytu) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 58 Co 207/2006-97, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (ve vztahu k žalované 1/ proto, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2002, č. j. 26 Cdo 24/2001-136, tj. právní názor, že žalobci a žalované 1/ nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, a ve vztahu k žalovaným 2/ a 3/ proto, že tyto žalované nemohou odvozovat právo užívat byt od žalované 1/, nesvědčí-li žalobci a žalované 1/ právo společného nájmu bytu); současně mu věc vrátil k dalšímu řízení a nařídil, aby ji v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 23. září 2009, č. j. 39 C 361/2002-158, žalobě vyhověl a uložil žalované 1/ povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, žalovaným 2/ a 3/ uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 132/2010-181, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastníkům řízení znám) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 22. prosince 1978 a dohody o užívání bytu ze dne 19. ledna 1979 se – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – stal tehdejším osobním uživatelem předmětného bytu jako bytu podnikového pouze žalobce (žalobci a žalované 1/ nevzniklo právo společného užívání bytu manžely). Následně rovněž dovodil, že přešel-li předmětný dům ke dni 24. května 1991 do vlastnictví hlavního města Prahy, nemělo to žádný vliv na právní postavení žalobce, neboť šlo pouze o změnu v osobě vlastníka bytu a uživatelem bytu byl stále pouze žalobce (žalobci a žalované 1/ nevzniklo ani dodatečně právo společného užívání předmětného bytu). Poté uzavřel, že nesvědčilo-li jim v době před 1. lednem 1992 právo společného užívání bytu, nemohlo k tomuto datu vzniknout právo společného nájmu bytu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, v němž namítly, že ztratil-li předmětný byt v době před 1. lednem 1992 charakter bytu podnikového, vzniklo žalobci a žalované 1/ – z důvodů specifikovaných v dovolání – právo společného užívání bytu manžely. Navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 6. září 2006, č. j. 58 Co 207/2006-97, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelky rovněž uplatnily.
Napadené rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že předmětný byt měl původně charakter podnikového bytu, u něhož byl vyloučen vznik práva společného užívání bytu manželů, a proto jeho uživatelem byl pouze žalobce, jemuž byl jako byt podnikový přidělen a odevzdán do užívání. Odvolací soud však rovněž dovodil, že i po 24. květnu 1991, kdy předmětný dům přešel do vlastnictví hlavního města Prahy, byl uživatelem bytu pouze žalobce a že tudíž žalobci a žalované 1/ ani v té době dodatečně nevzniklo právo společného užívání bytu manžely. Poté uzavřel, že právo osobního užívání bytu svědčící žalobci se dne 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na jeho právo nájmu bytu.
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1) bylo podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy účinné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. "dodatečně" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a dále např. rozhodnutí z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003, a z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/2010).
Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu mimo jiné dovodil, že v důsledku změny vlastníka (pronajímatele) předmětného bytu před 1. lednem 1992 účastníkům "dodatečně" nevzniklo právo společného užívání bytu manžely a že původní právo osobního užívání předmětného bytu svědčící žalobci se změnilo na právo nájmu svědčící opět pouze jemu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelky, které zavinily, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu