ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1657.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1657/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. T., a 2) V. T., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 201/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. února 2004, č.j. 12 Co 1023/2003-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. února 2004, č.j. 12 Co 1023/2003-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č.j. 25 C 201/2002-89, uložil žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 4, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje a příslušenství, v domě č. or. 32, v O. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 23. 11. 1995 Správa domovního fondu města O. jako příkazník (dále jen „příkazník“) žalobce – vlastníka předmětného domu – uzavřela se žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou (do 23. 11. 1995), že dne 13. 11. 1996 byla mezi týmiž subjekty uzavřena další smlouva o nájmu téhož bytu na dobu neurčitou (dále jen „smlouva ze dne 13. 11. 1996“), že od roku 1994 byly uzavírány smlouvy o nájmu bytů ve vlastnictví žalobce pouze na dobu určitou, že u žalovaných šlo o jediný případ, kdy byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou, že byt jim byl přidělen jako by šlo o bytovou náhradu, ačkoliv neměli podanou žádost o náhradní byt, jakož i ze zjištění, že původní nájemkyní předmětného bytu byla babička žalovaného, že žalovaný po její smrti neuplatnil přechod práva nájmu na svoji osobu, ale požádal o jeho přidělení, že žalovaní mají hlášeno trvalé bydliště u rodičů žalovaného v O. a že mají ve společném jmění rodinný dům, nacházející se rovněž v O. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 je neplatná. Zaujal právní názor, že stanoví-li zákon obligatorní písemnou formu smlouvy o nájmu bytu, musí být veškeré základní náležitosti patrny přímo z jejího textu a nelze je dovozovat následným výkladem tohoto právního úkonu. Konstatoval, že z obsahu této smlouvy se nepodává, že by její účastníci chtěli pouze změnit dobu trvání nájemního vztahu z doby určité na dobu neurčitou, ale naopak z jejího textu je zcela nepochybné, že hodlali uzavřít novou nájemní smlouvu. Pokud však již byl předmět nájmu platně pronajat, nelze jej znovu pronajmout týmž nájemcům novou nájemní smlouvou, neboť takové plnění by bylo plněním nemožným. Protože smlouva ze dne 13. 11. 1996 byla uzavřena za trvání nájemního vztahu žalovaných k témuž bytu, je podle §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Soud prvního stupně uzavřel, že nájemní vztah žalovaných k bytu, založený nájemní smlouvou ze dne 23. 11. 1995, opakovaně obnovovaný podle §676 odst. 2 obč. zák., zanikl uplynutím doby ke dni 23. 11. 2002, podal-li žalobce včas (dne 11. 12. 2002) žalobu na vyklizení; žalovaní tudíž užívají byt bez právního důvodu a žaloba je podle §126 odst. 1 obč. zák. opodstatněná. Neshledal přitom důvody, pro které by měla být žaloba podle §3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. 12 Co 1023/2003-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně se dopustil pochybení zejména při výkladu §37 odst. 2 obč. zák., když uzavřel, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 je absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Vytkl mu dále, že „nesprávně abstrahoval od kriterií §35 odst. 2 občanského zákoníku“, upravujícího obecně závazné výkladové pravidlo právních úkonů. Vyjádřil názor, že „nelze s ohledem na konkrétní jednání stran sporné nájemní smlouvy, podle které si strany navzájem bez jakýchkoliv pochybností vzájemně poskytovaly dohodnutá plnění po dobu více jak 6ti let, dovodit závěr jiný, než že jejich vůle při uzavírání nájemní smlouvy ze dne 13. 11. 1996 směřovala k nahrazení původně dohodnutého nájmu předmětného bytu podle smlouvy ze dne 23. 11. 1995 z doby určité na dobu neurčitou“. Na tomto závěru nemění dle názoru odvolacího soudu ničeho ani skutečnost, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 byla uzavřena ještě před ukončením původně sjednaného nájmu na dobu určitou, neboť pokud šlo o nájemní vztah k témuž předmětu nájmu a mezi týmiž účastníky, „nelze přijmout výklad, že by jejím předmětem bylo plnění nemožné“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní užívají byt na základě práva nájmu a že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně výkladu smlouvy ze dne 13. 11. 1996 a namítá, že z jejího obsahu „není vůbec zřejmé, jakým způsobem se vypořádala s předchozí nájemní smlouvou“, a proto jejím uzavřením nemohlo automaticky dojít ke zrušení či změně smlouvy předchozí, když se o něčem takovém nezmiňuje. Dovolatel má za to, že smlouva ze dne 13. 11. 1996 je absolutně neplatná, že ji nelze vyložit jako dohodu o zániku předchozího nájemního vztahu podle §710 obč. zák., ani jako nahrazení dosavadního závazku závazkem novým podle §570 obč. zák., neboť pokud by mělo jít o takový právní úkon, muselo by to být v ní vyjádřeno alespoň stručným odkazem na předchozí nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedohodl se žalovanými ani na písemné změně původní nájemní smlouvy, byla žaloba podána důvodně. Poukazuje rovněž na to, že žalovaní předmětný byt nepotřebují, a že v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 25 C 180/2002 vyšlo najevo, že byt rodičů žalovaného, v němž je žalovaný přihlášen k trvalému pobytu, je podnajímán jiným osobám. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o.s.ř.), je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Obsahově posuzováno však dovolatel – pokud zpochybňuje závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků smlouvy ze dne 13. 11. 1996 – zároveň namítá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, a uplatňuje tak rovněž dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Vady tohoto druhu však tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v případě, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci opřel odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o závěr, že nájemní smlouva ze dne 13. 11. 1996 vyvolala právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu na dobu určitou v nájemní vztah na dobu neurčitou. Rozhodujícím skutkovým zjištěním, jež bylo významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem (pro dovození konkrétních práv a povinností účastníků), bylo tudíž zjištění o obsahu smlouvy, tj. zjištění, k čemu směřovala vůle účastníků tohoto právního úkonu.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace). Mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým - §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 753, svazek 10, rozsudek ze dne 6. 5. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1174, svazek 16, dále např. rozsudky ze dne 8. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 893/2000, ze dne 13. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2481/2003 a ze dne 15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 404/2005).
Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým (srov. již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2352/99 a sp. zn. 26 Cdo 2628/2000).
Podle §686 odst. 1 věty druhé obč. zák. smlouva o nájmu bytu musí mít písemnou formu. Podle §40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Podle §570 odst. 2 věty první obč. zák. nahrazuje-li se (tzv. privativní novací) závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně.
Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle účastníků závazkového právního vztahu. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1627, svazek 23). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1108, svazek 15).
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků smlouvy ze dne 13. 11. 1996 na základě zjištění o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu uvedené listiny však nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným závazkem stávající nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu, tj. nájemní vztah na dobu určitou nájemním vztahem na dobu neurčitou. Za této situace – se zřetelem k výše uvedenému – nemůže obstát skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že vůle účastníků smlouvy ze dne 13. 11. 1996 „směřovala k nahrazení původně dohodnutého nájmu předmětného bytu podle smlouvy ze dne 23. 11. 1995 z doby určité na dobu neurčitou“. Pokud pak odvolací soud usoudil na vůli účastníků z okolnosti, že si po uzavření této smlouvy poskytovali vzájemně plnění, je třeba uvést, že následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Za tohoto stavu nemůže obstát ani právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou.
Protože napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 19. října 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu