ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2524.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2524/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců A/ F. V., a B/ I. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Z. Z., a 2/ E. Z., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 97/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2003, č.j. 19 Co 325/2003-71, takto:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2003, č.j. 19 Co 325/2003-71, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2003, č.j. 19 Co 325/2003-71, ve výrocích II a III a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2003, č.j. 15 C 97/2002-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č.j. 15 C 97/2002-43, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným vyklidit byty (v písemném vyhotovení rozsudku je chybně uvedeno „byt“) 1+1 s příslušenstvím v přízemí domu čp. 23, H. K., a vyklizené byty odevzdat žalobcům do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 8. 2003, č.j. 19 Co 325/2003-71, výrokem I připustil změnu žaloby “na požadavek, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím (dále \"předmětný byt\" nebo „předmětný soubor místností“), nacházející se v přízemí domu č.p. 236 v H. K.“ (dále jen „předmětný dům“), výrokem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vyklizení předmětného bytu, a výrokem III rozhodl o nákladech (odvolacího) řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že v předmětném domě, který byl postaven kolem r. 1911, se dle stavební dokumentace dochované u stavebního úřadu nachází 6 bytů o velikosti 1+1, přičemž byty jsou přístupné ze síně společné vždy dvěma bytům, že ve skutečnosti jsou v domě užívány byty o 4 místnostech označované jako 3+1 s příslušenstvím, že žalovanému byl rozhodnutím organizace O., koncernového ověřovacího semenářského statku S. D. ze dne 2. 10. 1989 přidělen předmětný byt jako byt podnikový, že po r. 1989 získali předmětný dům „v restituci“ původní vlastníci, kteří uzavřeli se žalovaným dne 3. 9. 1993 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl rovněž předmětný byt, že dne 17. 12. 1999 uzavřeli restituenti a žalobci kupní smlouvu o převodu předmětného domu a že na základě této smlouvy bylo pro žalobce vloženo vlastnické právo k tomuto domu do katastru nemovitostí. Na základě těchto zjištění oba soudy dovodily, že nájemní smlouva ze dne 3. 9. 1993 je platná a její neplatnost nezakládá ani okolnost, že pronajaté bytové prostory neodpovídají jejich stavebně právnímu vymezení založenému rozhodnutím o povolení užívání stavby (kolaudačním rozhodnutím). Rozhodující je, že prostory, které byly nájemní smlouvou pronajaty, byly určeny k trvalému bydlení a že právní předchůdci žalobců se s žalovanými dohodli určitým a srozumitelným způsobem na vymezení předmětu nájmu. Odvolací soud zdůraznil, že od 1. 1. 1992 došlo (v důsledku novelizace občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.) k ústupu od administrativního omezování smluvní svobody stran a v soukromoprávní sféře získala přednost autonomie vůle kontrahentů. Kupní smlouvou ze dne 17. 12. 1999 přešla práva a povinnosti pronajímatelů z platné nájemní smlouvy na žalobce, a žalovaní tedy neužívají předmětný byt bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), popřípadě písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v němž uplatili dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobci především uvedli, že v rozsudku soudu prvního stupně bylo v rozporu se žalobním návrhem uvedeno, že se zamítá žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit „byt 1+1“. Žalobci dále namítají, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaní rozšiřovali užívání v předmětném domě, a to na základě přestaveb provedených v letech 1985 a 1991, které museli žalovaní přinejmenším akceptovat, neboť v předmětném bytě bydleli a na jejichž základě se zvětšovala užívaná bytová plocha nejprve o 11,4 m2 (přestavbou síně na chodbu, koupelnu a WC), a později o 20 m2 (přestavbou sklepa na kotelnu ústředního topení pro předmětný byt). Nesprávné právní posouzení spatřují žalobci v tom, že odvolací soud vytrženě dovodil smluvní volnost vlastníků a nájemců a nevzal v úvahu okolnost, že žalovaní užívali byt na základě vztahu prvního žalovaného k jeho zaměstnavateli Semenářskému podniku O. Pokud byl později vydán předmětný dům vlastníkům, podle §25 zákona č. 229/1991 Sb. vstoupili vlastníci do práv a povinností pronajímatele a uzavření nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 1993 tak nemůže být výrazem autonomní vůle vlastníka a smluvní volnosti stran. Stejně tak vstoupili do práv a povinností pronajímatele žalobci na základě kupní smlouvy, kterou nabyli předmětný dům do vlastnictví. Žalobci zdůraznili nesoulad mezi zněním nájemní smlouvy (jíž je pronajímán byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství) na straně jedné a stavebně právním stavem dle rozhodnutí o povolení užívání stavby na straně druhé (jímž je deklarováno užívání dvou bytů o jednom pokoji s kuchyní). V této souvislosti žalobci poukázali na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu, že existence takového rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty, že bez souhlasu místního národního výboru nebylo možno byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem a že souhlas MNV ke sloučení bytu nebyl rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu a nenahrazoval ani povolení stavebního úřadu, pokud ho podle platných předpisů bylo třeba. Žalobci dovozují, že nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu spočívající ve sloučení dvou bytů, byť uskutečněnou se souhlasem MNV, považovat za změnu právního stavu obou bytů a oba byty bylo nadále nutno považovat za samostatné bytové jednotky takového rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobci vyslovili přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném procesním postupu a právním posouzení věci odchylném od ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu. Proto navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen, věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a žalobcům byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání rekapitulovali průběh dosavadního řízení, zaujali názor, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť nesměřuje proti obsahově měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož je v souladu s rozhodováním dovolacího soudu a s hmotným právem a žalobci citovaná rozhodnutí se vztahují k jiným věcem a k obdobím, kdy platila odlišná
právní úprava. Řízení též dle názoru žalovaných není postiženo ani vadami, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ostatně dovolatelé takové vady ani nespecifikují. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o.s.ř.) a má stanovené obsahové náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V ustanoveních §237 až §239 o.s.ř., v nichž je obsažen taxativní (vyčerpávající) výčet rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, není uvedeno rozhodnutí, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby. Z toho vyplývá, že dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné není, a proto v této části Nejvyšší soud dovolání žalobců dle §243b odst. 5 a §218 písm c/ o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Vzhledem k tomu, že napadenému rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., z něhož ji žalobci primárně dovozují. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení §219 či §220 o.s.ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť vymezení práv a povinností účastníků (včetně právního posouzení věci) soudy obou stupňů je shodné (uplatněný nárok na vyklizení předmětného bytu byl oběma soudy shledán nedůvodným), odlišnost obou rozsudků vyplývá pouze ze změny žaloby v odvolacím řízení spočívající v odlišném označení prostor, jichž se požadavek vyklizení týká, přičemž však není pochyb o tom, že se jedná o prostory totožné.
Již na tomto místě lze uvést, že dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze úspěšně uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. (popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 a §238a o.s.ř.). Jelikož přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení dána není, nelze přihlížet k námitkám dovolatelů směřujícím proti skutkovým zjištěním, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že „bytem“ se (za právního stavu, kdy byl zrušen zákon o hospodaření s byty zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992, a kdy občanský zákoník daný pojem nevymezuje) rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; rozhodující je přitom právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli faktický stav užívání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1010/97, ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2152/2000, ze dne 14. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, jakož i rozsudek ze dne 29. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 90). Jestliže v dané věci byl předmětem nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 1993 (od níž soudy obou stupňů odvozují vznik práva nájmu žalovaných k předmětnému bytu)
byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ačkoli podle skutkových zjištění soudů obou stupňů takový byt ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů právně neexistoval, nemohla být ohledně tohoto neexistujícího předmětu nájmu platně uzavřena nájemní smlouva.
Veden tímto nesprávným právním názorem odvolací soud chybně (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) posoudil platnost nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 1993. V důsledku toho je tedy jeho právní posouzení věci nesprávné, dovolání je tedy přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Jedinou konkrétní vadou řízení, kterou dovolatelé vytýkají, je zjevná chyba v psaní ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož však rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen ve znění změněného žalobního návrhu, uvedené pochybení se do rozhodnutí odvolacího soudu nijak nepromítlo, a tedy nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Jiné vady řízení, k nimž ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží i bez návrhu, namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. ve výroku II i v závislém nákladovém výroku III zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno v uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.), proto o těchto nákladech nerozhodoval dovolací soud.
V dalším řízení soudy obou stupňů, vzhledem k okolnostem v řízení vyšlým najevo (přidělení předmětného bytu rozhodnutím ze dne 2. 10. 1989) a ke skutkovým tvrzením v řízení uplatněným (uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu na základě citovaného rozhodnutí), nepřehlédnou právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2212/2003, že uzavření platné nájemní smlouvy ohledně určitého bytu brání okolnost, že tento byt nebyl právně volný, tzn. že k němu již dříve vzniklo právo nájmu, a dále názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1317/2003, že rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu vydané za účinnosti zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, není soud oprávněn přezkoumávat z hlediska jeho věcné správnosti, nýbrž pouze se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný (nulitní), tedy zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného orgánu, a že tedy byly-li takovým rozhodnutím přiděleny určité prostory jako byt, vzniklo na základě takového rozhodnutí ve spojení s následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu právo osobního užívání bytu, které se následně (dle §871 obč. zák.) dnem 1. 1. 1992 změnilo na nájem bytu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu