ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2867.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2867/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. Ch., a b) J. Ch., advokátem , proti žalovaným 1) B. T. (rozené Ch.), a 2) T. T., advokátem , o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 48/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 8/2006-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.535,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č.j. 25 C 48/2005-122, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům předat do 30 dnů od právní moci rozsudku „nemovitosti – dům v P. ulici, P. a pozemky parcelní číslo (zastavěná plocha a nádvoří) a parcelní číslo (ostatní plocha), vše v katastrálním území Č., zapsáno na LV u Katastrálního úřadu P., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ a „předmětný dům“ nebo „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č.j. 12 Co 8/2006-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobci a 1. žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce a) v rozsahu ideální 1/2 a žalobce b) a 1. žalovaná každý v rozsahu ideální 1/4, že žalovaní (žijící jako druh a družka a posléze jako manželé) užívají předmětný dům k bydlení a odmítají ho vyklidit poté, co žalobci jako většinoví spoluvlastníci učinili rozhodnutí, že nesouhlasí s jejich bydlením v domě a že předmětné nemovitosti budou pronajímány třetí osobě. Dále vzal za prokázáno, že 1. žalovaná „je evidována“ kromě předmětných nemovitostí také jako spoluvlastnice (ideální 1/12) nemovitostí v katastrálním území P. n. L., a že členský podíl nabytý v roce 2000 v bytovém Družstvu Z. spojený s nájmem družstevního bytu převedla v tomtéž roce na 2. žalovaného, který již získal tento byt do osobního vlastnictví a pronajímá ho. Vzal rovněž za prokázáno, že mezi účastníky (z nichž žalobce a/ je otcem žalobce b/ a 1. žalované) je projednávána řada majetkových soudních sporů, že - mimo jiné - 1. žalovaná a žalobce a) vedli spor o určení výživného pro zletilou dceru, že u Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo vedeno trestní řízení proti žalobcům na základě trestního oznámení žalovaných, týkající se incidentu mezi účastníky z února 2002, že obě strany podaly další trestní oznámení, které se týká ničení majetku v nemovitosti, a že 1. žalovaná podala orgánu státního stavebního dozoru oznámení, že žalobci provádějí nepovolenou rekonstrukci domu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná jako menšinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí se musí podřídit rozhodnutí většiny (§139 odst. 2 občanského zákoníku ve tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“) a vyklidit je. Ve shodě s ním shledal žalobu podle §126 odst. 1 obč. zák. důvodnou a dovodil, že výkon vlastnického práva žalobců domáhat se vyklizení žalovaných není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.); v této souvislosti poukázal na neutěšené vztahy mezi účastníky i příčiny rodinné krize a konstatoval, že žalovaní se nemohou dovolávat dobrých mravů, neboť je sami porušují, což nevylučuje, že k jejich porušování může docházet i ze strany žalobců. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který nevázal povinnost žalovaných k vyklizení na zajištění bytové náhrady s odůvodněním, že „zákon poskytování bytových náhrad vlastníkům neupravuje“, odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 374/97, publikované jako „R 22/99“, zaujal názor, že při nedostatku.výslovné právní úpravy je třeba použít ustanovení občanského zákoníku, která upravují právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší (§853 obč.zák.), a že menšinovému spoluvlastníku, který právem užíval byt z titulu svého spoluvlastnického práva a jemuž v důsledku platného rozhodnutí většinových spoluvlastníků dle §139 odst. 2 obč. zák. tento právní důvod zanikl, přísluší v případě vyklizení bytu bytová náhrada podle §712 obč.zák., avšak pouze za předpokladu, že podílový spoluvlastník byt užíval oprávněně a toto jeho právo zaniklo. I v těchto případech je však třeba zabývat se tím, zda zde není dán důvod k odepření bytové náhrady z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.; tak je tomu zpravidla v případech, kdy je bytová potřeba povinného uspokojena jinak. V dané věci svědčí proti přiznání bytové náhrady žalovaným jednak skutečnost, že na jejich straně nešlo o užívání bytu, resp. o oprávněné užívání části nemovitosti, jednak to, že mohou svoji bytovou potřebu uspokojovat ve vlastním bytě. Jak sama 1. žalovaná uvedla v průběhu řízení, žalobci jí poté, kdy po konfliktu v roce 2002 žalovaní předmětné nemovitost opustili, bránili ve vstupu do domu, tedy již tehdy jí dali najevo, že nesouhlasí s tím, aby dům dále užívala; podle názoru odvolacího soudu nemohlo jít o oprávněné užívání nemovitostí žalovanými, jestliže v září 2004, kdy se do domu vrátili „s úmyslem jej znovu užívat“, nedošlo mezi spoluvlastníky k dohodě ohledně užívání, naopak žalobci bezprostředně poté vyzvali žalované, aby dům opustili. Za této situace, kdy navíc 2. žalovaný má v osobním vlastnictví bytovou jednotku a kdy – jak bylo zjištěno v průběhu odvolacího řízení - žalovaní uzavřeli manželství a 1. žalované tak vzniklo k bytu 2. žalovaného právo společného nájmu, považoval odvolací soud „za prokázané, že bytová potřeba žalovaných je uspokojena“; námitku žalované, že žalobce a) je povinen jí jako dceři, která dosud není schopna se sama živit, zajišťovat bydlení, odmítl s odůvodněním, že „vyživovací povinnost má vůči ní od uzavření manželství 2. žalovaný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Mají zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a v rozporu s hmotným právem. Kromě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů, včetně provedených důkazů a přehledu dosud vydaných soudních rozhodnutí, proti jejichž odůvodnění mají výhrady, a námitky, že soudy nehodnotily důkazy ve smyslu §132 o.s.ř., nepřihlédly ke všem právně významným skutečnostem vyšlým v řízení najevo a nevypořádaly se s nimi, žalovaní odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají, že nepřihlédl „k účelu a povaze rozhodnutí většinových spoluvlastníků, a to zejména s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.“ Vyjadřují přesvědčení, že 1. žalovaná, která v předmětném domě bydlela společně s rodiči a bratrem od svého narození, má na této adrese dosud trvalé bydliště, v domě užívá jednu místnost vyčleněnou jí dříve rodiči a nikdy nezavdala příčinu k tomu, aby ji žalobci mohli vyloučit z užívání předmětné nemovitosti, požívá práva na ochranu obydlí a soukromí, a že tomuto právu měla být dána přednost před právem spoluvlastníků na užívání i její části nemovitosti; na podporu těchto úvah se dovolávají rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2005, sp.zn. 22 Cdo 863/2004. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2000, sp.zn. 30 Cdo 1842/2000 proto namítají, že rozhodnutí soudů o vyklizení nemovitosti je v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají rovněž nesprávnost právního posouzení jejich nároku na bytovou náhradu, přičemž zdůrazňují, že v řízení bylo prokázáno, že 1. žalovaná nemá jinou možnost bydlení, že 2. žalovaný je sice vlastníkem bytové jednotky v Praze 4, avšak tento byt je přenechán jiné osobě, a že předmětná nemovitost, jejíž je spoluvlastnicí, je obsazena; v této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 26 Cdo 1547/2003, sp.zn. 22 Cdo 2646/2005, a na nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Za důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady opakovaně označují mimo jiné skutečnost, že 1. žalovaná je studující a že neměla dosud možnost si opatřit z vlastních prostředků (sirotčí důchod po matce a výživné od otce) vlastní bydlení. Zdůrazňují, že předmětný dům (který není rozdělen na samostatné bytové jednotky) užívali oprávněně, že jim náleží bytová náhrada, a že její odepření je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč.zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítli, že v dané věci není dovolání přípustné, jelikož napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kromě nesouhlasu a polemiky s dovolacími námitkami upozorňují, že rekapitulace průběhu řízení před soudy je ze strany žalovaných podávána značně tendenčně, když vyzdvihuje jen argumenty žalovaných, kteří ve vztahu k závěru soudu o nepřiznání bytové náhrady uvádějí podružné a nedůležité argumenty. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé výslovně neformulují právní otázku (otázky), s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání se přitom podává, že brojí jednak proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná jako menšinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí se musí podřídit rozhodnutí většiny spoluvlastníků v otázce jejich užívání, jednak proti jeho závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněném pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 (dále též „R 22/1999“), z něhož vycházel v dané věci i odvolací soud, vyjádřil právní názor, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč.zák. se rozumí též užívání nemovitosti; většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud i v řadě dalších svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2104/99, usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1201/2003, a ze dne 8. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 801/2006) a sdílí ho i v projednávané věci.
Rozhodne-li tedy většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti spoluvlastnických podílů, o užívání společné nemovitosti, musí menšinový spoluvlastník toto rozhodnutí respektovat; podle takto platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu (srov. též R 22/1999).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil první z napadených otázek v souladu s ustálenou judikaturou a dovolání tak nelze pro její řešení shledat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 863/2004 je nepřípadný, neboť v této věci šlo o otázku užívání společných prostor domu spoluvlastníky, oprávněnými ho užívat; rovněž tak nepřípadný je odkaz na rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 1842/2000, která se týkala smluvní pokuty.
Dovolatelé dále namítají, že výkon práva žalobců domáhat se vyklizení předmětných nemovitostí je v rozporu s dobrými mravy; v projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posouzením výkonu tohoto práva z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zabýval a dospěl k závěru, že takovýto rozpor není dán. Předkládají-li dovolatelé proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Dovoláním je dále napadán právní závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný dům bez zajištění bytové náhrady. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud jednak z argumentu, že ze strany žalovaných nešlo o užívání bytu, resp. o oprávněné užívání části nemovitosti, jednak z argumentu, že mohou svoji bytovou potřebu uspokojovat ve vlastním bytě. Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a jež nelze - v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzovaná podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - zpochybnit), bylo též zjištění, že nastěhování se žalovaných do předmětného domu v roce 2004 nebylo podloženou dohodou účastníků (souhlasem většiny spoluvlastníků, počítanou podle velikosti podílů), a že žalobci s užíváním předmětného domu žalovanými nesouhlasili. Již z tohoto důvodu odvolací soud nepochybil, nepodmínil-li vyklizení žalovaných zajištěním bytové náhrady, neboť žalovaní neužívali předmětný dům (lhostejno, zda samostatný byt nebo jen část domu) oprávněně - srov. též odůvodnění rozhodnutí R 22/1999, z něhož vyplývá, že při úvaze o přiznání bytové náhrady je právně významná okolnost, zda menšinový spoluvlastník užíval byt ve společné nemovitosti v souladu se zásadami zakotvenými v §139 odst. 2 obč.zák. Odvolací soud nepochybil ani pokud (v rámci úvahy podle §3 odst. 1 obč.zák.) dovodil, že přiznání bytové náhrady žalovaným brání rovněž okolnost, že 2. žalovaný má vlastní byt, a že 1. žalované svědčí z tohoto důvodu taktéž právní důvod bydlení (byť nikoliv z titulu práva společného nájmu, jak dovodil), ale z titulu rodinněprávního vztahu k manželovi, tj. k 2. žalovanému jako vlastníku bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 839/2000 a ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněná pod C 16 a C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
Pokud jde o další námitky dovolatelů týkající se posouzení jejich nároku na bytovou náhradu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., lze odkázat na to, co bylo řečeno v tomto směru shora ohledně zásadního právního významu ve vztahu k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19%, tj. 245,-Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu