ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2908.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2908/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ L. K. a b/ Š. K. , zastoupených JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1200/16, proti žalovaným 1/ V. S. a 2/ M. V. , zastoupeným JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1622/9, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 133/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2012, č. j. 51 Co 12/2012-81, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. července 2011, č. j. 41 C 133/2010-56, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaných, učiněná dopisem ze dne 4. března 2010, z nájmu žalobců k „bytu o velikosti 4+1 s příslušenstvím, o výměře 116,61 m2, v 5. nadzemním podlaží domu v obci P., katastrální území V., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 2445, na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2012, č. j. 51 Co 12/2012-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením některých listinných důkazů zjistil odvolací soud mimo jiných i následující skutečnosti. Dopisem ze dne 4. března 2010 vypověděli žalovaní (většinoví spoluvlastníci předmětného domu) žalobci a/ nájem předmětného bytu, který užíval společně s žalobkyní b/ (se svou manželkou) na základě písemné dohody ze dne 20. října 1998 označené jako „Nájemní smlouva“ (dále jen „Nájemní smlouva“, resp. „předmětná smlouva“), uzavřené s tehdejšími spoluvlastníky předmětného domu na dobu neurčitou. V čl. 3 Nájemní smlouvy se její účastníci dohodli, že „prvních 30 let, tj. od 1. 10. 1998 do 30. 9. 2028 je nájem hrazen investičními náklady, které vynaložil nájemce na vybudování bytu (rozšířením původního bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, o výměře 36,9 m2, II. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu, na předmětný byt /o velikosti 4+1 s příslušenstvím/) “ a že „výše nájemného po uplynutí 30 let, tj. od 1. 10. 2028 bude stanovena v souladu s platnými právními předpisy nebo zvyklostmi“ . Spoluvlastník předmětného domu s podílem o velikosti jedné ideální třetiny Ing. K. P. byl dohodou tehdejších spoluvlastníků ze dne 23. května 1996 (dále jen „Dohoda spoluvlastníků“) pověřen správou předmětného domu, v jejímž rámci byl povinen mimo jiné „vybírat včas řádně nájemné a důsledně a plně respektovat uzavřené nájemní smlouvy, zejména upravit nájemné dle příslušných právních předpisů“ . Ing. P. pak dne 20. října 1998 (tj. v den uzavření Nájemní smlouvy) vyhotovil a podepsal evidenční list nájemného a cen služeb (dále jen „Evidenční list“), znějící na jméno a byt žalobce a/ (který ho rovněž podepsal), v němž bylo uvedeno, že od 20. října 1998 činí maximální měsíční nájemné 6.930,- Kč a je zaplaceno investičními náklady ve výši 2.494.886,- Kč do 30. září 2028. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v případě předmětné smlouvy jde o smlouvu o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). Poté – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod R 69/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z 24. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 1019/2007, a ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 124/2010 – rovněž dovodil, že ve smyslu ustanovení §686 odst. 1 obč. zák. bylo podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného nebo o jeho výši, které muselo být písemně vyjádřeno v nájemní smlouvě tak, aby z něj byla zjistitelná dohodnutá výše nájemného, tj. muselo obsahovat přinejmenším údaje, na jejichž základě bylo možné pomocí objektivně určitelných hledisek vypočítat výši nájemného a tedy dospět ke konkrétní peněžité částce. V návaznosti na to zdůraznil, že není-li v Nájemní smlouvě uvedena výše investičních nákladů vynaložených žalobcem a/ na vybudování předmětného bytu, nelze bez tohoto údaje spolehlivě stanovit konkrétní výši měsíčního nájemného; údaje uvedené v tomto ohledu v Evidenčním listu jsou nepoužitelné jednoduše proto, že Evidenční list nebyl součástí smluvních ujednání, neboť Nájemní smlouva na něj neodkazovala. Konstatoval, že je-li pro smlouvu o nájmu bytu stanovena pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma, musí určitost projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je zaznamenána a nestačí, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. V této souvislosti dodal, že požadavku určitosti písemného právního úkonu sice vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět smlouvy objektivně poznatelný (zde odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, roč. 1998, č. 7, a z 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009), avšak Nájemní smlouva (jak je uvedeno výše) žádný takový odkaz na jinou listinu neobsahovala; nadto z údajů uvedených v Evidenčním listu nelze podle jeho názoru vycházet také proto, že „Ing. K. P. … nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat“ . Za této situace – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost a pro rozpor se zákonem (§37 odst. 1 a §39 obč. zák.), neboť v ní schází „určité ujednání o výši nájemného či způsobu jeho výpočtu“ . Uzavřel, že nejsou-li žalobci – následkem absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy – nájemci předmětného bytu, postrádají aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli, že napadené rozhodnutí bylo pro ně překvapivé a nepředvídatelné, neboť odvolací soud jim neposkytl řádné poučení podle §118a o.s.ř. V tomto směru mu – s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/05 – vytkli, že jim měl sdělit svůj jiný právní názor na zjištěný skutkový stav a měl jim poskytnout rovněž možnost se k němu vyjádřit a případně i navrhnout důkazy; jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítli, že nerespektoval ani povinnost zajištění rovnocenného podkladu pro odlišné hodnocení důkazů (zdůrazněnou Nejvyšším soudem např. v jeho rozhodnutí pod sp. zn. 33 Cdo 3164/2009), jelikož se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl. Současně vyjádřili přesvědčení, že „v rozporu se zásadami dokazování“ nijak neodůvodnil svůj závěr, že Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat; podle jejich mínění z Dohody spoluvlastníků vyplývá pravý opak, neboť správce byl oprávněn nejen upravit nájemné podle příslušných právních předpisů (bod 3. písm. a/ Dohody spoluvlastníků), nýbrž také – za podmínky předchozího písemného souhlasu spoluvlastníků – uzavírat smlouvy o pronájmu bytů (bod 15. Dohody spoluvlastníků). Navíc ačkoli odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku Dohodu spoluvlastníků „konstatuje“ , sám ji k důkazu neprovedl. Z toho dovozovali, že svým postupem zatížil řízení další podstatnou vadou, neboť „nedostatečně odůvodnil své závěry a opřel své rozhodnutí o zjištění, která z provedených důkazů nevyplynula“ . Měli rovněž za to, že při zjišťování obsahu předmětné smlouvy se nedostatečně zabýval otázkou vůle jednajících osob při uzavírání smluvního vztahu a k čemu měla tato vůle směřovat. V této souvislosti zdůraznili, že z provedených listinných důkazů je zřejmý úmysl smluvních stran spočívající v tom, že oni samotní „před uzavřením smlouvy zajistili prostřednictvím finanční investice přestavbu bytové jednotky, aby poté na základě smlouvy byli oprávněni, po časově omezenou dobu 30 let, bezplatně jednotku užívat, a teprve po uplynutí této doby měli začít platit příslušné nájemné“ . Dodali, že mezi účastníky řízení nebylo ostatně sporu o tom, že nikdy žádné nájemné nehradili a byt využívali na základě předmětné smlouvy zcela bezplatně. Konečně odvolacímu soudu vytkli, že věc nesprávně právně posoudil. Dospěl-li totiž k závěru, že „mezi stranami nebyl ve smlouvě sjednán nájem a dovolatelé měli právo … vymezené prostory po časově omezenou dobu bezplatně užívat“ , měl se – jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010 – zabývat i tím, zda „posuzovaná smlouva není i přes svůj název co do svého obsahu smlouvou o výpůjčce“ . Podle jejich názoru měl tedy odvolací soud hodnotit předmětnou smlouvu nikoliv podle jejího označení, nýbrž podle obsahu a toho, jaká práva a povinnosti z ní smluvním stranám skutečně plynula, přičemž konkrétně měl zohlednit především jejich „právo … bezplatně užívat po stanovenou dobu bytovou jednotku“ . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání uplatnili. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky je soudní rozhodnutí překvapivé tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i v případě, kdy se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a ve sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť při úvaze o tom, zda obsahuje náležité ujednání o výši nájemného či způsobu jeho výpočtu, nelze – vzhledem k zákonnému požadavku na písemnou formu smlouvy o nájmu bytu – vycházet bez výslovného odkazu v této smlouvě z jiné listiny, než na které byla zaznamenána, a že údaje obsažené v samotné Nájemní smlouvě neumožňují konkrétní výši měsíčního nájemného spolehlivě stanovit. Jestliže se oba soudy – na stejném skutkovém základě – zabývaly posouzením otázky platnosti Nájemní smlouvy, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť postrádá jednu z podstatných náležitostí smlouvy o nájmu bytu. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/).
V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i pro případný jiný právní názor soudu (jak tomu bylo v projednávaném případě), není třeba účastníky poučovat podle §118a odst. 2 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06).
Zbývá dodat, že z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že je zjevně bezdůvodná dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval povinnost zajištění rovnocenného podkladu pro odlišné hodnocení důkazů. Je tomu tak už proto, že při právním posouzení věci vycházel z týchž rozhodných skutečností jako soud prvního stupně; důkazy týkající se těchto skutečností tudíž oba soudy hodnotily stejně.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady se však nemůže jednat v případě dovolacích výtek vztahujících se ke skutkovému závěru, že Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že uvedený závěr nebyl pro posouzení platnosti Nájemní smlouvy určující. Byť se tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné zmínil o tom, že při posouzení, zda Nájemní smlouva obsahovala náležitou specifikaci výše nájemného nebo způsobu jeho výpočtu, nelze přihlížet k údajům uvedeným v Evidenčním listu také proto, že Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat, lze tento skutkový závěr chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Jelikož na zmíněném skutkovém závěru napadené rozhodnutí ve skutečnosti ani nespočívá, pak případné vady v procesním postupu odvolacího soudu, jež mohly mít vliv na jeho správnost, nemohly – logicky vzato – mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Je-li – jako v daném případě – dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., lze v něm použít rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (který dovolatelé rovněž uplatnili), jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové skutkové zjištění je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním významným pro posouzení předmětné smlouvy jako (úplatné) smlouvy o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák., vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Zde nelze přehlédnout, že především z čl. 3 Nájemní smlouvy jednoznačně vyplývá vůle jejích subjektů sjednat k předmětnému bytu úplatný právní vztah a je nerozhodné, že protiplnění (nájemné) za prvních třicet let užívání bytu bylo sjednáno formou investičních nákladů vynaložených žalobci (předem) na vybudování bytu. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (a nikoliv na časově omezené období třiceti let, jak se snad mylně dovolatelé domnívají) a že pro dobu po „odbydlení“ investičních nákladů mělo být za užívání bytu placeno „nájemné“ ve výši, která „bude stanovena v souladu s platnými právními předpisy nebo zvyklostmi“ . Na tomto jasném vyjádření úplatnosti předmětné smlouvy pak nic nemění ani okolnost, že v jiné její části (konkrétně v jejím čl. 5), popř. v jiných smlouvách se o daném právním vztahu nepřesně hovoří jako o „bezplatném nájmu“. Z obsahu Nájemní smlouvy (a dalších listinných důkazů) je totiž patrné, že její smluvní strany takovou formulaci zvolily zjevně pod vlivem sjednaného „nájemného“ po dobu prvních třiceti let a že se jí (byť poněkud neobratně) pokoušely postihnout situaci, kdy za uvedené období bylo protiplnění za užívání bytu (nájemné) uhrazeno předem formou investic do vybudování bytu (a tedy nemělo být hrazeno – jak je jinak obvyklé – např. v pravidelných měsíčních platbách). V naznačených souvislostech se tedy odvolací soud nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Citovaný dovolací důvod uplatnili dovolatelé námitkou, že dospěl-li odvolací soud při rozhodování věci k závěru, že „mezi stranami nebyl ve smlouvě sjednán nájem a dovolatelé měli právo … vymezené prostory po časově omezenou dobu bezplatně užívat“ , měl se zabývat i tím, zda „posuzovaná smlouva není i přes svůj název co do svého obsahu smlouvou o výpůjčce“ . Uvedená dovolací námitka však nemůže být opodstatněná již proto, že „závěr“, z něhož vychází, odvolací soud neučinil. Naopak vycházel ze správného názoru, že předmětná smlouva je z hlediska jejího obsahu smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák.; už z tohoto důvodu bylo vyloučeno, aby ji posuzoval (současně) jako smlouvu jiného smluvního typu (smlouvu o výpůjčce). Ostatně takový právní názor by v uvedeném řízení (v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu) byl pro dovolatele bez právního významu. Nad rámec řečeného dovolací soud pro úplnost dodává, že podle ustálené soudní praxe musí písemná smlouva o nájmu bytu obsahovat ve smyslu §686 odst. 1 obč. zák. vedle jiných náležitostí rovněž výši nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu, což je takové určení, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet nájemného a úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétním peněžitým částkám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, na nějž již správně odkázal odvolací soud).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu