ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3172.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3172/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Znojma, se sídlem ve Znojmě, Obroková 12, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Vídeňská 13, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 522/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 19 Co 395/2005-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 19 Co 395/2005-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 9 C 522/2005-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, I. kategorie, nacházejícího se ve 2. podlaží domu ve Z., ulice Dukelská 115, sestávajícího se z pokoje, kuchyně, předsíně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) ze dne 15. 4. 2005 (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3.950,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 2811, Dukelská 115 ve Z. na pozemku par. č. 263/24 v k. ú. Z., že dne 29. 2. 1994 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena k předmětnému bytu nájemní smlouva na dobu neurčitou, že žalovaná je výlučnou vlastnicí objektu bydlení v Suchohrdlech čp. 137 na pozemku parc. č. 9, zapsaného na LV č. 238 pro k. ú. S., obec Suchohrdly, okres Znojmo u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, že žalobce dal žalované dopisem ze dne 15. 4. 2005, který byl žalované doručen dne 20. 4. 2005, výpověď z nájmu bytu, protože žalovaná má dva byty, že rozhodnutím Městského úřadu ve Znojmě ze dne 27. 6. 2005, č. j. Výst:25d 1005565/2005-Pk Rozh., byla povolena změna užívání objektu bydlení čp. 137 v S. z rodinného domu na rekreační objekt, že jde o cihlový řadový domek se sedlovou střechou, v němž se nachází místnost označovaná jako kabinet a dále kuchyň a pokoj, že objekt je napojen na veřejný vodovod a je vybaven suchým záchodem a lokálním vytápěním, že od roku 1985, kdy se stala jeho vlastnicí, neprováděla na objektu žádné stavební úpravy a že užívá ho především v sezóně (kdy lze užívat zahradu), jinak bydlí společně s druhem v bytě a že je důchodkyně (vdova).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že místnosti v domě v S., ohledně něhož byla povolena změna užívání na rekreační objekt, nelze pokládat za další byt žalované a nebyly tak naplněny předpoklady k dání výpovědi z nájmu bytu vázané na existenci dvou či více bytů u nájemce [§711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“]. Podpůrně – pro případ, že by byl dům v Suchohrdlech objektem určeným k trvalému bydlení – soud prvního stupně zaujal názor, že neplnohodnotný charakter domu (jde o starý, neudržovaný dům bez základního sociálního a technického zařízení) s přihlédnutím k věku žalované a k jejím příjmům naplnil předpoklady pro odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. 19 Co 395/2005-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku uvedeném pod bodem I. tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší. Výrok uvedený pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil nahradit žalobci na nákladech řízení částku 7.760,- Kč. Nakonec rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 5.700,50 Kč.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že podle zprávy lékaře by žalovaná neměla být vystavena – vzhledem k onemocnění dnovou artritidou – zátěži dolních končetin a dále že dům v Suchohrdlech je veden v katastru nemovitostí jako objekt bydlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně po právní stránce uzavřel, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. se posuzuje k okamžiku doručení výpovědi a že tehdy byl objekt v S. stavebně právně určen k trvalému bydlení. Byl proto naplněn předpoklad, že žalovaná měla dva byty, a – vzhledem k tomu, že žalovaná na domu v S. neprováděla po dobu dvaceti let trvání svého vlastnického práva žádné stavební úpravy – byl naplněn také předpoklad, že se nejedná o případ, kdy by na žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt. Závěrem odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. spočívající ve věku žalované (který nepokládal za mimořádně vysoký) ani v jejím zdravotním stavu či ve stavebnětechnickém stavu objektu v Suchohrdlech (který lze vylepšit úpravami tak, aby vyhovoval zdravotnímu stavu žalované).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody označila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Žalovaná uvedla, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem nemají oporu v provedeném dokazování a tvrdila, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanoveními §132 a §133 až §135 o.s.ř. (aniž své výhrady blíže konkretizovala). Poukazovala na to, že rodinný domek zdědila po rodičích a jeho stav odpovídá úrovni a možnostem bydlení předchozích generací. Nikdy nepomýšlela na to, že by se do něho nastěhovala. Dům si ponechala jednak z citových důvodů a dále pro účely „chalupaření a zahrádkaření“ v důchodovém věku. Chtěla jej užívat jen „v sezóně“. Neměla tedy důvod provádět jeho přestavbu. Proto požádala o změnu účelu jeho užívání na rekreační objekt. Má za to, že v jejím případě nemělo být aplikováno ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť uvedené ustanovení se týká jen případů, kdy nájemce užívá dva byty k účelu, k němuž jsou určeny tj. k bydlení. Nelze je však vztáhnout na případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů například k uskladnění nábytku nebo k podnikání, či zanechá-li byt prázdný a podle ní ani tehdy, užívá-li druhý byt k individuální rekreaci. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 457/98 a sp. zn. 26 Cdo 1581/98. Podpůrně nesouhlasila i s právním závěrem, že nebyl naplněn zákonný předpoklad „že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt“. Nesprávné právní posouzení spatřovala též v tom, že odvolací soud neshledal předpoklady pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. s ohledem na stav domu, její věk, zdravotní stav a příjem. Namítala, že dům není vhodný k celoročnímu bydlení a přestavba je pro ni finančně nereálná. Závěrem navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení a aby jí byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
I když dovolatelka formálně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti – podle obsahu dovolání §41 odst. 2 o.s.ř. – zpochybnila správnost právních závěrů „že žalovaná užívá dva byty“, že nebyl naplněn zákonný předpoklad „že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt“ a „že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy“. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Případné faktické nevykonávání „bydlení“ osobou nájemce není na překážku závěru o užívání dvou či více bytů, neboť jinak by ze skutkové podstaty uvedeného výpovědního důvodu byl eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004). Zároveň soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat tj. zda byt v jeho nemovitosti je způsobilý vzhledem k jeho stavu uspokojit jeho bytovou potřebu, jakož případně i důvody, pro které přestal být jeho stav k tomu způsobilým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Z výše uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná měla v okamžiku dání výpovědi dva byty, je v souladu s uvedenou judikaturou a tedy v souladu s hmotným právem. V rozporu s výše uvedenou judikaturou je však jeho závěr, že pro naplnění pojmu „nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt“ nejsou právně relevantními skutečnostmi faktický stav nemovitosti ve vlastnictví žalované a důvod, pro který byt v nemovitosti není způsobilý uspokojit její bytovou potřebu. Neužívá-li nájemkyně svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky (dům již v době doručení výpovědi fakticky neodpovídal současným požadavkům na trvalé bydlení a bylo jej možno užívat bez závad jen k rekreačním účelům) a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemkyně (která nemovitost v takovém stavu již nabyla) si ji rozhodla ponechat (i s přihlédnutím ke svým majetkovým a osobním poměrům) jen pro účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden ze dvou bytů. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že v projednávané věci byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., je jeho právní posouzení v rozporu s hmotným právem.
Pro úplnost lze dodat, že žalované nelze přisvědčit v tom, že na její případ lze vztáhnout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 457/98 a sp. zn. 26 Cdo 1581/98, neboť stav předpokládaný v těchto rozhodnutích (že by některý ze dvou bytů neužívala popřípadě v něm vykonávala podnikatelskou činnost) nebyl v projednávané věci zjištěn.
Za výše uvedeného stavu pak bylo předčasné zabývat se otázkou, zda výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu