ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4200.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4200/2018-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce J. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1/ A. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, a 2/ Správnímu bytovému družstvu Rozvoj , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, IČO: 00033006, zastoupenému JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 73/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2018, č. j. 53 Co 60,183/2018-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2017, č. j. 23 C 73/2015-207, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 2/ je vlastníkem tam specifikovaných nemovitých věcí a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 10. října 2017 odvolání. Usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223, jej soud prvního stupně vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě patnácti dnů od právní moci usnesení. Usnesení (výzva) mu byla doručena 26. října 2017 a soudní poplatek zaplatil 23. listopadu 2017.
Usnesením ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 23 C 73/2015-233, soud prvního stupně odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že soudní poplatek žalobce nezaplatil ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Po zjištění, že soudní poplatek byl zaplacen do konce lhůty k odvolání proti citovanému usnesení o zastavení odvolacího řízení, však usnesení o zastavení řízení zrušil usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. 23 C 73/2015-239. Usnesením ze dne 27. března 2018, č. j. 23 C 73/2015-254, však odvolací řízení opětovně zastavil, znovu s odůvodněním, že odvolací poplatek nezaplatil ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223, a k zaplacení poplatku po marném uplynutí této lhůty se nepřihlíží; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. března 2018, č. j. 23 C 73/2015-254, a k odvolání žalovaného 2/ proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. září 2017, č. j. 23 C 73/2015-207, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. května 2018, č. j. 53 Co 60,183/2018-275, potvrdil zastavovací usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a v nákladovém výroku III. i jeho rozsudek (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti výroku I. citovaného usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalovaná 1/ prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s již ustálenou soudní praxí otázku rozhodného znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), a v souladu s takto ustálenou praxí vyložil rovněž aplikovaná ustanovení tohoto zákona.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, dovodil, že zákon č. 549/1991 Sb. v ustanovení §4 odst. 1 stanoví, že poplatková povinnost za řízení vzniká podle písm. a/ podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b/ podáním odvolání, podle písm. c/ podáním dovolání, podle písm. d/ podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho se podává závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním (§4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.), které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č. 296/2017 Sb. K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil též v usneseních z 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 1693/2018, z 28. listopadu 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, z 19. prosince 2018, sp. zn. 29 ICdo 158/2018, či z 20. prosince 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, a sdílí ho i v projednávané věci.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. září 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
V projednávané věci bylo odvolací řízení zahájeno 10. října 2017, kdy dovolatel podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož bylo odvolání podáno po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., řídí se poplatková povinnost založená odvoláním zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. 23 C 73/2015-223, byl dovolatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání do 15 dnů od právní moci usnesení. Usnesení mu bylo doručeno téhož dne (26. října 2017), a proto lhůta k zaplacení uplynula 10. listopadu 2017. Soudní poplatek však zaplatil až 23. listopadu 2017. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) tudíž správně řízení zastavil, jelikož soudní poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě k tomu určené, a k jeho zaplacení po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§9 odst. 1 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. září 2017). Při posouzení vzniku dovolatelovy poplatkové povinnosti tedy soudy obou stupňů v souladu s judikaturou aplikovaly zákon č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č. 296/2017 Sb., a rovněž tak předpoklady pro zastavení odvolacího řízení.
V poměrech posuzované věci však nelze přehlédnout, že byť původní usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku soud prvního stupně zrušil, posléze odvolací řízení opět zastavil. Nejde však o takovou vadu řízení, která by sama o sobě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018, sp. zn. 23 Cdo 2728/2017). Navíc ani s ohledem na tento specifický postup dovolací soud neshledal důvod, pro nějž by se měl od výše uvedených závěrů odchýlit. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že soudní poplatek za odvolání je podle §4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb. (ať už ve znění před či po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb.) splatný okamžikem jeho podání. Za daných okolností tudíž jeho splatnost nastala dne 10. října 2017, přičemž soudem (dodatečně) určená lhůta uplynula dne 10. listopadu 2017. Dovolateli tak byl poskytnut dostatečný prostor, v němž mohl soudní poplatek uhradit. Neučinil-li tak, není vinou soudů nižších stupňů, že odvolací řízení bylo (v konečném důsledku) v souladu s účinnou právní úpravou pro nesplnění této povinnosti zastaveno. Následný postup soudů totiž nemůže mít vliv na (předchozí) chování dovolatele, jež tento zákonný důsledek zapříčinilo.
Dovolací soud neshledal důvod ani pro dovolatelem navrhované přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 1 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. K povaze tohoto ustanovení se totiž Ústavní soud již vyjádřil, kupříkladu v usnesení ze dne 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/2018. V něm mimo jiné dovodil, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Poplatníkům tedy v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity. Ústavní soud tudíž neshledal, že by citované ustanovení nepřiměřeně zasahovalo do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a bylo tak v rozporu s ústavním pořádkem.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud dovolání dovolatele odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu