ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5756.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5756/2017-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 15 , se sídlem v Praze 15, Boloňská 478/1, IČO 00231355, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovanému L. Š. , P., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 1/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2017, č. j. 58 Co 28/2017-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Petra Balcara, se sídlem v Praze 1, Panská 895/6.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 17 C 1/2013-181, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. o výměře 288 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří - a budovu bez čísla popisného (garáž) na tomto pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu P., Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, k. ú. H. (dále jen též „pozemek“ a „budova“), do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 58 Co 28/2017-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobkyně je v dané věci aktivně věcně legitimována. Budova s pozemkem tvoří funkční celek, který jako historický majetek obce ve vlastnictví státu přešel do vlastnictví hlavního města Prahy k rozhodnému dni, tj. k 24. 5. 1991, podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Dále dospěl k závěru, že žalovaný je pasivně věcně legitimován, neboť podnájemní smlouva, od níž odvozoval právní důvod k užívání nemovitostí, je neplatná. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011) konstatoval, že právo trvalého užívání zřízené ve prospěch Svazu požární ochrany, základní organizaci Hostivař II, hospodářskou smlouvou ze dne 12. 5. 1980, zaniklo ke dni 6. 4. 1991 zánikem nositele tohoto práva a nemohlo přejít na právního nástupce. Trvalý uživatel nebyl ani oprávněn přenechat majetek, který mu byl odevzdán do trvalého užívání, jinému subjektu k dočasnému užívání. Z těchto důvodů nájemní smlouva, která byla podepsána dne 5. 9. 1995 mezi Sdružením hasičů Čech, Moravy a Slezska – 3110 7. SDH Hostivař II (označeným jako právní nástupce
SPO ČSFR – 3110 ZO Hostivař II) jako pronajímatelem a L. Š. jako nájemcem, nemohla být platně uzavřena. Nevzniklo-li panu L. Š. nájemní právo, nemohl přenechat předmětné nemovitosti do podnájmu žalovanému. Uzavřel, že žalovanému nesvědčí k užívání nemovitostí žádný právní titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila žalobkyně. Nejvyšší soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku zákonného přechodu vlastnického práva na žalobkyni v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustálené soudní praxe vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle §126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (nyní §1040 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), může mít úspěch tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001).
V projednávané věci jde o vyklizení nemovitostí, které podle závěru odvolacího soudu tvořily jeden funkční celek, obec je vlastnila ke dni 31. 12. 1949, ke dni 24. 5. 1991 byly ve vlastnictví České republiky, a přešly tak do vlastnictví obce podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Námitka dovolatele, že přechodu nemovitostí na obec bránilo právo trvalého užívání zřízené ve prospěch Svazu požární ochrany, základní organizace Hostivař II, není způsobilá tento závěr zpochybnit. V usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že právo trvalého užívání věci mělo přes svá specifika nepochybně charakter obligační (nikoli věcný) a nemohlo být převedeno na dalšího nabyvatele singulární sukcesí. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, v němž dále dovodil, že právo trvalého užívání nemohlo přejít na dalšího nabyvatele ani univerzální sukcesí. Bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro niž bylo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, již byl majetek předán k trvalému užívání. Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže dovodil, že právo trvalého užívání zřízené ve prospěch Svazu požární ochrany, základní organizace Hostivař II, zaniklo zánikem tohoto subjektu ke dni 6. 4. 1991. Právní závěr odvolacího soudu o zániku Svazu požární ochrany, základní organizace Hostivař II, přitom není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými (srov. listiny na č. l. 113 a 123 spisu).
Nad rámec výše uvedeného - s ohledem na charakter dovolacích námitek - dovolací soud pro úplnost dodává, že existence práva trvalého užívání k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) není pro posouzení přechodu majetku do vlastnictví obcí v tomto případě určující. Šlo-li totiž o nemovitosti uvedené v §2, jako tomu bylo v projednávané věci, přecházely nemovitosti do vlastnictví obce, i když byly ke dni účinnosti zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Případné právo trvalého užívání nemůže ovlivnit ani na závěr o neplatnosti smlouvy nájemní a smlouvy podnájemní, od níž odvozuje své právo žalovaný. Soudní praxe se ustálila v názoru, že trvalý uživatel, jemuž byla část národního majetku smlouvou přenechána do bezplatného trvalého užívání (§761 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, §70 odst. 1 až 3 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, dále jen „hospodářský zákoník“), je oprávněn a zároveň povinen užívat tento majetek jen k účelu, k němuž byl odevzdán, a dále je povinen ho zejména udržovat a opravovat (§9 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.). Jiná dispozice s přenechaným majetkem, např. jeho přenechání k užívání jiným subjektům, trvalému uživateli nepřísluší, pokud nebylo smluvními stranami dohodnuto něco jiného. Trvalý uživatel není taktéž oprávněn přenechat za úplatu tento majetek, popř. jeho část do dočasného užívání (nyní do nájmu) jiným subjektům, neboť tomu brání §71 odst. 1 hospodářského zákoníku a §10 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., podle nichž jsou tyto dispozice oprávněny provádět státní organizace, které mají k přenechávanému majetku právo hospodaření, což trvalý uživatel nesplňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1792/2001, či usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 145/2015). Lze proto dovodit, že i v případě, že by právo trvalého užívání ke dni 6. 4. 1991 nezaniklo, případný trvalý uživatel nemohl odevzdaný majetek přenechat do nájmu jinému subjektu a nájemní smlouva (zde ze dne 5. 9. 1995) by byla neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.
Existence práva trvalého užívání by mohla být významná pro posouzení případné transformace práva trvalého užívání pozemku na jeho vlastnictví podle §879c odst. 1 obč. zák., ovšem pouze za předpokladu, že by trvalý uživatel (splňující podmínky uvedené v §879c odst. 1 obč. zák. k 1. 7. 2000) požádal v jednoroční lhůtě o transformaci vlastnictví podle §879c odst. 4 obč. zák. Nepožádal-li trvalý uživatel včas o transformaci vlastnictví, právo trvalého užívání dnem 1. 7. 2001 zaniklo. Existence takové žádosti o transformaci vlastnictví nebyla v dané věci tvrzena, tím méně prokázána. Lze proto uzavřít, že i v případě, že by právo trvalého užívání nezaniklo ke dni 6. 4. 1991, zaniklo nejpozději dnem 1. 7. 2001 marným uplynutím lhůty pro podání žádosti a k transformaci na vlastnictví nedošlo.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo4097/2017.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu