ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.881.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 881/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. Š., b) V. S., a c) M. S., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) A. D., zastoupenému advokátem, a 2) D. D., o určení, že povinnost vyklidit byt není podmíněna zajištěním bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 15/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 22 Co 2332/2004-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 7. 2004, č.j. 34 C 15/2002-188, (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 26. 9. 2002, č.j. 34 C 15/2002-70, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2003, č.j. 22 Co 2823/2002-87, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu na určení, že oběma žalovaným uložená povinnost vyklidit byt č. 4 sestávající se z kuchyně, třech pokojů a příslušenství, v domě č. 11 v Č. B. (dále jen „předmětný byt“), není podmíněna zajištěním bytové náhrady přiznané rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 1. 1998, č.j. 22 C 71/97-31, a žalovaní jsou povinni jej vyklidit a vyklizený předat všem žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl i o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný se po vypořádání zaniklého společného jmění manželů (žalovaných) dohodou ze dne 31. 5. 2002 stal vlastníkem všech nemovitostí a spoluvlastnických podílů k nemovitostem, mimo jiné i bytu č. 1509/2 v Č. B. (dále jen „byt v N. ulici“), který žalovaní nabyli kupní smlouvou uzavřenou s R. D. dne 16. 5. 2000, jejíž právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí ke dni 22. 5. 2000. Jmenovaný uzavřel s žalovanými rovněž dne 28. 4. 2000 smlouvu o půjčce ve výši 400.000,- Kč, kterou jim poskytl za účelem úhrady kupní ceny bytu v N. ulici, a dne 12. 7. 2000 smlouvu o nájmu tohoto bytu na dobu 8 let s tím, že pohledávka žalovaných na nájem bude započítávána na úhradu dluhu vzniklého z titulu půjčky. Podle soudu prvního stupně v řízení nebylo prokázáno, že by uvedená smlouva o nájmu bytu v N. ulici byla simulovaným právním úkonem, neboť žalobci ani přes poučení soudu nenavrhli k prokázání takového tvrzení další potřebné důkazy. Soud prvního stupně po provedení předem neoznámeného místního šetření v předmětném bytě za účelem zjištění, zda jej i nadále užívá žalovaná se svým nezletilým synem, po srovnání spotřeby dodávaných zdrojů energie do obou bytů a vyhodnocení dalších skutečností dospěl k závěru, že žádný z žalovaných nedisponuje objektivní možností uspokojit svoji bytovou potřebu jinak než užíváním předmětného bytu. Podle soudu prvního stupně bylo pronajmutí bytu v N. ulici vedeno objektivními okolnostmi, neboť bez poskytnuté půjčky a na ni navazující nájemní smlouvy, kterou byla půjčka hrazena, by nedošlo ke koupi tohoto bytu. Vzhledem k tomu, že byt v N. ulici je pronajat třetí osobě, není právně volný a žalovaní nemají objektivní možnost jej užívat. Protože během řízení nevyšlo najevo, že by žalovaní disponovali jiným vlastním bytem, nedošlo na jejich straně ke změně poměrů, která by s ohledem na dobré mravy odůvodňovala rozhodnutí, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č.j. 22 Co 2332/2004-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt již není nadále vázána na zajištění bytové náhrady; dále rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zejména zdůraznil, že žalovaní zakoupili byt v N. ulici teprve poté, kdy jim byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, byt v N. ulici pronajali na dobu osmi let R. D. a současně s ním uzavřeli smlouvu o půjčce, jejíž splácení bylo sjednáno formou započtení na nájem tohoto bytu. Při úvaze, zda se jednalo o subjektivní nebo objektivní důvody, pro které žalovaní byt v N. ulici neužívali, argumentujíce, že tento byt není právně volný, se odvolací soud zabýval širšími souvislostmi. V tomto ohledu podle odvolacího soudu není bez významu dohoda o vypořádání společného jmění manželů (žalovaných) ze dne 31. 5. 2002, jejíž obsah byl znovu k důkazu sdělen. Z uvedené dohody se podává, že žalovaní za trvání manželství (od 14. 10. 1995 do 31. 5. 2002) nabyli majetek, jehož hodnota přesahovala běžný standard. Za situace, kdy z této dohody vyplývá, že majetek žalovaných se pohyboval v řádech milionů korun, odvolací soud dovodil, že bylo v jejich možnostech koupit byt v N. ulici bez přenechání jeho nájmu třetí osobě, aby získali právně volný byt. Za takového stavu bylo podle odvolacího soudu na místě odepřít žalovaným právo na zajištění náhradního bytu, neboť takový výkon práva by odporoval dobrým mravům.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož prostřednictvím uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil skutečnou hodnotu majetku žalovaných pouze na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů a zcela pominul existenci jejich peněžitých závazků i dalšího zatížení tohoto majetku. Za této situace měl odvolací soud žalované nejdříve vyzvat k doplnění skutkových tvrzení ohledně jejich majetkových poměrů ve smyslu §118a o.s.ř., a teprve poté eventuálně přikročit ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný dále uvádí, že žalovaná ještě před vydáním napadeného rozhodnutí předmětný byt dobrovolně vyklidila, a proto měl odvolací soud přezkoumat, zda je i nadále pasivně legitimována, případně měl k tomu provést potřebné dokazování. Dovolatel současně zdůrazňuje, že soudy při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu nepovažovaly majetkové poměry žalovaných za podstatné, neboť právo na přiměřený náhradní byt není ze zákona závislé na majetkové situaci nájemce. Navíc z dohody o vypořádání společného jmění manželů nelze zjistit majetkové možnosti žalovaných v roce 2000. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel především v závěru odvolacího soudu, že nájemce nemá právo na náhradní byt, pokud je v jeho možnostech a schopnostech, zejména majetkových, získat vlastní „právně“ volný byt. Bylo by proto podle dovolatele absurdní uvažovat za této situace, že nájemce jedná v rozporu s dobrými mravy, pokud nepoužije svůj majetek na zajištění náhradního bytu. Přestože dovolatel vlastní několik bytových jednotek, jsou všechny obsazené nájemci. Sám dovolatel s novou rodinou nemá žádnou jinou možnost bydlení. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Z hlediska obsahového nejsou dovoláním uplatněny zmatečnostní vady dle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., a jelikož tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ze spisu nevyplývají, je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Námitka, že odvolací soud měl žalované vyzvat k doplnění skutkových tvrzení ohledně jejich majetkových poměrů ve smyslu §118a o.s.ř., by byla podřaditelná dovolacímu důvodu vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a mohla by být shledána důvodnou, pouze pokud by v důsledku nesplnění poučovací povinnosti soudem nebyl postačujícím způsobem zjištěn skutkový stav věci potřebný pro její právní posouzení. Stejně tak námitka, že důkaz dohodou o vypořádání společného jmění žalovaných nevypovídá nic o majetkových poměrech žalovaných v r. 2000, jež by byla podřaditelná dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o.s.ř., by mohla být důvodnou, jen pokud by podrobnější zjištění o majetkových poměrech žalovaných v r. 2000 mohla mít vliv na právní posouzení věci. V tomto smyslu je důvodnost uvedených námitek podmíněna opodstatněností námitky nesprávného právního posouzení, o níž bude pojednáno dále.
Námitka nedostatku pasivní legitimace druhé žalované je zjevně nepřiléhavá, neboť se netýká vztahu mezi dovolatelem a žalobci a jako taková nemůže mít vliv na posouzení věcné správnosti rozhodnutí napadeného rozhodnutí mezi těmito subjekty. Jelikož žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), nemůže dovolání prvního žalovaného jako (mimořádný) opravný prostředek sloužit k nápravě případné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se týká pouze druhé žalované.
Dovolací soud tedy přikročil k přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska dovolatelem uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jímž dovolatel podrobil kritice právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě by odporovalo dobrým mravům trvat na zajištění bytové náhrady žalovaným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195. Ustálená judikatura též dovozuje, že i v případech, kdy zákon výslovně váže uložení povinnosti vyklidit byt na zajištění bytové náhrady, lze uložit žalovanému povinnost byt vyklidit bez zajištění náhrady tehdy, jestliže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., typicky tehdy, když žalovaný má jinou možnost bydlení (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 320).
Soudní praxe (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno – vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti na straně žalobce, tak i na straně žalované. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
Okolnost, že nájemce má dva (více) bytů je podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. samostatným důvodem výpovědi z nájmu bytu (vyjma případu, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt). Je-li takto postižitelné právo nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě, kdy jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by totiž osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu. Proto také okolnost, že se osoba, jíž přísluší právo na bytovou náhradu, vzdala bez vážného důvodu možnosti trvale uspokojit svoji bytovou potřebu v domě, jehož je (spolu)vlastníkem, může být důvodem pro odepření tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura č. 1/2001).
V rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Uvedený závěr se obdobně uplatňuje též při posouzení otázky, zda nájemce má dva (či více) bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). V naposledy citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též dovodil, že pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, postačí, pokud v té době má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl nájem tohoto bytu sjednán. Tento závěr je též v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, v němž dovolací soud dovodil, že na žalovaných (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to byt v nemovitosti vlastnicky náležející první žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili (protože přeměnili část nemovitosti na penzion, který provozují), nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. S přihlédnutím k soudní praxí respektované zásadě rovnováhy spravedlivého uspořádání vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1136/2003 a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004) dovolací soud již také dovodil, že pokud ti, jimž pravomocné rozhodnutí ukládá vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, jsou vlastníky domu, v němž by mohli uspokojovat svou bytovou potřebu, avšak nedostatek finančních prostředků neumožňující jim zajistit řádnou údržbu domu je přiměje k jeho prodeji, nelze při úvaze o tom, zda další trvání na zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy, přehlédnout, že získali větší částku peněz, a je nutno uvážit, zda by jim tato částka v daném místě a čase umožňovala zajistit si jinou možnost bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 412/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud se v dané věci ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, pokud ten dovodil, že za zjištěného skutkového stavu by trvání na zajištění bytové náhrady pro žalované bylo v rozporu s dobrými mravy. Především je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno (jak dovolatel mylně tvrdí) na právním názoru, že nájemce nemá právo na zajištění bytové náhrady, pokud je v jeho schopnostech a možnostech získat vlastní právně volný byt, nýbrž na názoru, že pokud nájemce poté, co mu bylo uloženo vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, získal objektivní možnost uspokojit svou potřebu bydlení ve vlastním bytě, bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby trval na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v rozporu s dovolateli vysloveným názorem, že právo na přiměřený náhradní byt vyplývá ze zákona bez ohledu na majetkové poměry nájemců. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že pokud žalovaní přenechali byt v N. ulici do nájmu R. D., nejde o skutečnost objektivní povahy (která by jim objektivně, tj. nezávisle na jejich vůli, bránila tento byt využít k bydlení), nýbrž nepochybně o skutečnost subjektivní, tj. výsledek jejich vlastního rozhodnutí. Se zřetelem k uvedeným závěrům nepovažuje dovolací soud za nutné, aby byly podrobněji zjišťovány majetkové poměry žalovaných v době koupě bytu v Nové ulici, a proto neshledává důvodnou námitku, že odvolací soud měl v tomto směru žalované poučit o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ani námitku, že majetkové poměry žalovaných v rozhodné době nebyly pouze z dohody o vypořádání společného jmění manželů v potřebném rozsahu zjištěny.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalobcům), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu