ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1388.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1388/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) J. V. , a b) J. S. , zastoupených JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, za účasti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s. , se sídlem v Čelákovicích, Křižíkova 270/17, PSČ 250 88, identifikační číslo osoby 46357033, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 27/2, PSČ 602 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 159/2012, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 89/2015-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2015, č. j. 81 Cm 159/2012-44, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 6 valné hromady společnosti KOVOHUTĚ HOLDING DT, a.s. (dále jen „společnost“), konané dne 30. června 2012, ve znění „Valná hromada schvaluje řádnou účetní závěrku společnosti za rok 2011 ve znění jí předloženém“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Rozhodující posuzovanou skutkovou okolností pro odvolací soud byl (mimo jiné) v účetní závěrce uvedený nesprávný údaj o hodnotě zásob s rozdílem 105.000.000 Kč. To, jestli bylo příčinou tohoto rozdílu nadhodnocení existujících zásob, nebo „zmizení“ části zásob, odvolací soud nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za podstatné. Akcionáři totiž podle odvolacího soudu měli při schvalování účetní závěrky – s přihlédnutím k významu a obsahu výroku auditora – informace potřebné k rozhodnutí, zda auditorem ověřenou účetní závěrku schválí či nikoliv, zda ve společnosti setrvají, popřípadě zda učiní nebo navrhnou opatření, která ve vazbě na hospodaření společnosti zákon umožňuje. S ohledem na tuto skutečnost, odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého popsaný nedostatek účetní závěrky není důvodem pro vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti.
Jelikož dovolatelé tento závěr odvolacího soudu nezpochybnili, není dovolání přípustné k jeho k přezkoumání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Dovolatelé k dovolacímu přezkumu otvírají pouze otázku, zda jejich podání ze dne 23. října 2014 je změnou návrhu na zahájení řízení a zda o této změně měl soud prvního stupně rozhodnout postupem podle §95 o. s. ř.
Řešení této otázky však dovolání nečiní přípustným. I kdyby bylo možné soudům obou stupňů vytknout, že o změně návrhu na zahájení řízení nerozhodly postupem podle §95 o. s. ř., nemohla by tato skutečnost mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí, protože, jak bylo shora vysvětleno, je zřejmé, že odvolací soud návrh na zahájení řízení ve „změněném rozsahu“ projednal (srov. např. odůvodnění dovolateli zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2834/2011).
Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolateli) navržené důkazy, dovolatelé poukazují na údajnou vadu řízení. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírali jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč další důkazy navržené dovolateli nebylo nutné provádět.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu