ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1526.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1526/2022-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně KOMIX s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Drtinova 467/2a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 47117087, zastoupené JUDr. Alešem Doubkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1047/26, PSČ 110 00, proti žalované Č. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Národní agentury pro komunikační a informační technologie, s. p. , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 04767543, zastoupené Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o zaplacení 5.067.480 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 307/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 358/2021-593, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 27 C 307/2014-519, ve znění usnesení ze dne 15. 9. 2021, č. j. 27 C 307/2014-577, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.076.836 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1.990.644 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.) a o poplatkové povinnosti (výrok VI.).
[2] Městský soud v Praze k odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2017, č. j. 27 C 307/2014-322, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit 1.870.654,80 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 3.196.825,20 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 51 Co 67/2018-409, ve znění usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 51 Co 67/2018-424, změnil ve výroku I. tak, že žalobu co do částky 1.870.654,80 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím zamítl (první výrok), a ve výroku II. jej potvrdil (druhý výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 27 Cdo 4129/2018-451, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 18. 12. 2020, č. j. 51 Co 67/2018-477, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předestřená otázka výkladu §15 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020).
[7] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
[8] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, podle nichž:
1) „… byť K. nebyl oprávněnou osobou za žalovanou smluvní vztah uzavřít, … ve smyslu §15 odst. 2 obch. zák. … k uzavření smlouvy došlo. Žalovaná včas nezareagovala na ‚překročení zmocnění’ V. K. … a úkony K. ve vztahu k žalobkyni konkludentně schválila“, v důsledku čehož došlo „ke konkludentnímu uzavření smluvního vztahu mezi účastníky“, a
2) bylo by v rozporu s dobrými mravy, „aby žalovaná s odkazem, že vedoucí projektu (její pracovník) překročil své oprávnění, následně výsledky práce žalobkyně přijímala a dále je pro svou činnost využila, za tuto činnost ničeho nezaplatila“.
[9] Ani jeden z těchto závěrů, jež, každý jednotlivě, obstojí – v případě jejich správnosti – jako samostatné důvody pro vyhovění žalobě, dovolatelka řádně (tj. uvedením toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezením důvodu dovolání) nenapadá, a k dovolacímu přezkumu je tudíž neotevírá.
[10] K tomu Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad §15 odst. 2 obch. zák., neboť se podle ní nezabýval otázkou, zda o „překročení oprávnění“ V. K. žalobkyně věděla, nebo vědět mohla. Přehlíží při tom, že odvolací soud ve skutečnosti nezaložil svůj závěr na výkladu §15 odst. 2 obch. zák. (i když toto ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí cituje), nýbrž na (analogické) aplikaci §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019). Odvolací soud totiž nevycházel ze zjištění, že žalobkyně o překročení zmocnění V. K. nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla, ale (jak shora uvedeno) ze skutečnosti, že dovolatelka všechny úkony V. K. dodatečně (včas) schválila, v důsledku čehož podle odvolacího soudu došlo k uzavření smlouvy mezi účastníky.
[11] S ohledem na uvedené nemůže věcný přezkum dovoláním otevřené otázky (zda o „překročení oprávnění“ V. K. žalobkyně věděla, nebo vědět mohla) ovlivnit výsledek řízení (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější).
[12] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu §118a o. s. ř. Při formulaci této otázky dovolatelka přehlíží, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že neunesla důkazní břemeno (ohledně jí tvrzené skutečnosti, podle níž „žalobkyně se na projektu měla podílet jako subdodavatel další společnosti podílející se na stejném projektu …“). Podle odvolacího soudu totiž bylo prokázáno, že V. K. byl dovolatelkou pověřen k „zajištění a realizaci projektu“, na tomto projektu se podílel jako zaměstnanec dovolatelky v pozici „projektového manažera“ a za účelem realizace projektu poptával odborníky zaměstnané u žalobkyně. Žalobkyně učinila dovolatelce nabídku „k uzavření smluvního vztahu, a to za účast odborníků žalobkyně na uvedeném projektu za cenu 12.000 Kč za jeden ‚člověkohodin‘ (‚Man Day‘). Tato nabídka byla žalované zaslána, … žalovaná přímo nereagovala, avšak jednotlivé posléze práce provedené pracovníky žalobkyně byly K. odsouhlaseny a postoupeny nadřízeným K. k proplacení. Žalovaná žádným relevantním způsobem činnost pracovníků žalobkyně … nezpochybňovala, ani kvantitativně, ale ani kvalitativně, … akceptovala činnost pracovníků žalobkyně …, odvedenou práci přebírala …“
[13] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, je proto povinna spolu s vedlejším účastníkem vystupujícím na její straně společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Vyjádření žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, však Nejvyšší soud nepovažuje za úkon potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu