ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1367.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1367/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně ORESTY spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, U Třešňovky 2, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti žalované České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, o 687.700 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 260/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Co 281/2008-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.12.2007, č.j. 11 C 260/2006-166, ve výroku I. zastavil řízení o zaplacení 604.000 Kč s příslušenstvím. Dále v odstavci II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55.000 Kč s úrokem z prodlení od 16.11.2006 do zaplacení. Současně v odstavci III. zamítl žalobu o zaplacení částky 28.700 Kč a v odstavci IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala v roce 2004 celkem 18 návrhů na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tyto návrhy byly katastrálním úřadem zamítnuty a následně bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto o povolení vkladu. Nárok žalobkyně posoudil ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že žalobkyně má právo na náhradu škody. Dospěl k závěru, že pokud došlo ke změně nezákonného správního rozhodnutí v soudním řízení postupem podle částí páté o.s.ř., bylo nezákonné správní rozhodnutí změněno příslušným orgánem ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že správní rozhodnutí bylo změněno tím způsobem, že bylo nahrazeno vyhovujícím rozhodnutím soudu. Uzavřel, že za vzniklou škodu podle ustanovení §31 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb. v dané věci je třeba považovat soudní poplatek uhrazený za 18 podaných žalob, jimiž se žalobkyně domáhala nápravy nezákonného rozhodnutí v celkové výši 45.000 Kč a dále náklady řízení ve výši 10.000 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.8.2008, č. j. 30 Co 281/2008-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 55.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16.11.2006 do zaplacení. Dále v odstavci II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu rozhodnutí o žalobě podle části páté o.s.ř. nelze považovat za změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že rozhodování o žalobách v řízení podle části páté o.s.ř. nemá povahu přezkumu správnosti či zákonnosti správního rozhodnutí. Vyslovil, že pokud soud dospěje k závěru, že o sporu nebo jiné právní skutečnosti má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem, který tak nahradí rozhodnutí správního orgánu ( §250j o.s.ř.). Dovodil, že žaloba podle části páté o.s.ř. je tak řádným procesním prostředkem, jímž může být dosáhnuto jiného (nového) rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto správním orgánem, aniž by se posuzovala zákonnost původního rozhodnutí. Dospěl k závěru, že nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozsudkem soudu na základě žaloby podané podle části páté o.s.ř. nemá povahu zrušení či změny pravomocného rozhodnutí správního orgánu pro jeho nezákonnost ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že v daném případě nedošlo ke zrušení či změně nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát tedy neodpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že jeho výklad je v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu garantovanou zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatelky postup soudu podle ustanovení §250j odst. 1 o.s.ř. vždy obsahuje posuzování zákonnosti napadeného pravomocného správního rozhodnutí. V dovolání požadovala posouzení dovolacím soudem, zda nahrazení pravomocného rozhodnutí správního orgánu rozsudkem soudu na základě žaloby podané podle části páté o.s.ř. má či nemá povahu zrušení či změny pravomocného rozhodnutí správního orgánu pro jeho nezákonnost podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a případně za jakých podmínek. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobkyní v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť předmětná rozhodnutí katastrálního úřadu nebyla zrušena či změněna pro nezákonnost.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (jde o odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Tento závěr vyplývá přímo z výslovné dikce zákona, podle jehož ustanovení §8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Uvedený závěr, jímž se odvolací soud řídil, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá i principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). Odvolací soud tedy správně v dané věci dovodil, že podmínka odpovědnosti za škodu uvedená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna.
Dovozuje-li dovolatelka, že obecný výklad odvolacího soudu je v rozporu s právem na soudní a jinou ochranu garantovanou zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 části věty před středníkem).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu