ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1428.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1428/2019-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: obec Drahelčice , se sídlem v Drahelčicích, Na Návsi 25, IČ 002 33 200, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 146/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2018, č. j. 22 Co 204/2018-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 5 C 146/2017-98, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2018, č. j. 5 C 146/2017-112, nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., a to pozemků p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a p. č. XY, XY a XY v k. ú. a obci XY (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 80.731,20 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 22 Co 204/2018-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně pozemků p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. a obci XY, p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a p. č. XY a XY v k. ú. a obci XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobcem v odvolacím řízení; výrok I.), ve výroku I. jej dále změnil tak, že výše restitučního nároku žalobce uspokojeného vydáním náhradních pozemků činí 165.110 Kč, a v dalším (ohledně pozemků p. č. XY v k. ú. a obci XY a p. č. XY v k. ú. a obci XY) jej potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.). Odvolací soud vyšel z toho, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 3. 2015, č. j. PÚ 676/91, nebyly žalobci z důvodu dle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. vydány tam specifikované pozemky v k. ú. XY, které přešly do vlastnictví Československého státu - Státního závodiště v XY rozhodnutím Odboru pro výstavbu rady ONV Praha-jih, č. j. výst. 2665/56, ze dne 15. 12. 1956 (přičemž v odůvodnění tohoto vyvlastňovacího rozhodnutí bylo konstatováno, že „účelem vyvlastnění je provoz a další výstavba plochy Státního závodiště ve XY, že všechny vyvlastňované pozemky jsou již po desítky let pojaty do areálu závodiště, jehož další výstavba je zahrnuta do výhledového plánu druhé pětiletky, že pozemky jsou pro provoz závodiště, které je rovněž součástí státního plánu rozvoje národního hospodářství, nezbytné, a že požadavky dokonalé bezpečnosti objektů a dokonalé ochrany před zvířecí nákazou odůvodňují, aby provozovatel závodiště byl vlastníkem těchto nemovitostí“), že pozemky byly k provozování závodiště užívány již před vyvlastněním, že důvodnost překážky pro vydání byla přezkoumána na základě žaloby podané dle části páté o. s. ř. v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 (rozsudek ze dne 25. 11. 2009, č. j. 20 C 240/2005-240, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2011, č. j. 24 Co 231/2010-279, jimiž bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno, přičemž soudy vycházely z toho, že „žádané pozemky jsou součástí areálu dostihového závodiště jako sportovního zařízení, za které je třeba považovat nejen stavby v občanskoprávním slova smyslu, ale i pozemky, bez nichž by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných potíží možný“), a že dle evidence žalované činil zůstatek neuspokojeného nároku žalobce částku 450.253,40 Kč (žalovaná vycházela z hodnoty nevydaných pozemků 531.206,60 Kč). Dále odvolací soud zrekapituloval účast žalobce ve veřejných nabídkách od roku 2015 a postup žalované vůči němu, konstatoval, že v řízení byly žalobcem i žalovanou předloženy znalecké posudky, týkající se ocenění žalobci nevydaných pozemků, a že soud prvního stupně se - co se týče hodnoty věcné náhrady - ztotožnil s argumentací žalobce, podloženou listinnými důkazy, zejména správním titulem a soudními rozhodnutími vydanými podle části páté o. s. ř., z nichž vyplývá, že pozemky v době jejich odnětí státem byly vyvlastněny za účelem další výstavby závodiště, součástí areálu závodiště se skutečně staly, jsou pro jeho provoz nezbytné a správně tedy byly oceněny v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě jako stavební, čemuž odpovídal i posudek předložený žalobcem. Odvolací soud doplnil dokazování těmi důkazy, které soud prvního stupně opomněl provést, ačkoli je měl k dispozici, a dále dodatkem č. 1 ke znaleckému posudku předloženému žalobcem (č. 2216/32/2017 ze dne 6. 4. 2018), z nějž vyplývá, že hodnota nevydaných pozemků činí 13.806.750 Kč (znalecký ústav posoudil všechny pozemky jako stavební a vycházel tak z ceny 250 Kč za m 2 podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb.). Ohledně náhradních pozemků zopakoval dokazování znaleckými posudky znalce Ing. Zdeňka Tomíčka, dle nichž pozemek p. č. XY v k. ú. XY má hodnotu 59.323 Kč a pozemek p. č. XY v k. ú. XY má hodnotu 105.787 Kč. Uzavřel, že hodnota nároku žalobce na náhradu z předmětného restitučního titulu činí 13.806.750 Kč [restituční nárok žalobce byl přitom dosud (nepravomocně) saturován ve výši 6.355.667,55 Kč] a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení byly prokázány okolnosti, na základě nichž lze přijmout závěr, že postup žalované při uspokojování nároku žalobce na převod náhradních pozemků je liknavý a svévolný (žalobce se od roku 2015 aktivně snažil svého nároku domoci cestou veřejných nabídek, avšak bezúspěšně, a to zejména z důvodu, že žalovaná eviduje jeho nárok v nesprávné výši; nesprávná kvantifikace restitučního nároku dle soudní praxe představuje svévolný postup). Pokud se týče otázky vhodnosti žalobcem požadovaných pozemků (jež zůstaly předmětem řízení), žalovaná neprokázala, že by existovaly nějaké zákonné překážky pro jejich vydání, příp. že by byly pro vydání nevhodné z jiných důvodů; ani hodnota požadovaných náhradních pozemků nepřevyšuje hodnotu nevypořádaného restitučního nároku žalobce.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení dovolání, jež má za přípustné, „neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Zrekapitulovala postup odvolacího soudu a poukázala na závěry judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, s. zn. 28 Cdo 155/2016, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 a sp. zn. 28 Cdo 427/2018). Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval procesně nesprávně, „pokud dodatek č. 1 ke znaleckému posudku provedl v odvolacím řízení jako důkaz, a řízení tak zatížil procesní vadou“. Má za to, že otázkou, zda je třeba pozemky odňaté oprávněným osobám v areálu XY ocenit ve smyslu oceňovací vyhlášky jako stavební, se judikatura ve své praxi doposud nezabývala. Aby mohly být pozemky oceněny podle §14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, pak by muselo být v řízení žalobcem prokázáno, že byly v době odnětí určeny pro stavbu ve smyslu existence územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a bezprostřední realizace stavby, to vše splněno kumulativně. V dané věci však tyto podmínky nejsou splněny, jelikož odňaté pozemky nebyly zastavěny, nebyly stavebními parcelami a stavby na nich v převážné části nevznikly ani později. Pokud tedy odvolací soud vyšel ze zjištění, že odňaté pozemky je třeba ocenit jako stavební, postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu (založeném na nesprávném ocenění restitučního nároku), že vůči žalobci postupovala liknavě, neboť jí není známa judikatura Nejvyššího soudu, z níž by vyplývalo, že konkrétně odňaté pozemky měla ocenit jako určené k zastavění/stavební. Dále mu vytýká, že se nezabýval rozsahem veřejných nabídek pozemků a neporovnal ji s účastí žalobce v nich, která byla marginální, a že ani neřešil, resp. se nevypořádal s důvody, proč byl žalobce v nabídkách neúspěšný. Dále nesouhlasí s tím, že jí soud nepřiznal náklady řízení, přestože částečné zastavení řízení zavinil žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, Čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka [tj. otázka, zda je třeba pozemky odňaté oprávněným osobám v areálu XY ocenit ve smyslu oceňovací vyhlášky jako stavební] byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, vydaném v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků za pozemky, které nebyly žalobcům vydány z důvodu, že se jednalo o pozemky v areálu dostihového závodiště XY, mimo jiné uvedl, že „pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě /v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby/, je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění dovolatele na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016)“.
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), Nejvyšší soud již dříve taktéž akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu