ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1799.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1799/2023-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 15.436.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 163/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022, č. j. 30 Co 295/2022-479, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (čtvrtým v pořadí) ze dne 16. 5. 2022, č. j. 14 C 163/2015-449, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 564.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky, jdoucím od 7. 8. 2014 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce na žalované domáhal zaplacení dalších 15.436.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalované uložil rovněž povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 150.203,74 Kč (výrok III.) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení státu v rozsahu 100 %, přičemž jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV.). O těchto nákladech rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 po zahájení dovolacího řízení usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 14 C 163/2015-501, tak, že jejich výši stanovil částkou 39.853,50 Kč; usnesení nabylo právní moci dne 18. 4. 2023
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 295/2022-479, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 448.080,- Kč s příslušenstvím z této částky, v zamítavém věcném výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. potvrdil (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly ze zjištění, že usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2012, č. j. 0Nt 844/2012-34, byl na vazebním zasedání konaném téhož dne vzat žalobce do vazby, v níž byl omezen na osobní svobodě v období od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012. Následně usnesením policejního orgánu ze dne 3. 10. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin úvěrového podvodu podle ustanovení §211 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 3 T 3/2013-995, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2013, byl žalobce uznán vinným přečinem podvodu, a dále byl zproštěn obžaloby vinící jej ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry. Dne 5. 10. 2012 byl žalobce vyšetřen u praktické lékařky pro výrazné bolesti břicha a zvracení s příměsí krve. Od 4.12.2013 je žalobce léčen pro těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení v Chrudimi ze dne 23. 4. 2015 byl žalobcem shledán invalidním ve III. stupni pro posttraumatickou stresovou poruchu, anorexii a fobii z lidí.
4. Podle závěrů znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 7. 6. 2021, č. 197/2019, se během výkonu vazby a po propuštění z ní u žalobce rozvinula posttraumatická stresová porucha (dle mezinárodní klasifikace MKN.10-diagnóza F43.1), jejíž vznik byl výlučně přisouzen vazebnímu stíhání žalobce pro zločin zpronevěry podmíněný omezením žalobcovy osobní svobody, pocitem ohrožení, dehonestace a omezením možností obrany. Zbývající faktory byly z hlediska příčin vzniku poruchy shledány jako marginální, tedy i propuštění žalobce ze zaměstnání, k němuž došlo krátce před jeho vzetím do vazby. Ke vzniku onemocnění žalobce došlo již v průběhu vazby a k ustálení jeho zdravotního stavu nejpozději dne 30. 8. 2020. Podle znaleckého posudku ze dne 30. 3.2022 č. 923/2022 vypracovaného znalkyní MUDr. Lucií Laclovou činí výše odškodnění za vznik posttraumatické stresové poruchy u žalobce ve smyslu vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), na bolestném částku 24.000,- Kč a na ztížení společenského uplatnění částku 270.000,- Kč.
5. Žalobce u žalované uplatnil mimosoudně nárok dne 6. 2. 2014 a požadoval zaplacení celkové částky 5.973.500,- Kč. Dne 23. 9. 2021 pak předběžně uplatnil zvýšený požadavek na odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 11.000.000,- Kč. Žalovaná žalobci zaplatila 22.000,- Kč; z této částky 7.500,- Kč připadlo na náhradu nemajetkové újmy.
6. Na takto zjištěný skutkový stav odvolací soud - shledav správným právní posouzení věci soudem prvního stupně - aplikoval ustanovení §5, §9 odst. 1, §12 odst. 1 a §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také „obč. zák.“), §3079 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) a §2 odst. 1, §3 odst. 1 a §7 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Za nezákonné rozhodnutí označil odvolací soud jak usnesení policejního orgánu ze dne 6. 6. 2012, kterým bylo zahájeno trestního stíhání žalobce pro spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry, tak i rozhodnutí soudu o vzetí žalobce do vazby, byť toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Pokud byl žalobce obžaloby pro spáchání zločinu zpronevěry zproštěn, vztahuje se nezákonnost trestního stíhání na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Usnesení soudu o vazbě se tak stalo samostatným odpovědnostním titulem k nárokům uplatněným žalobou v přítomné právní věci. Odvolací soud se ztotožnil s konkluzí soudu prvního stupně o naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalované za vzniklou škodu (poškození žalobcova zdraví), k níž došlo vydáním nezákonného rozhodnutí o vazbě, v níž žalobce pobýval od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012, přičemž znalecky bylo jednoznačně prokázáno, že výkon vazby byl jediným faktorem vzniku psychického žalobcova onemocnění – posttraumatické stresové poruchy. Odvolací soud dále přitakal i postupu soudu prvního stupně při určení výše odškodnění. Konstatoval, že k výkonu nezákonné vazby žalobcem došlo za účinnosti dřívější právní úpravy (občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), a výši nároku je tudíž třeba určit ve smyslu ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb. Důvody pro aplikaci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (prostřednictvím přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z.) ani odvolací soud neshledal. Odkázal přitom na judikatorní reflexi citovaného přechodného ustanovení (a výslovně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2019; tato rozhodnutí jsou přístupná, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jež rovněž předpokládá existenci (v projednávané věci absentujících) skutečností hodných mimořádného zřetele (požadavek žalobce se dotýkal okolností imanentních povaze nároku), jež by postup dle ustanovení §3079 odst. 2 o. z. odůvodňovaly. I odvolací soud tak vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Laclové, jež stanovila náhradu bolestného částkou 24.000,- Kč (200 bodů x 120,- Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění částkou 270.000,- Kč [1.500 bodů a navýšení o 50% znalcem ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.], jíž soud prvního stupně zvýšil na dvojnásobek (540.000,- Kč). Odvolací soud výslednou částku označil za přiměřenou povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a sice v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti žalobce uplatnit se v životě a ve společnosti; důvody pro další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud tudíž neshledal.
7. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právní otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a pro vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. Podrobně rekapitulovala způsob, jakým soudy nižších stupňů dospěly k výši přiznané částky (odškodnění za výkon vazby v průběhu nezákonně vedeného trestního stíhání žalobce pro zločin zpronevěry). Předestřela vlastní pohled na výši satisfakce, jež neměla zahrnovat přiznanou náhradu bolestného, a i v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci náležela částka podstatně nižší, a nikoliv navýšená oproti základní částce o 200%. Připomněla rovněž, že byť se soudy přiznanou výší odškodnění nesouhlasila, žalobci jej vyplatila.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 10. 2022 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno před uvedeným datem účinnosti novely občanského soudního řádu (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce je přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalobce není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky použití přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. (v individuálně daných skutkových poměrech týkajících se osoby dovolatele) již jen proto, že žalobce v rozporu s ohlášeným důvodem přípustnosti dovolání (vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak) nevymezil konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž (již v minulosti) předestřená právní otázka byla řešena, neuvedl, v čem přijaté řešení spočívalo a proč (z jakých důvodů) by tatáž otázka měla být Nejvyšším soudem aktuálně posouzena jinak. Ve vztahu k požadavku na jiné posouzení této právní otázky, které žalobce zjevně nespojuje s jejím řešením v jiném rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla již dříve posuzována (takové rozhodnutí ani neidentifikuje), ale připíná jej k jejímu vyřešení odvolacím soudem v dovoláním dotčeném rozsudku (viz článek IV. dovolání), jeví se vhodným podotknout, že pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, žedovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Bez ohledu na výše popsaný deficit dovolání žalobce sluší se k posouzení právní otázky užití intertemporálního ustanovení §3079 odst. 2 o. z., podle kterého nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona, a podmínek, za nichž je takový postup splněn, připomenout již konzistentně přijímané konkluze rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
14. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že: „První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z. (…) Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.)“.
15. Argumentaci spatřující důvody pro použití §3079 odst. 2 o. z. pouze ve způsobu a okolnostech způsobení újmy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, označil za nepochopení podstaty shora uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu zasaženému protiprávním jednáním neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým. Závěr, že přechodné ustanovení §3079 odst. 2 o. z. nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31.12. 2013, v dosud neskončených věcech, přitom Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, jakož i v usnesení ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2019.
16. Z předestřené judikatorní reflexe aplikačních podmínek vtělených do ustanovení §3079 odst. 2 o. z. zřetelně vyplývá, že dovolatelova kritika nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v závěru soudů obou stupňů o absenci skutečností hodných mimořádného zřetele nezbytných pro užití citovaného přechodného ustanovení by neobstála ani tehdy, bylo-li by dovolání ohledně předmětné otázky věcně projednatelné. Za připomenutí stojí i skutečnost, že citované ustanovení je plně aplikovatelné i v případech odškodňování nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci, kterážto skutečnost se podává například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 2224/2022-583. Není tudíž případný názor dovolatele, že výklad odvolacího soudu o užití ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. by ve svém důsledku vždy vedl k tomu, že proti státu by nová právní úprava nikdy nebyla použitelná, neboť v jeho případě by nebylo v praxi možné, aby škodu spáchal úmyslně. Kritizovaná intepretace z dovoláním dotčeného rozsudku nevyplývá. Naopak je z něj zřejmý příklon odvolacího soudu k přesvědčivému odůvodnění dané právní otázky soudem prvního stupně (viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jež bylo založeno na odkazech na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
17. Dovolání žalobce neshledává Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným ani pro řešení – obsahově vymezené - otázky určení přiměřeného navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2370/2007, a rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016. Odkazovaná rozhodnutí se vyjadřují v intencích kritéria přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění k postupu soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a správnému určení bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění [zahrnují do základu pro další výpočet i zvýšení provedené znalcem ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.], z níž má být se zřetelem na mimořádné okolnosti případu náhrada dále soudem navýšena. Jakkoliv v textu rozhodnutí uvedeného jako druhé v pořadí zaznívá konstatování citované v dovolání žalobcem („ pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel“), nejedná se o názor, na němž by odkazované rozhodnutí bylo stricto sensu založeno.
18. Odškodnění ztížení společenského uplatnění vypočtené ze základní bodové výměry představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je přitom v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. („Soud může ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.“) je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít ovšem jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
20. Ve vztahu k dovolatelově kritice o přiznání nepřiměřeně nízkého odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež je vedena zejména poukazem na žalobcův nízký věk, v němž byl uznán plně invalidním, a stálostí nepříznivého zdravotního stavu, sluší se připomenout, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15; tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013).
21. Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkové újmy způsobené žalobci v důsledku onemocnění posttraumatickou stresovou poruchou. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17. Odvolací soud (aprobováním náležitě zjištěného skutkového stavu a na něj navazujícího právního posouzení věci soudem prvního stupně) dospěl k judikatuře korespondující konkluzi o přiměřené výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, který vychází z odborných závěrů posudku znalkyně MUDr. Laclové založených na individuálních okolnostech případu definovaných nízkým věkem žalobce, v němž u něj posttraumatická stresová porucha vznikla, a následky onemocnění, jež jej vyloučilo z perspektivního pracovního a společenského života (viz bod 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); dlužno uvést, že tyto okolnosti byly částečně zohledněny již znalkyní v rámci její kompetence přiznané ustanovením §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Pokud v průběhu odvolacího řízení žalobce požadoval zvýšit náhradu za ztížení společenského uplatnění na přiměřený násobek (aby se dosáhlo požadovaného odškodnění ve výši 15.000.000,- Kč), pak jím stabilně uváděné okolnosti pro razantní zvýšení náhrady soudem již byly dostatečně zohledněny v navýšené částce 540.000,- Kč, kterou i dovolací soud považuje za přiměřenou.
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je zčásti věcně neprojednatelné a částečně není přípustné.
23. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že se blíže již nezabýval kritikou dovolatele mířící na formální nedostatky posudku znalce doc. Hrnčíře předloženého žalovanou spočívající v absenci znalecké doložky, jíž musí být posudek, má-li mít kvalitu posudku znaleckého, opatřen. Jestliže odvolací soud – vzdor mínění žalobce – k důkazu posudek charakterizovaný jako „expertní stanovisko“ neprovedl a nijak k němu (shodně jako soud prvního stupně) nepřihlédl, nemohl se odborný závěr z tohoto důkazu vyplývající promítnout ani do konkluze o zjištěném skutkovém stavu, ale ani do právního posouzení věci, jehož nesprávností lze argumentovat jako jediným zákonným důvodem dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
24. Protože dovolání žalobce směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností i ve vztahu k té části dotčeného výroku, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení (nákladech řízení státu). Proti této části výroku II. rozsudku odvolacího soudu není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu