ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1804.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1804/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Dr. Ing. V. H., MBA, správci konkursní podstaty úpadkyně TREND - všeobecný investiční fond, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Kroupova 441, IČ 45245177, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, v řízení o zaplacení částky 269.857.115 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 131/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2009, č. j. 7 Co 2830/2009-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 7 Co 2830/2009-229, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2008, č. j. 8 C 131/2000-157, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 9. 2009, č. j. 8 C 131/2000-215.
Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 269.857.115 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou. Vyšel z toho, že žaloba byla podána s tvrzením, že stát odpovídá v dané věci za škodu, která mu vznikla z důvodu nesprávného úředního postupu. Tento nesprávný úřední postup žalobce spatřuje v tom, že na TREND - všeobecný investiční fond, a. s. byl prohlášen konkurz, přičemž uvedený investiční fond v období před vydáním rozhodnutí o nucené správě rozprodával akcie mj. i společnosti IFM a. s., IČ 60913916. Uvedené smlouvy o převodu akcií jsou podle žalobce absolutně neplatné. Krajský soud v Hradci Králové vydal na návrh investičního fondu TREND předběžné opatření ze dne 21. 1. 1997, kterým byla společnosti IFM a. s. uložena povinnost zdržet se nakládání s akciemi, které na ni byly smlouvou se žalovanou převedeny. Krajský soud v Hradci Králové usnesení o nařízení předběžného opatření doručil společnosti IFM a. s. dne 23. 1. 1997. Středisku cenných papírů však bylo toto usnesení doručeno až dne 7. 3. 1997. V té době se již na účtu společnosti IFM a. s. uvedené akcie (s výjimkou 89 ks akcií Kotva a. s.) nenacházely, neboť byly převedeny na třetí osobu. Nesprávný úřední postup spatřuje žalobce v tom, že Krajský soud v Hradci Králové nedoručil včas a řádně usnesení o nařízení předběžného opatření Středisku cenných papírů a převodem akcií vznikla investičnímu fondu TREND podle žalobce škoda, za kterou odpovídá stát. Při určení výše škody vychází žalobce z obvyklé ceny akcií ke dni 23. 1. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužníkem žalobce z právních vztahů, založených smlouvami o převodu akcií, je společnost IFM a. s. Na tuto společnost byl prohlášen konkurs, který není dosud skončen. Podle soudu prvního stupně až po ukončení konkursu bude zřejmé, zda nárok žalobce bude v konkurzu uspokojen a v jaké výši. Vycházel z toho, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze pokud poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky proti dlužníkovi, který je povinen mu plnit. Dovodil, že pokud nedošlo k vypořádání závazkového vztahu mezi žalobcem a společností IFM a. s., nemůže se žalobce úspěšně domáhat plnění na jiných subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu, neboť dosud není jasné, zda věřiteli majetková újma vznikla a v jaké výši. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, aniž se zabýval splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a její výší.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Neshledal důvodnými odvolací námitky ve vztahu k tvrzené vadě, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pro absenci poučení účastníka o tom, že by věc mohla být jinak právně posouzena. Odvolací soud vyslovil, že žalobci nelze přisvědčit v tom, že by soud prvního stupně věc jinak právně posoudil, než bylo navrhováno v žalobě. Žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem a z hlediska tohoto zákonného ustanovení soud prvního stupně věc posuzoval. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že na posuzovaný případ je nutno aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vychází z toho, že okamžikem, kdy škoda vznikla, není den, kdy došlo k převodu cenných papírů, neboť samotným převodem těchto cenných papírů bez dalšího škoda vzniknout nemohla. Žalobce tvrdí, že ke vzniku škody došlo až s ohledem na další okolnosti. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pokud by mělo být posouzeno, že žalobci nějaká škoda vznikla, muselo to být až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších novel.
Za nedůvodnou považoval odvolací soud též námitku odvolatele, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud provedl navržené důkazy a přitom nerozhodl o zamítnutí návrhu na provedení takových důkazů, které nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny. Odvolateli lze přisvědčit pouze v tom, že v protokolu o jednání není výslovně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků a listinami, je zde však výslovně uvedeno, že dokazování se končí a i v rozsudku soudu prvního stupně je odůvodněno, z jakého důvodu nebyly navrhované důkazy provedeny. Nemůže jít v tomto případě o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se soud prvního stupně vypořádal s tím, z jakého důvodu další důkazy neprovedl.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v současné době ještě není možno dovodit, že by žalobci byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, tím méně v jaké výši by tato škoda vznikla. Podle odvolacího soudu žalobce si sám odporuje, pokud uvádí, že soud se nezabýval zjišťováním, zda a případně v jakém rozsahu může být žalobce uspokojen z konkursního řízení, které je vedeno proti společnosti IFM a. s., se sídlem v Hradci Králové, a zároveň tvrdí, že výše škody je známa a tuto výši odvozuje od hodnoty akcií, které byly na uvedenou společnost převedeny. Vyslovil, že pokud by z konkursního řízení proti společnosti IFM a. s. byl částečně (případně zcela) žalobce uspokojen, což nelze vyloučit a ani v tomto řízení posuzovat, a přitom by bylo rozhodnuto o této žalobě o odpovědnosti státu za škodu, která žalobci vznikla, dostalo by se žalobci dvojího plnění, jednak z konkursního řízení a dále z náhrady škody. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejprve musí být rozhodnuto zda a v jaké výši budou nároky žalobce uspokojeny v konkursním řízení proti společnosti IFM a. s. a teprve poté bude možno posuzovat, zda v té části, v níž nároky žalobce případně uspokojeny nebudou, odpovídá stát za škodu, která žalobci podle něj vznikla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to do výroku ve věci samé, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považoval otázku předčasnosti žaloby, resp. vzniku škody, která byla v daném případě posouzena v rozporu s hmotným právem, jakož i aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., na místo zákona č. 58/1969 Sb. Vytýkal odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že v současné době ještě není možno dovodit, že by žalobci byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, resp. že škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, nárok tedy byl ze strany žalobce uplatněn předčasně a je třeba vyčkat do rozhodnutí, zda a v jaké výši budou nároky dovolatele uspokojeny v konkursním řízení o spol. IFM a. s. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že škoda zatím nevznikla s tím, že na posouzení jejího vzniku je třeba vyčkat výsledku konkursního řízení úpadkyně IFM a. s. a tudíž je žaloba předčasná. Podle dovolatele na danou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, neboť předmětná věc je skutkově odlišná. Namítal, že uzavření kupních smluv o prodeji cenných papírů nelze hodnotit jako platné a jako uzavřené v souladu s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku, neobcházející a nezneužívající zákon. Tvrdil, že předmětné smlouvy byly úmyslně uzavírány s cílem vyvést majetek ze společnosti TREND na jiné osoby, resp. na IFM a. s., aniž by za to TREND získal odpovídající plnění, a to např. dohodnutým odkladem splatnosti kupní ceny až o 30 let a účelovým sjednáváním vysokých smluvních pokut. Dovozoval, že kupní smlouvy, kterými byly předmětné akcie převedeny na IFM a. s. jsou tedy absolutně neplatné. Poukazoval na skutečnost, že v důsledku absolutně neplatného právního úkonu (kupní smlouvy o převodu předmětných cenných papírů) nepozbyl vlastnické právo k předmětným akciím. Proto byl dovolatel v době vydání dotčeného předběžného opatření vlastníkem předmětných cenných papírů a jejich převodem z účtu IFM a. s. v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové mu vznikla škoda (majetková újma) tím, že se mu snížila jeho majetková podstata. Tvrdil, že IFM a. s. svou povinnost plnit uznala, avšak Česká republika nikoli, přestože odpovídá za škodu společně a nerozdílně podle §438 o. z. Pro úplnost dovolatel v dovolání dodal, že mu vznikla i závažná nemajetková, resp. dosud nevyčíslená a neuplatněná újma spojená s pozbytím možnosti vykonávat akcionářská práva z titulu vlastnictví předmětných akcií, které byly v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové IFM a. s. zcizeny, pozbytím možnosti brát dividenda atd. Namítal, že v dané věci vznik škody a příčinná souvislost mezi jednáním Krajského soudu v Hradci Králové při doručování předběžného opatření a vznikem škody je zcela zřejmá a prokázaná. Zdůrazňoval, že se jednalo o cenné papíry obchodovatelné na veřejném trhu, kdy podle §20 zákona č. 591/1992 Sb. jejich noví nabyvatelé v dobré víře nabývají vlastnické právo i od nevlastníka. Převodem na třetí osoby jim tak vzniklo vlastnické právo k těmto cenným papírům, dovolatel proto pozbyl práva domáhat se vydání akcií vůči společnosti IFM a. s., neboť na jejím účtu cenných papírů již nebyly akcie registrovány. Podle dovolatele pokud by Krajský soud v Hradci Králové postupoval úředně správně a rozhodnutí o nařízení předběžného opatření řádně doručil i Středisku cenných papírů, byly by dnes předmětné akcie již v majetku dovolatele. Podle dovolatele došlo ke škodě okamžikem převodu cenných papírů na třetí osoby, t. j. na počátku roku 2007 (před 7. 3. 1997), kdy bylo Středisku cenných papírů opožděně doručeno předběžné opatření, je tedy nutno posuzovat předmětnou věc podle zákona č. 58/1969 Sb. Dovolací důvod podle §214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou podle §118a o. s. ř. Dovolatel nebyl soudem prvního stupně poučen, proto soud nemá za prokázaný vznik škody z důvodu probíhajícího konkursu na majetek IFM a. s., čímž bylo dovolateli znemožněno navrhnout případné další důkazy k prokázání skutečnosti, že nemohl být, pokud šlo o žalovaný nárok, uspokojen ani jinak kompenzován v průběhu uvedeného konkurzu na majetek IFM a. s. Navrhl proto zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala k dovolání vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání. Podle žalované žalobce v dovolání zopakoval svá předchozí tvrzení, a to zejména, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž provedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V souvislosti s posouzením otázky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. konstatovala, že je třeba striktně odlišovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé od rozhodnutí, jímž se řízení končí. Zásadní právní význam pro rozhodnutí však nemůže mít otázka, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí nespočívá. Ve vyjádření zdůraznila, že ani žalobce netvrdil, že smlouvy o převodu akcií na společnost IFM a. s. jsou platné. Poukazovala na skutečnost, že žalobci nemohla vzniknout škoda, neboť zde chybí zákonné podmínky pro vznik škody, určení její výše a její přiznání a rovněž na absenci příčinné souvislosti mezi doručením usnesení o předběžném opatření Středisku cenných papírů dne 5. 3. 1997 a vznikem žalobcem tvrzené škody. Otázka, zda žalobci vznikla škoda je předmětem samostatného posouzení v rámci jiného soudního řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
Na druhé straně nelze reálně očekávat, že by položená právní otázka měla jen kopírovat dosud použitou argumentaci či být jejím prostým opakem. Má-li být dovolací přezkum efektivní, nevyhýbající se sporným právním aspektům posuzované věci, je nezbytné akceptovat dovolatelovo oprávnění položit soudu takovou právní otázku, jež bude pohlížet na spornou materii jinou než dosavadní (formulačně i obsahově novou) optikou.
Nelze však přitom abstrahovat od postulátů, které – i když nikoli taxativním výpočtem – vymezilo pro předpokládanou právní otázku ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Taktéž nelze dovodit, aby se položená právní otázka (případně) míjela se skutkovým základem věci, jež byl vytvořen nižšími instancemi a jenž je pro dovolací soud, jako soud mimořádného právního přezkumu, nikoli soud nalézací, závazný. Chybí-li pro argumenty popsané v právní otázce předchozí srovnání s právními závěry odvolacího soudu, resp. nelze-li při úvahách dovolacího soudu provést hypotetickou subsumpci závazných skutkových zjištění pod právní otázku proto, že taková zjištění nejsou k dispozici, pak směřuje právní otázka mimo předmět řízení a nelze ji připustit do fáze meritorního přezkumu dovolání.
Nejvyšší soud již výše vyložil, že v možnostech daných zákonem provádí přezkum hmotněprávních i procesních aspektů posuzované věci a že základním cílem jeho činnosti musí být – aniž by rezignoval na sjednocování judikatury, jež lze ostatně realizovat v synergii s vyřčenými požadavky – odpověď na otázku po obsahové i procedurální správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Není však možné souhlasit s tím, aby dovolatel svou právní otázkou (tvrzeními) přivedl dovolací soud k tomu, že by zodpovězením takové právní otázky, která se vymyká dosavadnímu rámci předmětu řízení, vytvořil zcela „nový případ“. Takový postup by vedl k popření přezkumné role dovolacího soudu a zavázal by též nepřípustným, zákonem nepředvídaným způsobem nižší instance.
A právě takový postup by dovolání žalobce vyvolalo. Dovolatel ve svém podání rozsáhle precizuje argumenty, které již vyslovil před nižšími instancemi, a zčásti uvádí i tvrzení obsahově formulovaná jinak než doposud (po věcné stránce i tvrzení nová). Částečně pak dovolatel brojí i proti skutkovým závěrům odvolací instance, aniž bere v úvahu, že tyto závěry není dovolací soud oprávněn přezkoumávat.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi již zabýval.
Ze závěrů relevantní judikatury k otázkám postupu správce konkurzní podstaty lze upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. z n. 25 Cdo 953/2003. Podle něj „Škoda, spočívající v tom, že pohledávka věřitele nebude v konkursu vedeném na majetek jeho dlužníka uspokojena v plném rozsahu, vzniká teprve po zrušení konkursu (§44 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů)“.
V rozhodnutí ze dne 23. 6. 2005, p. zn. 25 Cdo 379/2004, byl pak vyjádřen závěr: „Nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu . Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.“
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 406/2011.
Dovolací soud odkazuje na závěry odvolacího soudu tak, jak jsou vyloženy v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku a rekapitulovány shora s tím, že z něj je srozumitelně a přehledně patrno, že nebylo možno v dané věci dovodit, že by žalobci vznikla nesprávným úředním postupem škoda a v jaké výši. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na stav probíhajícího konkurzu není tedy dosud najisto postaveno, zda a v jaké výši budou nároky žalobce uspokojeny v konkurzním řízení proti společnosti IFM a. s.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu